Nepůvodní ráj Pasty Onera v Mánesu

Ve výstavní síni Mánes probíhala výstava prací popartového umělce Pasty Onera. V galerii, která v minulosti hostila díla nejslavnějších českých výtvarníků, byla k vidění nebývale krátce, pouhých dvanáct dní.

Přehlídka děl jednoho z hlavních průkopníků pouličního umění u nás odstartovala v Mánesu 11. listopadu. Do velkého sálu někdejší renomované galerie se tak po delší době opět vrátilo současné výtvarné umění. Expozice dostala název Last Day in Paradise (Poslední den v ráji). Právě tato slova Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, napsal na sádrokartonovou desku, která v létě letošního roku zakryla stavbu bezbariérového vstupu do stanice metra Anděl. S nápadem dát stěně kolem budovaného výtahu umělecký rozměr přišli sami zástupci pražského dopravního podniku. Nelíbilo se jim totiž, že deska do té doby sloužila samozvaným umělcům, kteří ji pravidelně pokrývali nepovedenými malůvkami a vzkazy. V pátek 10. července proto nechali přemalovat její povrch čtveřicí streetartových umělců v čele s Pastou Onerem. Ten na stěnu, okolo níž denně prošlo přes sto tisíc lidí, napsal krátkou větu „Last Day in Paradise“ a doplnil ji o dvojici maleb. Jedna zachycovala Bugs Bunnyho s králičí lebkou a druhá dámu zakrývající si ústa. „Lidi to oslovilo. Zaznamenali jsme pozitivní reakce pasažérů napříč generacemi,“ nechal se slyšet mluvčí Dopravního podniku Jiří Štábl.

Pasta Oner začínal původně jako tvůrce graffiti a velkoplošných pouličních maleb. Svoji první práci vytvořil v pouhých třinácti letech. „Ke graffiti mě vlastně přivedl spolužák, který byl synem diplomatů a procestoval s nimi svět. Ukázal mi, jak graffiti vůbec vypadá,“ zavzpomínal před časem Pasta Oner v jednom rozhovoru. Po dokončení základní školy proto nastoupil na střední uměleckou školu v Hellichově ulici. U graffiti přitom dlouho nezůstal a velmi záhy se začal věnovat hlavně street artu. Svůj nynější pseudonym používá Řanda od roku 1997, kdy vylepil několik plakátů s tubou zubní pasty, která dala vzniknout první části jeho uměleckého jména. Tu druhou tvoří klasická koncovka writerů, tedy anglické slovo one, k němuž umělec přidal ještě písmeno „er“. V pražských ulicích je dodnes k vidění několik Pastových velkoformátových muralů. Ten asi nejznámější je možné najít na boční fasádě budovy v ulici Verdunská na Praze 6.

Ačkoli se za pár týdnů šestatřicetiletý umělec v předchozích třech letech spolupodílel na vzniku graffiti pro jedenáct trafostanic a stejný počet podchodů na Praze 11, oblast street artu podobně jako mnozí jeho další souputníci pozvolna opouští a stále více se věnuje klasické malbě na plátno. Velkoformátové muraly, zejména graffiti, nejsou totiž příliš trvanlivé. Vznikají buď nelegálně na nejrůznějších zdech a stěnách, kde podléhají zkáze a přemalbě, nebo legálně na fasády, které jsou zpravidla dříve či později strženy, nebo naopak je k nim přilepen další objekt. Hlavní problém street artu je ovšem v tom, že až na výjimky, kdy si malbu někdo výslovně objedná, nenese peníze. Těžko se proto dá takovým druhem umění živit.

Řada někdejších pouličních umělců, a to jak u nás, tak v zahraničí, dnes vystavuje v galeriích. Nejinak je tomu u Pasty Onera, jehož nejnovější díla si již čtyřikrát mohli zájemci prohlédnout v rámci samostatné galerijní přehlídky. Naposledy se tak stalo v Mánesu, kde ovšem zakotvily jeho práce jen na necelých čtrnáct dní. Slavná výstavní síň totiž v uplynulých letech prošla nákladnou rekonstrukcí za zhruba 160 milionů. Díky ní se Nadace českého výtvarného umění, která budovu v 90. letech získala, respektive jí vytvořená společnost APELLA fine arts, dostala do složité finanční situace. Galerie se proto od svého znovuotevření zaměřuje pouze na komerční akce. Ve významné funkcionalistické památce tak v nedávné minulosti byla k vidění módní přehlídka, došlo zde k předvedení nového vozu Ferrari California T nebo zde proběhla prezentace Playstationu. Uměleckých výstav bylo zatím v Mánesu jako pověstného šafránu, de facto dvě. V roce 2014 zde nejprve proběhla expozice prací kreslíře a karikaturisty Ivana Steigera a letos výstava obrazů Ladislava Hodného.

Do tohoto komerčně laděného konceptu zapadá i přehlídka prací Pasty Onera. Ta zde vznikla díky partnerství popartového umělce s Czech Design Week, kde se Pasta ujal role kurátora, za což mu vedení přehlídky oplátkou zařídilo výstavu v Mánesu, jejím dalším partnerem je pak společnost Adidas. Celkem bylo na expozici k vidění okolo šesti desítek prací. „Výstavu jsem připravoval od začátku ledna a všechna díla na ní jsou z letošního roku,“ prohlásil umělec během vernisáže. Přehlídku otevíraly dva velké kříže s poblikávajícími nápisy Welcome a Open, které můžeme běžně vídat nad krámky a kasiny v centru Prahy i dalších měst. Pod nimi pak návštěvníci vstoupili do hlavního sálu galerie, jemuž dominovala obří zlatá lízátka snášející se jakoby z nebes. Instalace složená z šesti zabalených pamlsků vznikla speciálně pro výstavní síň Mánes.

Vzhledem k popartovému zaměření Pasty Onera to bylo entreé očekávatelné a neoriginální. To koneckonců lze říci o celém Řandově díle, které je enormně nepůvodní. Je sice pravda, že Oner patří k průkopníkům pouličního umění a popartu u nás, zároveň je ovšem třeba dodat, že se jím zabývá zhruba pět desítek let poté, co tyto umělecké směry vznikly v USA, potažmo ve Velké Británii. Trenčínský rodák původní náměty navíc neobohacuje o nic vlastního, ale jen ve svých pracích recykluje nápady, motivy a témata svých předchůdců. Při procházení výstavní síní od jedné akrylové malby k další mi takřka vždy v mysli vytanul jiný, starší obraz či tisk od Warhola, Thiebauda, Hamiltona či Roye Lichtensteina. Zatímco tři plátna připomínající reklamní plakáty dají vzpomenout na Warhola, ty další lze považovat za jakousi variaci na obrazy Toma Wesselmanna.

Instalace, kterých bylo na výstavě ke zhlédnutí pět, se zase tu více tu méně blížily objektům Claese Oldenburga či Jeffa Koonse. Nejpatrnější je to na soše Mickey Mouse vylézajícího z vajíčka. Dílo kombinuje dva oblíbené Koonsovy motivy, tedy prasklé vajíčko a dysneyovského myšáka. Aby byl tematický pantheon popartových umělců úplný, chyběla na výstavě snad už jen postavička Pepka námořníka. Možná jsem ji ale jen na některém z Pasta Onerových pláten přehlédl. V doprovodných textech k výstavě sice bylo možné se dočíst, že umělec „ironizuje současnou popkulturní společnost,“ nic takového ale Pasta Oner nedělá a ani dělat nemůže. Vždyť partnery jeho výstavy jsou Adidas a další nadnárodní koncerny. Na tom není samo o sobě nic špatného. Koneckonců kurátorský text upozorňuje, že Pastovo dílo je spíše oslavou ekonomického boomu, který v 90. letech dorazil do Čech. Proč ne, v tom problém není. Ten lze vidět jinde, a sice v nepůvodnosti Onerových prací, v jejich plagiátorství a eklekticismu. Když v létě letošního roku vznikla ve stanice Anděl sádrokartonová stěna s jeho obrazem, bylo v tom podle mě cosi symptomatického. Nástupiště je totiž vyzdobené bronzovými odlitky s tradičními motivy socialistického realismu a texty v ruštině. Nově k nim přibyla díla s americkou tématikou a větou v angličtině. Opět tedy umění konformní, povrchní, vyhovující většinovému vkusu a politické doktríně. A pak že se dějiny neopakují. Opakují, jen si toho málokdo všimne.

_________________________________________________

Pasta Oner: Last Day in Paradise / Výstavní síň Mánes / Praha / 11. 11. - 23. 11. 2015