Diktát publika?

Zpráva ze semináře s Lynn Dierking v Americkém centru. Na konci září 2011 proběhl v Americkém centru v Praze seminář s Lynn Dierking, která spolu se svým manželem a kolegou Johnem H. Falkem patří mezi průkopníky muzeologické literatury zaměřené na prožitek návštěvníků těchto institucí. Dvě na sebe navazující přednášky na téma Sledování úspěšnosti muzeí jako nástroj pro získávání podpory představily současné tendence v muzejní evaluaci.

Přinejmenším v angloamerickém světě se návštěvník muzea vzhledem k tlakům kulturní politiky, boji o podporu ze soukromého sektoru i soupeření těchto institucí s jinými volnočasovými aktivitami dostává do středu zájmu. A zdaleka se již nejedná jen o kvantifikaci návštěvnosti. Muzea zajímá diverzita jejich publika i to, co si jednotlivý návštěvník z této specifické zkušenosti vlastně odnáší. Existuje řada studií a publikací, které muzeální prožitek tematizují, snaží se jej kategorizovat, definovat. Mluví se dokonce o "ekonomii prožitku" či "designu prožitku": jít do muzea již neznamená jen kontemplovat vybrané předměty, díla či expozice, ale stát se součástí řady dalších aktivit, které s vystaveným objektem nemusejí nutně souviset. Muzeum umění je v tomto ohledu specifickým případem, většina studií je totiž věnována spíše vědeckým, historickým a dalším typům expozic. I zde ale existují snahy prožitek návštěvníka muzea umění uchopit, zejména v souvislosti s teoriemi učení. Jak ale s tímto komplexním prožitkem, který zahrnuje edukativní, psychologickou i sociální rovinu, vztah k danému prostředí a řadu dalších komponentů, operovat v institucionální praxi?

Dierking ve svém semináři zdůraznila především roli evaluace, průběžného zhodnocování činnosti dané instituce a jejího dopadu na návštěvníky. Pokud budeme mluvit konkrétně o výstavním projektu, bez evaluačních nástrojů si muzeum do výroční zprávy, dokumentace činnosti pro účely grantů či obecně fundraisingu nemůže napsat v podstatě nic jiného, než že se uskutečnil. V českých institucích je zpravidla samozřejmostí alespoň sledování počtu návštěvníků a občasné kvantitativní studie formou dotazníků, které bývají použity pro marketingové účely či zhodnocení jednotlivých projektů. Řada dalších typů vícevrstevnatých analýz je pro tuzemské organizace zatím spíše novinkou.

Jak tedy hodnotit? Přijít s analýzou po skončení daného projektu je pozdě. Výstavu, edukační činnost či jiný typ programu nelze zhodnotit, pokud nebyly na začátku jasně stanoveny cíle a projekt nebyl průběžně monitorován. "Pokud nevíte, kam směřujete, kterákoli cesta vás tam dovede," citovala Dierking slova známého spisovatele a matematika Lewise Carrolla. Tzv. sumativní evaluace, která se odehrává po skončení projektu, je jedním ze základních typů sledování úspěšnosti. Ideální je, pokud jsou návštěvníci dané výstavy či projektu dotazováni o tři až šest měsíců později, aby mohl být zhodnocen dlouhodobý efekt. Některé studie dokonce pracují s časovou prodlevou až deset či patnáct let. Takzvaná "front-end" evaluace začíná z opačného konce. Ještě před začátkem přípravy projektu sleduje, zda existuje potřeba, na kterou projekt reaguje, jak potencionální návštěvníci chápou téma projektu a do jaké míry jsou s ním obeznámeni, nebo jaké jsou dostupné metody ve zpracovávání projektů podobného rozsahu či záměru. Třetí typ, formativní evaluace, přichází během přípravné fáze projektu. Umožňuje ještě před finalizací například nové expozice zjistit, jak na ni návštěvníci reagují, jakým způsobem se pohybují v prostoru, jak vnímají jednotlivé exponáty, texty apod. Smyslem této evaluace je, že pokud bude zjištěno, že porozumění výstavě neodpovídá stanoveným cílům, jednotlivé komponenty mohou ještě být upraveny nebo uzpůsobeny. Je to opět praxe, která je běžná spíše pro muzea věděckého typu, kdy je výroba nových exponátů obvykle velmi nákladná a v případě, kdy se minou s účinkem, se jedná o zbytečnou ztrátu. Vyrábějí se tudíž různé méně náročné makety, které si diváci mohou vyzkoušet a poskytnout přípravnému týmu svoji zpětnou vazbu. V praxi se v tomto případě osvědčuje spolupráce se členy klubu přátel dané instituce, kteří mají navíc pocit, že se na chodu dané instituce podílejí, že je důležitý jejich názor. V případě muzea umění je nutné vzhledem k charakteru vystavených předmětů s tímto typem analýzy nakládat jinak, ale i zde by se mohl vyplatit větší důraz na prostorové uspořádání výstav, rozmístění exponátů, sdílnou hodnotu doprovodných textů, komunikaci celkového tématu výstavy apod.

Samozřejmě, že by na druhé straně nemělo docházet k "diktátu návštěvníků", uzpůsobování veškeré činnosti muzeí v závislosti na jejich potřebách. Také je nutno vzít v úvahu, že návštěvníci nejsou homogenní masou, a že muzeum jednadvacátého století by mělo počítat s různými typy návštěvníků stejně jako s různými typy jejich očekávání. Na druhou stranu se muzeum (umění) v dnešní době často cítí jako ohrožený druh a jeho snaha uživit svůj chod bývá v době ekonomické krize, krácení grantů z veřejných rozpočtů či naopak zpřísňování požadavků pro udělení dotací na evropské úrovni docela oříškem. Investovat určitý čas a peníze do toho, jak instituce působí na své publikum a co pro něj její návštěva znamená potom přestává být takovou nadhodnotou, jak by se na první pohled mohlo zdát.

foto: Artalk.cz, archiv MG

______________________________________________________________

Seminář Lynn Dierking organizovalo ProCulture ve spolupráci s Americkým velvyslanectvím v Praze.