Do stavu nevědomí s Janem Šerých

O výstavě LIMBO Jana Šerých v žižkovské galerii hunt kastner píše v kontextu jeho minulých projektů Pavel Besta.

Do stavu nevědomí s Janem Šerých

Na Žižkově momentálně sídlící galerie hunt kastner se v uplynulých letech stala pomyslným uměleckým domovem Jana Šerých. Už potřetí se v ní totiž během jedné dekády na čas zabydlely jeho práce. Galerie tak pokračuje v systematickém mapování autorovy soustředěné, zároveň ovšem neustále se pozvolna vyvíjející tvorby.

S postupnou rekognoskací Šerýchova díla začala galerie v roce 2007, tedy v době, kdy ještě sídlila na své původní adrese v Holešovicích. Stalo se tak v rámci výstavy nazvané Takemehome, česky tedy Vezmi mě domů, na níž si bylo možné prohlédnout nejnovější práce, především obrazy, tehdy pětatřicetiletého výtvarníka. Možná trochu pohříchu neměla expozice alespoň částečně retrospektivní nádech. Byl by na místě, neboť právě do tohoto období se datuje jeden z výraznějších předělů v umělcově tvorbě. Do té doby se totiž pražský rodák profiloval především jako autor jednoduchých, efemérně laděných geometrických pláten, instalací a nástěnných maleb. Jedno takové dílo nazvané Popup Windows, které spočívalo ve vrstvení na sebe a překrývání různě šedivých obdélníků, představil i ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Nedostal se přitom do něj poprvé – mezi pětici nejlepších ho mezinárodní porota vybrala už o dva roky dříve. Po tomto dvojím úspěchu se Šerých výrazněji umělecky rozkročil. Ve svém díle začal nově pracovat s čísly a písmeny, které nejrůznějším způsobem varioval a kombinoval. Výsledkem těchto postupů byly působivé přesmyčky, hesla a znaky odkazující k současné vizuální kultuře.

První expozice Jana Šerých v galerii hunt kastner se soustředila právě na obrazy, v nichž umělec manipuloval se slovy a číslicemi. Všechna vystavená plátna byla tehdy důsledně složena jen ze dvou barev – z černé a z bílé, respektive z jejich kombinací. Podle všeho se jednalo o odkaz na první počítačové programy, jejichž schémata byla podobná, a výstava díky tomu získala až asepticky odlidštěnou atmosféru. Při procházení místností měl člověk spíše dojem, že je v nějakém matematickém ústavu než v galerii. Jednotlivá díla se sice s chladnou analytičností točila kolem proměnlivé heslovitosti dnešní doby, za největší klad výstavy bylo nicméně možné označit právě celkový účinek, který vzbuzovala; byla jakousi zmenšeninou současné velmi technicky zaměřené (podle některých přetechnizované) společnosti. Podruhé se Šerých představil v galerii hunt kastner na přelomu let 2011 a 2012 na společné výstavě s Esther Stocker.

Zrcadlově jako Leonardo

Výše nastíněný exkurz do Šerýchovy výstavní minulosti nebyl samoúčelný. Nynější autorova přehlídka v galerii hunt kastner totiž v lecčem připomene tu první. Její jádro opět tvoří rozměrná čtvercová plátna. Stejně jako v roce 2007 i tentokrát je jejich barevnost redukována jen na duo černá a bílá. Oproti výstavě Takemehome nejsou ovšem barvy na plátnech variovány, ale spojuje je jednotné schéma – černá je vždy použita jako podklad, na nějž autor „nanáší“ jednoduché světlé geometrické struktury. Malba tenkými bílými liniemi může vzbuzovat dojem, jako kdyby šlo o řezy do obrazu. Možná, že skutečné, velmi přesné chirurgické vrypy a šrámy by posloužily věci lépe. V daném případě ovšem jde jen o tenké bílé čáry. Výjimku tvoří úvodní obraz, který spatří návštěvníci po vstupu do galerie jako první. Nejenže je na něm nápis, ale navíc je vyveden ve velmi tučném fontu. Text je napsán zrcadlově, tedy tak, jak vytvářel své zápisky kupříkladu Leonardo da Vinci.

I přesto je ale název celkem jednoduše a na první pohled dešifrovatelný: skrývá slovo Moon, česky tedy Měsíc. Jeho zrcadlové přetočení není zbytečnou manýrou. Má v divákovi hned od úvodu vzbudit pochybnosti, jak potvrzuje i kurátorka expozice Tereza Stejskalová. „Výstava diváka záměrně uvádí do zmatku a nejistoty. To, co vidí, se možná zdá na první pohled jasné, známé a evidentní, ale na druhý pohled se jeví jako podivné anebo se zcela rozpadá,“ vysvětluje v doprovodném materiálu. Pocit znejistění nejlépe ilustruje poslední vystavené dílo. Jde o velký, přes celou stěnu natažený plakát. Při pohledu z dálky se může zdát, že jde o snímek povrchu Měsíce. Bližší zkoumání však odhalí, že povrch je jednak nejrůznějším způsobem opticky destruován a hlavně s ním není cosi v pořádku. Namísto kráterů jsou na něm podivné vyvýšeniny. Pohříchu jde ale o jediné dílo, které dokáže v člověku rozdmýchat výraznější pochybnosti.

Být v limbu

Přehlídka umělcových prací nese mnohoznačný a do určité míry i zavádějící název LIMBO. Podle všeho jde o nesprávný překlad tohoto slova z angličtiny do češtiny, kde však v prvním pádě nabývá tvaru „limbus“. Zdali jde o další záměrný pokus návštěvníka již od samého počátku znejišťovat, či nikoli, je otázkou. Spíše bych se klonil k názoru, že jde o nechtěnou chybu. Slovo limbus pochází z latiny a znamená pomezí či hranici. S velkým „L“ na začátku ho pak v češtině píšeme, pokud máme na mysli předpeklí, tedy místo, kam podle katolického učení přicházejí duše nepokřtěných, ale jinak se neprovinivších dětí a těch, kteří zemřeli před vzkříšením Ježíše Krista. Většina lidí ho u nás ovšem zná s malým písmenem „l“ na začátku a ve spojení „být v limbu“, tedy upadnout do spánku. V angličtině je jeho význam ještě trochu posunut a znamená bezvědomí, „být mimo“ nebo uvíznout v určité situaci. Jak vyplývá z oficiálních materiálů k výstavě, odkazuje její pojmenování k poslední variantě, tedy ke stavu, kdy se někdo nebo něco nachází zaseknuté v určitém problému.

Oporu lze v rámci expozice najít i pro širší pojetí. Nahrává tomu nejen úvodní plátno se zrcadlovým nápisem Měsíc, ale i dvojice obrazů v hlavní výstavní místnosti, na nichž je na černém pozadí zachyceno stříbřité nebeské těleso – podle všeho Měsíc. Nelze ovšem vyloučit, že nás tu autor záměrně šálí a díváme se alespoň v jednom případě na jinou planetu, nebo sice máme co do činění s naším nejbližším nebeským souputníkem, jeho povrch však byl upraven. Propojení spánku, tedy onoho „být v limbu“ a Měsíce působí každopádně trochu banálně. Pocit nejistoty bohužel nijak výrazně neposiluje video promítané v hlavním sále. Ačkoli jde o jedinečný nástroj, s jehož pomocí by bylo možné návštěvníka ještě silněji zmást a vykolejit, neděje se tak. Video totiž nabízí jen spletité křivky, jimž sice nelze upřít jistou eleganci, vycházejí ovšem z geometrických tendencí, které byly inovativní zhruba před půlstoletím.

Bloudění v kruhu

Jak již bylo výše zmíněno, jádro výstavy Jana Šerých tvoří rozměrná čtvercová plátna. Celkem si je mohou návštěvníci v galerii hunt kastner prohlédnout čtyři. Stejně jako v případě autorových starších prací je pro ně typický vizuální minimalismus redukující veškeré prvky na minimum. Zatímco ve starších umělcových plátnech bylo možné najít odkazy na chladné počítačové programy či na schematičnost doby a popkultury, ty současné jsou již natolik zjednodušené, že obsah de facto ztrácejí. „Přestávají být médiem zprostředkovávajícím člověku vnější realitu,“ uvádí Stejskalová. Problém je v tom, že se díky této redukci stávají plátny ryze abstraktními. Pozbývají tak svoji někdejší naléhavost i inovativnost a propadají se do eklektičnosti. I v rámci abstrakce je jistě stále co objevovat. Koneckonců právě tato oblast poskytuje podle všeho nejširší, v podstatě nekonečné pole pro lidskou imaginaci. Výsledná díla tak mohou nabývat těch nejfantastičtějších podob. Přesto ale autorovy nejnovější obrazy kopírují vizuál, s nímž se v moderním malířství bylo možné setkat mnohokrát.

Jisté styčné body mají s plátny Barta van der Lecka a Vilmose Huszára, kteří už v roce 1917 stáli u zrodu známého uměleckého hnutí De Stijl. Nejpodobnější jsou ovšem pracím Josefa Alberse, který po odchodu z Německa do Spojených států vytvořil od 30. do 60. let desítky analogicky laděných geometrických děl. Řada z nich je dokonce namalována pouze za pomoci černé a bílé. Jediný výraznější rozdíl mezi plátny Albersovými a Šerých lze spatřovat v tom, že plátna českého výtvarníka jsou výsledkem myšlenkového dekonstruktivismu, tedy ubíráním složek, čímž se blíží minimalismu, k němuž americký výtvarník německého původu už nedospěl. Blízko mají také k dílům o generaci staršího belgického malíře Alberta Rubense a již zmiňované Esther Stocker. Ta ovšem na rozdíl od svého českého kolegy posouvá koncept geometrické abstrakce o krok dále tím, že ho instaluje do prostoru. Šerých však zůstává věrný obrazu. Místo aby dále rozvíjel odkazy na popkulturu a technokratičnost doby, vrací se do míst, odkud vyšel. Zdá se, že bloudí v kruhu. Ačkoli bylo cílem kurátorky vzbudit v návštěvnících výstavy pocit znejistění, budí přehlídka spíše rozpaky.

Jan Šerých / LIMBO / hunt kastner / Praha / 12. 3. - 7. 5. 2016

Foto: Ondřej Polák