Je fajn nejet sám

V pražské galerii INI minulý týden začala výstava Gothic Kitchen a v Kutné Hoře dnes startuje již pátý ročník festivalu Creepy Teepee. O obou akcích a nejen o nich si s Anežkou Hoškovou povídala Karina Kottová.

V Chebu nedávno proběhla tvoje výstava nazvaná The New Dark Age of Love, v INI Gallery jsi tento týden otevřela projekt Gothic Kitchen. Dala by se „temná romantika“ považovat za obecnější charakteristiku tvého díla? Vždy jsem měla blízko k romantismu ať už v literatuře nebo umění. Oblíbila jsem si autory jako je Caspar David Friedrich nebo Oscar Wilde. Když je něco temné nebo černé, nutně to neznamená, že je to špatné, zlé nebo negativní. Velkou inspirací pro mě vždy byla moje matka, která je sama malířkou a profesorkou Francouzštiny. Je to velká romantička. Od malička nás provázela starou Prahou a ukazovala nám její záhadná zákoutí, genius loci. O umění, historii a stavebních slozích jsme doma měli rozsáhlou knihovnu. Dodnes také miluji výlety po hradech a zámcích. Někdy mám pocit, že jsem v minulém životě v nějakém žila. Jsem také člověk, který stále věří na velkou romantickou lásku a karmu. Když v životě uděláte nějakou „prasárnu“, vrátí se vám to zpět jako bumerang, ať už v tomhle životě, nebo dalším.

Vystudovala jsi malbu, ale v poslední době často přecházíš do dalších médií - například instalace, fotokoláže. Co pro tebe ve srovnání s malbou tato média umožňují? Vyzkoušet si nová média je pro mě velká výzva. Vždy mě bavilo je přidávat ke kresbám a obrazům, i když třeba jen symbolicky. Není to tedy úplná novinka, ale teď pro mne instalace má větší, samostatnější význam. Důležitá pro mě je také hudba, snažím se ji se svou uměleckou tvorbou propojovat. Když například vidím naživo koncert své oblíbené kapely, vidím obrazy, okamžitě mi naskakují nové nápady. Je to stejné, jako když jedeš někam do zahraničí, kde se ti líbí. Jsi nabitá energií a inspirací, máš pocit, že ti patří celý svět. U těch obrazů je to zvláštní. Když maluji nebo kreslím a poslouchám k tomu hudbu, někdy hodiny jen tak sedím a sním, sbírám snové vize. Takovou mozaiku snů. Když potom začnu kreslit, hudba mi vede ruku a já opravdu nevím, odkud se to bere. To, že v současnosti doplňuji výstavy instalacemi, se také týká mě samotné - obklopuji se věcmi, které se mi líbí. Jsem vášnivá sběratelka všeho možného. Začalo to u nás doma, kde to vypadá jako takové obří starožitnictví. Celá rodina v tom má zálibu. Pracuji teď také s koláží a fotokoláží, což bych chtěla rozvinout ještě dál, možná do trojrozměrných objektů. Na začátku toho procesu mě inspiroval David Lynch, hlavně jeho kniha Velká ryba: Meditace, vědomí a kreativita, kde kromě tématu samotné meditace, jež mě také hodně zajímá, popisuje začátky své tvorby. Díky tomu jsem své kresby začala vnímat prostorově, jako když on původně začínal s filmem. Tu knihu jsem si koupila v Kutné hoře na předloňském Creepy Teepee. Myslím si, že nic není náhoda.

V Galerii výtvarného umění v Chebu jsi vytvořila ze starších i nových prací takový svět v malém. Je to pohled do tvé vlastní hlavy a emocí, nebo si v něm divák může najít vlastní příběhy? Chtěla jsem, aby návštěvník, který nemusí znát mou práci, po etapách zakusil od každého trochu. Byly tam obrazy, akvarely, instalace, objekty i fotokoláže. V každé místnosti bylo možné si pustit hudbu, která s vystavenými pracemi nějakým způsobem souvisela. Divák tak mohl být i na jiné úrovni uveden do pocitů, které jsem měla při tvorbě. Většinou si ale každý v mé práci najde něco svého, a to se mi líbí. Každý v tom vidí něco jiného. Když jsem měla v zimě výstavu v Galerii Entrance, jeden víkend jsem ji sama hlídala. Největším zážitkem pro mne bylo poslouchat reakce návštěvníků. Většina ale uhodla, že jsem autorka výstavy, přestože mě předtím neznali. Bylo to zvláštní a vzrušující.

Instalace v INI Gallery je co se týče forem výstavní koncepce ještě o něco odvážnější - svůj dvouměsíční termín jsi zahájila neopunkovou večeří a velmi sexy instalací. Co bylo tvým záměrem a jak bude projekt pokračovat? Jsem ráda, že to není klasický výstavní prostor, a tak se člověk může takzvaně vyřádit. Uvolnit se a udělat něco, co by třeba za jiných okolností neudělal. Když jsem připravovala první, vernisážovou akci projektu Gothic Kitchen, napadalo mne tolik věcí, že mi zůstává rozum stát. Chci teď pracovat i s performance, což nebylo původně v plánu. Mám zatím vymyšlené tři další termíny. Nemůžu teď zveřejnit přesná data a názvy, ale určitě to bude co nejdřív na webu a Facebooku. Už teď jsem opravdu zvědavá na reakce návštěvníků. Na většině akcí bude nějaký pozvaný host, se kterým budu spolupracovat. Na té zahajovací akci mě těšilo, že to byl takový happening, kde se sešla spousta skvělých lidí, kteří se původně mezi sebou třeba ani neznali. Atmosféra je ale hodně uvolnila. Centrální stůl, na kterém byla instalace z různých předmětů, skleněných lahví naplněných fosforeskujícími tekutinami a tropického ovoce, spojený s tropickým horkem v místnosti, připomínal magický kruh a rituál. Možná bylo nakonec mým záměrem sblížit lidi a navodit pozitivní energii, přestože to celé bylo trochu temňácké.

Kde pro tebe končí umění a začíná život? Život je pro mě umění a umění je život. Jednoduše řečeno, jinak bych tu byla až do zítra /smích/. Umění člověku poskytuje velkou svobodu, ale pokud ti chybí odpovědnost, můžeš se v ní také lehce utopit a o tento pohádkový, svobodný život velmi rychle přijít.

Dřive jsi často tvořila ve spolupráci se svým bratrem, nebo jinými umělci, kteří tě zajímají. Pokračuješ v tom nebo teď tvoříš hlavně sama za sebe? Baví mě obojí. Když člověk tvoří sám, je vlastním pánem, buduje si krůček po krůčku své jméno. Když se pracuje v týmu, musím být připravena na kompromisy nebo se nechat unášet proudem synchronie dvou podobně naladěných lidí. Je to vždy velká zkušenost. Spolupráce je často zábavnější a člověk se nad vlastní ego musí prostě povznést. Je to jako v partnerském vztahu, nebo když spolu přátelé jedou na výlet. Vždy je fajn nejet sám, něco s druhým člověkem budovat.

Co tě fascinuje na čarodějnictví a magii? Čarodějnice a čarodějové patřily vždy k nejmírumilovnějším lidem, kteří byli schopni splynout s přírodou. Zjistila jsem, že je kolem mě opravdu hodně čarodějnic a čarodějů, se kterými si rozumím. Je to vlastně většina mých blízkých přátel, ale musím zdůraznit že to jsou ti hodní čarodějové. Znám i zlé, ale těm se snažím vyhýbat.

Právě začíná další ročník dnes už legendárního festivalu Creepy Teepee. Jak se ti daří kombinovat role vizuální umělkyně a organizátorky, promotérky? Je to samozřejmě někdy těžké až vyčerpávající, ale neuvěřitelně mě baví dělat všechny tyto aktivity dohromady, protože žádná z nich by nemohla být bez druhé. Jsem hodně vytížená a občas je pro mě těžké si všechno uspořádat tak, abych některé věci nezanedbala. Někdy si říkám, co takhle jen tvořit umění a všechno ostatní hodit za hlavu. Já ale nedokážu jen sedět v ateliéru, malovat jeden obraz za druhým a snít o tom, co je venku. To bych nebyla já. Proto si dovolím všechny srdečně pozvat na pátý ročník festivalu, který se během tohoto víkendu opět koná v areálu bývalého pivovaru v Kutné Hoře. Tentokrát to bude nejen pastva pro uši, ale i pro oči. Tak doufám, že se tam potkáme.

Co se ti včera zdálo? Že mě pozval na rande SSION /smajlík/.