Lubomír Typlt jako žák, kolega a solitér

Celkem tři výstavy obrazů Lubomíra Typlta je v těchto dnech možné si prohlédnout v našem hlavním městě. Každá expozice je přitom do určité míry jiná a unikátní. Na první vystupuje jilemnický rodák v roli žáka, na další jako kolega a na poslední je představen jako malířský samorost. Za vznikem všech tří výstav stojí jeden člověk - kurátor a kritik Petr Vaňous.

Pouť napříč Typltovým svébytným a neustále se rozrůstajícím výtvarným dílem je podle všeho nejlepší započít v Topičově salonu na Národní třídě. Zanedlouho čtyřicetiletý autor je zde totiž prezentován v pozici žáka a uměleckého učedníka. Společná výstava, která bude v místní výstavní síni k vidění až do posledního březnového pátku, cílí nejen na jeho díla, ale také na práce Typltova někdejšího profesora A. R. Pencka. Přehlídka navazuje na loňský projekt iniciovaný berlínskou Galerií C&Kunterwegs, jež ve svých výstavních prostorách oslavila Penckovy pětasedmdesáté narozeniny netradičně pojatou expozicí propojující práce významného drážďanského výtvarníka s díly jeho bývalých studentů. Oproti německé výstavě se ta pražská z pochopitelných důvodů soustředí spíše na malby Lubomíra Typlta.

Významný, u nás bohužel stále trochu opomíjený výtvarník a přední představitel nové figurace A. R. Penck je v Topičově salonu zastoupen devíti pracemi. Kurátor Petr Vaňous mu v galerii vyčlenil samostatné místo v komorním výklenku u vstupu do výstavních prostor, kde je rozvěšeno osm autorových expresivních prací na papíře. Převážně jde o potemněle rozevláté portréty s výrazně rozostřenou linií pohlcující celou šíři obrazu, v nichž je patrný vliv Penckových slavných předchůdců v čele s Oskarem Kokoschkou. „Jsou to práce z drážďanského období, tedy ještě z doby před umělcovým odchodem do západního Německa,“ upozorňuje Petr Vaňous. Shodou okolností většina z nich pochází z roku 1975, kdy na svět přišel Penckův pozdější žák Lubomír Typlt. Zhruba metr vysoké akvarely a tuše s antropomorfními tvary, které se nezřídka mění v rozpité chuchvalce jen vzdáleně připomínající lidskou postavu, patří do autorova přelomového období.

Jednak se tehdy začal výrazně proměňovat Penckův výtvarný styl, od brutalistního expresionismu k svébytnějšímu tvarosloví, pro něž je typické piktografické znázornění většího množství postav evokující dojem primitivních domorodých maleb, navíc v těchto letech drážďanský rodák pomalu ale jistě dospěl k rozhodnutí opustit východní Německo a emigrovat na Západ. K tomu se Penck, vlastním jménem Ralf Winkler, odhodlal v roce 1980. Škoda jen, že se kurátorovi expozice nepodařilo na výstavu získat více autorových děl z tohoto druhého tvůrčího období. To zastupuje v Topičově salonu jen jeden, i když rozměrný a výrazný obraz. Plátno nazvané Preussische Hoffnung z roku 1999 zaujme redukovanými siluetami doplněnými o archaické symboly, z nichž prýští příběhovost a výrazná energie.

Hlavní pozornost je v galerii nicméně věnována pracem Lubomíra Typlta. S těmi Penckovými je spojují dva základní znaky - figurativnost a expresivnost výtvarného projevu. Oproti svému německému učiteli však český malíř používá výrazně barevnější paletu, jíž dominují křiklavé tóny zelené a růžové. Na výstavě je zastoupen rozměrnými plátny s repetitivně se opakujícími motivy. Na lehce naznačeném či jen rastrovaném pozadí hrají zpravidla prim postavy copatých bosonohých děvčátek se slunečníky nebo figury polonahých chlapců v jednoduchých šortkách. Těžko říci, zda jde o nějakou zasutou vzpomínku z dětství, nebo pouhou fabulaci sloužící k vyjádření hlubších niterných pocitů. Ačkoli se postavy nezřídka smějí, z jejich výrazu tváře čiší cosi zlověstného. To samé lze říci i o jejich zmnožení. Typlt, který pod Penckem studoval v letech 1998 až 2005 na Kunstakademii v Düsseldorfu, své obrazy zpravidla zabydluje dvojicí či trojicí velice si podobných figur.

Pohled do instalace výstavy v Galerii U Betlémské kaple / foto: archiv galerie

Postavy tak ztrácejí na své jedinečnosti, stávají se jednou z mnoha variací na totéž téma, součástí nepříjemně bezejmenného davu. Jestli jsou vyhrocenou reakcí na stádnost a uniformitu minulého režimu, nebo současné doby, která má tendenci z člověka dělat také jen nepatrný dílek širšího celku, se neodvažuji hádat. Každopádně lze tento prvek z vystavených děl vyčíst. Svého druhu je v obrazech skryto i cosi absurdního a ironického. Typlt totiž zachycuje své adolescenty při dětských hrách a rituálech, kdy napodobují dospělé vzory. Tyto situace v sobě na jedné straně obsahují prvek nevinnosti a jisté komičnosti, na druhé je v nich ale často obsažena i krutost a předzvěst budoucích obsesí.

Výstavu nepřímo navazující na tu, která se koná v Topičově salonu, lze nalézt v Galerii U Betlémské kaple. Lubomír Typlt je zde představován z části ještě jako žák slavnějšího učitele, zároveň ale i jako postava podílející se na vytváření další výtvarné generace. Typltova díla jsou tu konfrontována s pracemi jeho profesora z Fakulty výtvarných umění v Brně, loni zesnulého Jiřího Načeradského, a dávána do souvislosti s tvorbou Typltova vrstevníka Josefa Bolfa. Námětová i vizuální podobnost obrazů všech zúčastněných výstavě nesmírně svědčí a dělá ji nebývale kompaktní. Pravděpodobně i vzhledem k tomu, že stejně jako Bolf pocházím z Jižního Města, jsou mi nejbližší právě jeho práce, kde se to hemží posmutnělými dětskými postavami v nevzhledné betonové zástavbě. Typlt je v této výstavní síni zastoupen jak klasickými figurativními plátny, tak předcházejícími díly s podivnými prostorovými objekty, jež mohou stejně dobře představovat perpetuum mobile jako nějaký mučící stroj.

Pohled do instalace výstavy v Galerii Vyšehrad / foto: Tomáš Souček

Poslední díl do mozaiky přidává od pátku 6. března Galerie Vyšehrad. V nevelkém komorním objektu je Typlt, střídavě žijící v Praze a Berlíně, poprvé prezentován úplně sám. Výstava nese dadaistický název Kníraté odpoledne, který je odvozený od jednoho z vystavovaných obrazů, a je tvořena autorovými nejnovějšími pracemi vzniklými v posledních dvou letech. Pokud se tedy rozhodnete vydat se po stopách Typltova díla, je nejlepší si ji nechat na úplný závěr cesty. Z prací, které jsou v galerii k vidění, je možné vyčíst lehký posun v malířově tvorbě. Ten se neodehrává ani tak v rovině výrazové (plátna neztrácejí nic ze svého nezaměnitelného expresivní rukopisu), ale spíše v oblasti myšlenkové.

Původní náměty obohacuje Typlt, známý i svou spoluprací s hudební skupinou WWW, o další roviny a postřehy. V daném případě se nově po svém vypořádává s genderovými problémy, postupným stíráním hranic mezi jednotlivými pohlavími a vizuální devalvací lidské nahoty. Patrné je to zejména na titulním obraze výstavy, v němž na tvář svých ztrojených děvčátek autor přidal výrazný knír. Neméně znepokojivé je také plátno nazvané Radioaktivní těsto, ve kterém skupinka pubescentních dívek válcuje cosi fosforeskujícího na stole. Třetí výstavou podnětné putování stejně jako Typltova tvorba v tomto okamžiku končí. Poučen ze tří Typltových výstav musím konstatovat, že věta "bude zajímavé sledovat, kam autor vykročí příště" není v tomto případě jen vyprázdněné klišé.

_____________________________________________

Penck - Typlt / kurátor: Petr Vaňous / Topičův salon / Praha / 3. 3. - 27. 3. 2015 Jiří Načeradský, Josef Bolf, Lubomír Typlt: Rezonance / kurátor: Petr Vaňous / Galerie U Betlémské kaple / Praha / 19. 2. - 29. 3. 2015 Lubomír Typlt: Kníraté odpoledne / kurátor: Petr Vaňous / Galerie Vyšehrad / Praha / 6. 3. - 12. 4. 2015