Špaňhelova poezie motýlích křídel

Pavel Besta se v recenzi výstavy Jakuba Špaňhela v Galerii Václava Špály zabývá proměnami autorovy tvorby v posledních letech, jeho malířským stylem i inspiračními zdroji, přičemž se zamýšlí nad mírou invence, kterou Špaňhel do svých děl ve skutečnosti vkládá.

Jakub Špaňhel, V lese, 2013

Špaňhelova poezie motýlích křídel

Po sérii výstav, které měl Jakub Špaňhel v zahraničí, jsou po delším čase autorovy práce opět k vidění v našem hlavním městě. Vystavuje je Galerie Václava Špály. Třebaže jde o přehlídku spíše komornější, působí expozice velmi reprezentativním dojmem a umožňuje nahlédnout hlouběji ke kořenům, z nichž vyrůstá košatá bohatost Špaňhelovy tvorby.

Pestrou paletu svých základních motivů rozšířil přednedávnem Jakub Špaňhel o jeden další stěžejní námět. Je jím venkovská krajina. Stalo se tak z velmi prostého důvodu. Po letech strávených v Praze na Starém Městě se totiž 39letý výtvarník přestěhoval se svojí rodinou na venkov, konkrétně do vísky jménem Hostim na Berounsku. Od té chvíle zabydlují jeho plátna sedláci, domácí hospodářská zvířata a temná rozoraná pole. Snad aby návštěvníci Galerie Václava Špály tuto novinku jen tak nepřehlédli, rozhodl se kurátor Jiří Přibáň vytvořit z několika takových obrazů entrée výstavy. Tu tak otevírá trojice rozměrných pláten z poslední doby, z nichž dvě se věnují právě rurální tématice. Jde na prvním místě o Orání. Ačkoli je obraz námětově inovativní, nese po vizuální a technické stránce všechny typické znaky Špaňhelových dosavadních prací. Je namalován rychlými energickými tahy štětcem, jenž byl namáčen do jedné barvy – černé, která prostupuje celým dílem.

Výsledkem tohoto postupu je silně expresivní tonální změť, z níž vystupuje na povrch jen to podstatné, tedy silueta oráče s pluhem zapřaženým za dvojici robustních býků. Vše ostatní se ztrácí, rozpíjí se a rozpadá v jakési mlžné neurčito. Už samotný motiv dává tušit, že obraz nevznikl přímým pozorováním. Podobné výjevy totiž na českých polích a políčkách už zřejmě neuvidíte, nebo se vám naskytnou jen velmi výjimečně. Realita je jiná; motorizovanější. Dílo vytvořil Špaňhel na základě grafiky Bohuslava Reynka, jehož práce již léta slouží autorovi coby silný inspirační zdroj. Skoro by se dalo mluvit až o posedlosti, jež dostala odchodem na venkov nový rozměr a nová křídla. Že na této tezi je kus pravdy, potvrzuje Špaňhelův portrét tohoto významného českého solitéra, který je na výstavě také k vidění. V prvním patře ho doplňuje ještě výtvarníkův vlastní autoportrét a podobizna spisovatele Jana Nerudy. Oba dva zmíněné obrazy jsou namalovány ve výrazných zlato-černých barvách, které dodávají plátnům punc až sakrálních model.

Jakub Špaňhel, Jan Neruda, 2015

Nosné zdi chrámů

Aby byl výčet umělců, jejichž práce karvinský rodák s oblibou používá za předlohy k těm svým, úplný, chybí na výstavě jen tvář Oldřicha Blažíčka a rytce Václava Hollara. Jako vzor pro obrazy totiž Špaňhelovi slouží vedle fotografií budov a míst také plátna výše zmíněných mistrů. Díky tomuto postupu, tedy parafrázování již vzniklých děl, lze autora přiřadit k malířské postmoderně, která si tuto metodu oblíbila. Špaňhelův přístup je však přeci jen trochu jiný než u jeho předchůdců. Oproti nim totiž nepřistupuje ke zkoumaným pracím s frivolní volností, ale se zjevným obdivem. Malířova plátna tak lze spíše vnímat coby zdařilé a procítěné reprodukce, v nichž dostává prostor jen to podstatné, co z původních originálů zůstalo dodnes platné a zajímavé, než jako ironické komentáře, jako tomu bylo u řady postmodernistů. Blažíčkovy pohledy do útrob chrámů a kostelů jsou ve Špaňhelově podání redukovány na nutné minimum, na nosné zdi, ty části, bez kterých by sakrální prostor přestal být oním konkrétním místem. Na výstavě je tato část výtvarníkovy tvorby zastoupena sice skrovně, přesto ale empaticky. Podána je jako jeden dílek z rozsáhlejší skládačky, v níž každá kostička má svůj význam a teprve jejich správným uspořádáním vzniká plastická mozaika, odhalující nám, jak vlastně vypadá celek.

Dekonstrukce nestačí

Sám Jakub Špaňhel definuje svou dosavadní tvorbu jako expresivní impresionismus. Nadále je v jeho pracích zřetelný vliv německé skupiny Die Neue Wilden (Noví divocí), která malíře uhranula v jeho počátcích. Po odchodu z Karviné a působení na AVU pod Milanem Knížákem a Jiřím Davidem totiž Špaňhel zamířil na půlroční hostování do ateliéru Jiřího Georga Dokoupila v Berlíně. Ten v 80. letech stál u zrodu výše zmíněného hnutí. Přestože ho Špaňhel později následoval zpátky do našeho hlavního města a stal se asistentem v jeho pražském ateliéru, naštěstí se neproměnil v pouhého plagiátora svého učitele. Sice také čas od času používá netradiční postupy jako Dokoupil, tvoří pomocí malířských válečků, nebo si plátna pokládá na zem a nanáší na ně barvu seshora, jeho výtvarný projev si ovšem udržel svou originalitu a vnitřní integritu.

Jakub Špaňhel, ČNB, 2014

Z vystavených děl v Galerii Václava Špály je patrné, že Špaňhel stále pokračuje v senzitivním osahávání matérie, z níž je stvořen svět. Jen je možná škoda, že při své dekonstrukci, odebírání jednotlivých zbytných vrstev, se nepokouší sám i něco přidat, přistavět. Jistá míra intervence by zřejmě byla na místě, ať už třeba prolnutím několika časových rovin, doplněním o symboliku nebo vytyčením si účelových charakteristik některých částí objektů, tak jak to ve svých skicách dělá architekt Josef Pleskot. Obrazy by tak byly rozšířeny o nové možnosti výkladu. Kdo ví, třeba se toho dočkáme.

Zanícený entomolog

Zatím ovšem máme co do činění se silně rozevlátými stíny, siluetami či otisky věcí, budov a zvířat. Vzdáleně možná ty nejefemérnější Špaňhelovy práce někomu připomenout plátna Adrieny Šimotové, která jsou redukována jen na subtilní šmouhy, vybledlé vzpomínky na konkrétní situace a lidi. Společná je oběma autorům snaha dobrat se hlubších základů, tedy toho, co nás přesahuje, toho, co přetrvává. Zatímco Šimotová vychází z vlastních, po většinou velmi krušných zkušeností a prožitků, Špaňhel pracuje s cizími motivy. Malířčino dílo díky tomu na diváka působí mnohem sevřenějším a niternějším dojmem. Je jakousi osobní výpovědí, která u malíře chybí. Vlastní citový vklad je ve Špaňhelově tvorbě přesto alespoň částečně přítomný. Nalézt ho můžeme ve stále se rozrůstajícím cyklu věnovaném motýlům, jehož nejnovější část mohou návštěvníci galerie najít v podzemí.

Třebaže plátna nemají na první pohled žádný výraznější filozofický přesah - jsou na nich jen pestrobarevné otisky motýlích křídel - prokmitává z nich na povrch cosi, co lze jen těžko definovat, něco takřka iracionálního: okouzlení. Špaňhel totiž už jako malý kluk propadl entomologii. Na rozdíl od zpěváka Dana Bárty, který si zamiloval vážky, jeho uchvátili motýli. Podzemí Galerie Václava Špály je plné jejich obrazů a připomíná tak kabinet nějakého zaníceného sběratele víc než cokoli jiného. Za zřejmě nejpůsobivější lze označit sérii tří pláten, na nichž autor naznačeným rámem zachytil babočky paví očka jako trofej svého druhu. Je v nic cosi křehkého, poetického i pomíjivého zároveň. Tím, čím ale tyto obrazy uchvátí, je právě ono Špaňhelovo osobní zaujetí, jež z nich na první pohled sálá.

Jakub Špaňhel, Motýli, 2015

Jakub Špaňhel / Obrazy 1648-2016 / kurátor výstavy: Jiří Přibáň / Galerie Václava Špály / Praha / 29. 1. - 13. 3. 2016

Foto: Galerie Václava Špály