Skryté významy transparentních pláten

Ačkoli je Jaromír Novotný už zhruba dvě desetiletí umělecky plodný, s jeho minimalistickou tvorbou jsem se poprvé výrazněji seznámil relativně nedávno. Stalo se tak loni o Velikonocích, kdy mě nohy z neznámého důvodu o Popeleční středě donesly do kostela Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí v Praze.

Když jsem tehdy usedl do lavice a zvedl oči vzhůru, nemohl jsem si stejně jako desítky dalších nevšimnout trojice netradičních procesních praporů lehce vlajících pod stropem. Šlo o postní intervenci Jaromíra Novotného spočívající v zavěšení tří obrazů barevně redukovaných jen na valéry černé a šedé nad hlavy přítomných, které barokní prostory prohlubovaly o nový duchovní rozměr. Při pohledu na ně se totiž věřící mohli lépe oprostit od všech rušivých myšlenek a lépe se ponořit do svých modliteb. Dílu tak nebylo možné upřít výraznou meditativní až kontemplační dimenzi volající po jednoduchosti a prostotě.

Až zpětně při prohlížení si popelavě šedých praporů jsem si vzpomněl, že jsem se s díly Jaromíra Novotného už několikrát v minulosti setkal. Poprvé to bylo na přelomu roku 2007 a 2008 v druhém patře Městské knihovny v rámci výstavy Resetting věnované nadějným tuzemským malířům, jíž dal jméno jeden z Novotného zde vystavovaných obrazů. O rok později jsem mnohem zevrubněji mohl prozkoumat tehdy nová autorova minimalistická díla založená na kombinaci různě temných či světlých černých tónů v Galerii Jiřího Švestky. Už tehdy o nich bylo možné říci více méně to samé, co o nynějších dílech vystavených v českobudějovickém Domě umění prohlásil kurátor Michal Škoda. „Autor se odklání od motivu a významů existujících mimo obraz a začíná se věnovat podstatě malířského média. Dochází k vyloučení čehokoliv znázorňujícího a oproštění se od vnějšího světa,“ dočítáme se v jeho vyjádření.

Předtím, než jsem na autorovu tvorbu znovu náhodou narazil v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí, jsem s ní byl naposledy konfrontován na jiném velmi specifickém místě, a sice ve volyňské Galerii Na shledanou, která se nachází na hřbitově Malsička. Potemnělá Novotného díla zde takřka dokonale splynula s pietním okolím, stala se jakousi tryznou za všechny zemřelé a vybízela k rozjímání a přemítání o životě a smrti.

Nyní je možné si nejnovější malířovy práce prohlédnout v českobudějovickém Domě umění. Že sem dříve či později zavítají, bylo více méně jasné. Šlo jen o to, kdy se tak stane. Galerie nacházející se na náměstí Přemysla Otakara II. se totiž pod kurátorským vedením Michala Škody minimalismu, který Novotný reprezentuje, věnuje dlouhodobě. Dnes již čtyřicetiletý českobrodský rodák se v Domě umění prezentuje díly z posledních několika málo let, na kterých je zřejmý posun, k němuž v jeho tvorbě došlo. Plátna se už nenesou jen v černo-šedivém duchu, ale jsou nově zabydlená i další barvami. Ač by se mohlo zdát, že jde o proměnu marginálního významu, při bližším pohledu dojdeme k závěru, že posun, který se na autorových plátnech odehrál, má zásadnější charakter. Rozšířením palety o další odstíny sice Novotný na jedné straně získal nové barevné variace, které k sobě může skládat, na druhé straně však jeho práce ztratily něco ze své výjimečnosti. To, co z nich vlastně úplně vyprchalo, je moment naléhavosti, hloubavosti a ztišené mystičnosti vyvěrající právě z oné funerální šedi.

Vliv barev na lidskou psychiku, na naše emoce a fantazii, naštěstí není to hlavní, co se Novotný ve svých dílech snaží akcentovat. Jeho zájem se čím dál tím více obrací k samotné matérii obrazu a k světlu jakožto základnímu elementu, díky němuž můžeme malbu na plátně vůbec svými smysly vnímat. Proto se také autor vzdává hledání svébytných barevných tónů a místo nich používá tzv. CMYK, tedy klasické „přednastavené“ odstíny, a tvoří svá díla na organzu. Jemná textilie z hedvábí nebo polyesteru je totiž poloprůsvitná a dovoluje tak světlu pronikat jak zvenčí dovnitř, tak naopak zevnitř ven. Divák díky tomu může obraz vnímat jako celek se vším, co k němu integrálně patří, tedy včetně vnitřních příček a rámů. Umělci to navíc umožňuje skládat obraz z více plánů, respektive z více vrstev, dodávajících jinak bezpříběhovým plátnům dynamiku, znejišťujících nás svou nejednoznačností a fascinujících svými nesčíslnými rovinami čtení. Při procházení Domem umění jsem se ovšem nemohl zbavit dojmu, že Novotný už začal svůj původní nápad recyklovat a rozmělňovat v lehce pozměněných variacích. Otázkou zůstává, zda nám obrazy skutečně něco podstatného a dosud neznámého poodkrývají, nebo jde jen o vznešené, ale ve své podstatě plané filozofično. Obdobně se pak můžeme ptát, zda Novotný neprozkoumává něco již z velké části prozkoumaného jinými minimalisty (Agnes Martin, Dan Flavin, Anne Truitt) a zda tento umělecký směr už není, zhruba 65 let od svého vzniku, vyčerpaný.

__________________________________________________________

Jaromír Novotný: Zadní světlo / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 24. 6. - 23. 8. 2015

__________________________________________________________

foto: Jan Mahr