Knihovnička: Medium design je tvorba souvislostí

Teoretik designu Roman Novotný si pro svůj příspěvek do Knihovničky vybral koncept zvaný medium design, se kterým pracuje architektka Keller Easterling. Určitým úvodem do jejího uvažování může být i rozhovor pro Radio Wave, následující esej už se pak blíže zabývá tím, co konkrétně znamená navrhovat městské prostředí, a vztahy mezi lidmi a mocenskými objekty. Podle Easterling je především třeba zbavit se binárního pohledu na vztahy mezi aktéry prostoru a vnímat je jako součást složitě provázaných sítí. Design pak v tomto smyslu „nemusí být pouze nástrojem k řešení problémů, ale i k jejich tvorbě,“ píše Novotný.

Knihovnička: Medium design je tvorba souvislostí

„Modernita byla vždy projektivní. Podle jejího étosu má být lidstvo neseno vstříc světlé budoucnosti na ramenou průmyslu čerpajícího svoji sílu a důvtip z vědy v její osvícenské podobě. Věda vystavěná na binárních opozicích, pravdě a nepravdě, kdy je stará pravda vždy ubita tou novou bez možnosti jejich vzájemné koexistence; kdy je veškerá pozornost soustředěna na objekt a produkt.“[1]

Podle architektky a teoretičky designu Keller Easterling je taková kultura dobrá k pojmenovávání věcí, ale ne k popisům jejich vzájemných vztahů a působení moci, které tyto vztahy předepisují. „Privileguje deklarace, pravdivé výpovědi, modernistický telos a narativy svázané s utopiemi a dystopiemi.“[2]

Modernistický svět je tedy světem uzavřených smyček významů, závorek reality ohraničujících vždy pouze kompatibilní informace, jež neuznávají jakékoliv souběžně trvající pravdy.

Takováto vědecko-kulturní praxe ale vždy separuje jen ty informace a přístupy k řešení problémů, které zná a které nejsou inherentně v rozporu. Konfrontace s nejhrozivějšími problémy současnosti, jakými jsou třeba klimatická změna, zdánlivá iracionalita lidí vstupujících do ISIS nebo nárůst specificky xenoracionálních entit umělé inteligence vytvářejících si například vlastní „ne-lidský“ jazyk, však ukazuje, že zažitá řešení selhávají.[3] Design jednotlivin znamená vytváření dočasných záplat. Pokud budeme léčit rakovinu jen tím způsobem, že vyoperujeme nádor a okolní tkáně necháme ladem, rakovina přetrvá. Stejně tak architektura budovy nikdy nestojí sama o sobě, ale je součástí asambláže města, je jako Calvinova Ersilie, kde lidé znázorňují vztahy mezi sebou, budovami, infrastrukturami a dalším barevnými stuhami.

Keller Easterling proto navrhuje zbavit se modernistického pojetí zkoumání a zabývat se spíše manipulací samotného média, v němž se jednotlivé objekty nebo aktéři nacházejí a trvají v něm. Místo designování objektů mluví o navrhování pole, ve kterém jednotliviny existují. To je medium design. Médium zde nechápejme jen jako objekt, aktivitu nebo službu, ale spíše jako aparát či informační systém složený z mixu technologických, společenských a politických sil. Medium design je tedy nástrojem pro to, co Easterling nazvala ve své poslední knize „prostor infrastruktur“, který je operačním systémem pro utváření města a jakékoliv další asambláže.[4]

Přemýšlení nad současnými problémy – jakými jsou například výše zmíněná klimatická změna – nebo i nad samotnou institucí města podle Easterling nesmí směřovat k tomu, abychom je chápali jako statické objekty, které můžeme modernisticky a jednoznačně pojmenovat, ale musíme jejich povahu odvodit z jejich imanentní aktivity a dispozic. Obdobným způsobem funguje i systémová teorie, kdy změna jedné složky systému může podnítit kvalitativní změnu celého systému: změna klimatu například zapříčiňuje nejen tání pevninských ledovců, ale i migraci ze zemí střední Afriky, kde se klima změnilo již natolik, že už zdejší obyvatelé nemohou vypěstovat dostatečné množství potravin, aby přežili.

Spekulativní designéři Anthony Dunne a Fiona Raby často vytváří díla, která amplifikují současný stav společnosti nebo jej akcelerují do nejzazších hranic představitelnosti. Ve svém projektu United Micro Kingdoms tak například rozdělují současnou Británii do čtyř rozdílných království, obývaných různým obyvatelstvem s různým politickým přesvědčením a futuristickou projekcí, přičemž jednotlivé skupiny mají tyto názvy: Digitariáni, Bioliberálové, Anarcho-evolucionisti a Komuno-nuklearisti. Každá země je experimentální zónou s vlastní dynamikou, setrvačností vývoje a ekonomickým přesvědčením. Ve zkratce řečeno, design nemusí být pouze nástrojem k řešení problémů, ale i k jejich tvorbě. Pro Easterling je tomu rovněž tak, multiplikace problémů může být užitečný proces, protože z informačně nabitých problémů vzchází kreativita k řešení v celé komplexitě.

Pro současnou designovou praxi, ať už na úrovni produktu nebo služeb, je nepředstavitelné, aby design samotný pracoval s takovou mírou neurčitosti. Při nastavování produktů nebo služeb sice běžně počítáme s určitými nezamýšlenými důsledky v jejich využití či jednání uživatele, zde je však design pojímán inverzně – nezamýšlené důsledky jsou zde brány jako primární pozitivum a nespoléhá se tolik na ideaci založené na uživatelském výzkumu, ale spíše jde o navrhování, které otevírá dveře spekulaci a explicitně se hlásí k politické normativitě. Medium design totiž nemusí být vždy funkční a ani se s tím nepočítá. Pracuje s neurčitostí jako praktickým prvkem a s dispozicemi objektů v organizaci v co nejširším spektru jejich možného (byť původně třeba nezamýšleného) využití. Easterling vykresluje modelovou situaci, kdy například existují chytrá auta, jejichž účelem je zefektivnit dopravu, snížit emise, zvýšit produktivitu a tak dále, což se ale může snadno obrátit, pokud budou automobily v soukromém vlastnictví a výše zmíněné faktory to tak spíše zhorší („Chytré auto může vždy zhloupnout v dopravní zácpě.“). Architektka proto navrhuje městský „přepínač“, kterým může být například budova, která zajistí, aby prostorové i digitální informační systémy města a aut byly recipročně „chytřejší“ a doprava plynulejší. Podstatné je, že se jedná o experiment, který se nevyvíjí s uživateli samotnými, protože uživatelem zde může být každý aktér ve městě. To přináší multiplikaci problémů, kdy je důležitější jejich souhra než modernistické poukazování na jejich existenci. Když hrajete kulečník, bude vám k ničemu, pokud budete znát jednu sekvenci úderů hracích koulí, musíte znát spojující sítě, abyste hráli robustněji. Nikdy neznáte finální odpověď, víte jen, co by měl být další krok.

Když se zamyslíme nad současnými i minulými organizacemi (v tom nejabstraktnějším slova smyslu) jako železnice nebo aktuální blockchain, často se setkáváme s deklarativními prohlášeními samotného média o svobodě nebo decentralizaci, avšak reálné dispozice média jsou o koncentraci moci a autority. Médium tedy není možné chápat pouze jako komunikační kanál, jde spíše o mcluhanovské pojetí, v němž je podstatné nejen to, co médium říká, ale rovněž to, co dělá. Medium design tedy nesmí manipulovat pouze samotné objekty a dispozice v organizaci, ale i narativy kolem nich, a to co nejdisonantnějším způsobem artikulovaným jinak, než je tomu u TEDových přednášek a zjednodušujících dvouminutových prezentací pro investory.

Jedním z účelů medium designu je i redukovat násilí, ať už fyzické nebo symbolické. Na úrovni města a architektury jsou těla směřována mocenskými pletenci prostoru různými způsoby, ať už násilně (náraz letadel do Světového obchodního centra 11. září 2001 znamenal smrt tisíců lidí také proto, že médium budovy lidem jednoduše neumožnilo únik) nebo naopak (stejný příklad, kdy z Pentagonu mohli lidé uniknout množstvím postranních východů). V makroskopickém měřítku existují linie pro turismus a pohyb kapitálu, ale už ne pro řešení klimatické změny a s ní spojené migrace. Když pozměníme narativ kolem nejsilnějších kapitálových a mocenských hráčů tím způsobem, že vedle jejich deklarací o svobodě a decentralizaci pojmenujeme i násilné a fyzické působení jejich diskurzu, můžeme zmírnit nebo úplně změnit zamýšlené násilí. Jako když se za Spartaka postavili všichni ostatní otroci z jeho družiny a obrátili binární logiku Římanů, kteří tak byli donuceni vzdát se v sobě všeho lidského, naruby.

S ohledem na výše zmíněné lze říci, že medium design je určitou formou aktivismu, který se ptá, jak řešit aktuální problémy novým kreativnějším způsobem, přičemž upouští od tradičních řešení a počítá s aktéry, které kultura nedokáže pojmenovávat. Aktérem a designovým participantem může být i nelidský objekt, což je v designu zaměřeném na člověka něco zcela nevídaného. Aktéři medium designu prostupují skrze škály, prostory, čas a materiály, jsou tvořeny romány, budovami, lidmi, klimatickými procesy, blockchainem a dalším. Přiznávání subjektové a tvůrčí role nelidským aktérům ostatně ve filosofii a designu není ničím novým – vzpomeňme Quentina Meillassouxe, Benjamina Brattona nebo již letitou teorii aktérů-sítí Bruna Latoura. Kombinace heterogenního a tvorba nových problémů bude přinášet zároveň řešení problémů makroskopických, jejichž řešení dnes rozhodně neleží v horizontu modernistického binárního telosu.

[1] EASTERLING, Keller. Medium Design [online]. 1. Moskva: Strelka Press, 2018, s. 2 [cit. 2018-07-02].

[2] Tamtéž, s.1.

[3] GRIFFIN, Andrew. FACEBOOK'S ARTIFICIAL INTELLIGENCE ROBOTS SHUT DOWN AFTER THEY START TALKING TO EACH OTHER IN THEIR OWN LANGUAGE. Independent [online]. 2017 [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/life-style/gadgets-and-tech/news/facebook-artificial-intelligence-ai-chatbot-new-language-research-openai-google-a7869706.html

[4] EASTERLING, Keller. Extrastatecraft: The Power of Infrastructure Space. London: Verso, 2016

Ilustrace: Dana Balážová