Documenta, Indonésie a problém uzavřených světů

V Německu neutichá diskuze nad antisemitskými motivy, které byly součástí obrazu od indonéského kolektivu Taring Padi pozvaného na přehlídku documenta 15 v Kasselu. Velkoformátové plátno People’s Justice (Lidová spravedlnost) vystavené na hlavním náměstí bylo velmi rychle po svém odhalení odstraněno, rozbouřeným emocím v německých médií a u široké veřejnosti se ale již zabránit nepodařilo. Do diskuze vstoupil svým textem také australský historik specializující se na dějiny genocid A. Dirk Moses, jehož komentář původně vyšel v online časopise Geschichte der Gegenwart.

Documenta, Indonésie a problém uzavřených světů

Umělecký kolektiv Taring Padi vznikl v roce 1998 po pádu Suhartovy diktatury. Je otevřeně radikální, věnuje se antimilitarismu, antineoliberalismu, environmentalismu, dělnickému, rolnickému a ženskému hnutí. Na téma diktatury vytvořil v roce 2002 svůj největší obraz s názvem Lidová spravedlnost. Malba zobrazuje lidový tribunál, na jehož vrcholu stojí soudci a v levé části nepřátelé lidu. Mezi nimi jsou karikované postavy představující západní mocnosti, které Suhartův režim podporovaly. Lidová spravedlnost byla dvacet let vystavována na různých mezinárodních uměleckých festivalech, počínaje rokem 2002 v Adelaide v jižní Austrálii, a kurátorský kolektiv documenty 15 se rozhodl, že obraz nechá umístit na prominentní místo v Kasselu, aby návštěvníci byli hned při příchodu konfrontováni s křivdami způsobenými (neo)kolonialismem a kapitalismem. Antisemitské postavy karikovaného ortodoxního Žida si mezi mnoha dalšími postavami na zalidněném plátně dosud zřejmě nikdo nevšiml. V Německu ovšem obraz vyvolal velkou vlnu pobouření, brzy byl zakryt a poté odstraněn.

Jestliže měl obraz a jeho umístění na documentě obvinit Západ z podpory Suhartovy diktatury, umělcům, indonéskému kolektivu ruangrupa, který documentu kurátoroval, vedení documenty a místním, regionálním a celostátním politikům, zodpovědným za kulturu, se toto obvinění vrátilo jako bumerang. Řada novinářů a politiků, z celého politického spektra od CDU/CSU až po AfD, se chopila příležitosti a zahájila kampaň proti postkolonialismu, který zřejmě objevila relativně nedávno, a to navzdory tomu, že Taring Padi sami sebe chápou spíše jako radikálně levicový umělecko-aktivistický spolek než jako součást globálního postkoloniálního hnutí. Kritici využívají obraz i k útoku na palestinské umělce účastnící se documenty, a tak zpochybňují i tu trochu umělecké nezávislosti, které se německé kulturní instituce těší. Hovoří se dokonce o očistě německého kulturního sektoru od antisemitismu, který se pro kritiky vztahuje i na sympatie k právům Palestinců. Nikdo si ovšem nemyslí, že antisemitské motivy na obraze jsou obhajitelné, a to dokonce už ani samotný spolek Taring Padi, který se omluvil a od antisemitských úmyslů se distancoval.

Indonéská koloniální historie

Na obraze je také další postava, která je považována za antisemitskou: prase v uniformě představující stát Izrael, označené na přilbě nápisem „Mossad“. Objevuje se spolu s dalšími, prakticky totožnými postavami jiných národních tajných služeb, včetně Australské bezpečnostní zpravodajské organizace (na přilbě je napsáno ASIO). Jako Australan dobře chápu, proč se na obraze objevuje „náš“ špion (ačkoli by zde měla být uvedena spíše Australská bezpečnostní zpravodajská služba [ASIS], protože mezinárodní bezpečností se zabývá právě ona). Stejně jako Izrael a Spolková republika Německo byla Austrálie dlouholetým podporovatelem vražedného Suhartova „nového režimu“, který začal genocidní „čistkou“ více než 500 000 indonéských komunistů v letech 1965–1966 a který vládl formou brutálního vojenského potlačování opozice, včetně islamistů, až do roku 1998. Do tohoto období spadá také okupace Východního Timoru v letech 1975–1999, kterou mnozí označují za genocidní. Obecná antipatie k Západu, včetně Mosadu, pramenící ze „zklamání, frustrace a hněvu zpolitizovaných studentů umění“, jak Taring Padi kontext obrazu popsali, není nijak překvapivá. Proč ale Taring Padi spojili Mosad s antisemitskou karikaturou ortodoxního Žida? I přes to, že k tématu již existuje mnoho rozhovorů, odpověď na tuto otázku stále neznáme a člen kolektivu, který obraz namaloval, už bohužel nežije.

Vodítka nabízí historický kontext. Antisemitismus totiž není indonéské kultuře cizí – jeho kořeny naopak sahají nejméně sto let do minulosti. Fantasmatické představy o Židech lze vysledovat až do 20. let 20. století, kdy se několik málo přistěhovalců židovského vyznání v Nizozemské východní Indii – pocházejících z Nizozemska, východní Evropy, Arménie, Iráku a Číny – věnovalo obchodu, scházeli se v zednářských lóžích a v roce 1927 založili sionistické sdružení, jak tuto historii popsal (dnes již nežijící) badatel Jeffrey Hadler z Kalifornské univerzity v Berkeley. V roce 2004 napsal, že je třeba rozlišovat mezi tehdy v Indonésii populárním „antiizraelismem“ a tím, co nazývá „skutečným antisemitismem“, který byl importován z Evropy prostřednictvím nizozemského nacistického hnutí a nacifikoval i místní Němce. Ještě předtím však nizozemští koloniální úředníci obviňovali čínské obchodníky, že se chovají jako „Židé“, a zasévali tak antisemitské myšlenky.

V rámci procesu dekolonizace byli Židé dále ztotožňováni s Evropany a dalšími cizinci. Na jedné straně byli označováni jako „bílí“, na druhé straně byli spojováni s větší menšinou, Číňany. Poté, co Japonci v roce 1942 dobyli Nizozemskou východní Indii, Židé nebyli uvězněni, protože nebyli občany nepřátelských států. Když se gestapo zeptalo, kdo byl uvězněn, dostalo se jim odpovědi, že „všichni nepřátelští státní příslušníci, kromě dvou bílých ras, Židů a Arménů“. Gestapo pak požádalo Japonce o uvěznění Židů z neutrálních zemí. Po válce, během bojů proti indonéským nacionalistům, britské a poražené japonské jednotky střežily vězněné Židy, což v antikoloniálních představách vedlo k jejich ztotožnění s odpůrci nezávislosti. Kromě toho se židovsko-nizozemští vojáci účastnili nizozemských „policejních akcí“ proti indonéskému boji za nezávislost, ale zároveň podporovali sionistický boj v Palestině. Stejně jako (ostatní) Evropané i většina Židů opustila budoucí Indonésii a jednala podle opakujícího se vzorce, podle kterého Židé opouštěli dekolonizující se společnosti a stěhovali se do koloniální metropole, jejíž občanství měli, nebo do jiných západních zemí – či do nově založeného státu Izrael. Těch několik nizozemských Židů, kteří v zemi zůstali i po vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1949, si většinou ponechalo nizozemské občanství, což ještě posílilo dojem, že jde o bílé Evropany, kteří se spolčili s bývalou koloniální mocností. Teprve Sukarnova politika znárodňování si po roce 1957 vynutila podmínku o místním občanství. V té době žilo v Indonésii už jen třicet židovských rodin.

Obětní beránci

Tato malá komunita se stala velmi vhodným obětním beránkem, jehož prostřednictvím bylo možné usměrňovat protičínský rasismus. Číňané mohou sloužit jako příklad fantasmagorické a všudypřítomné židovské hrozby dvěma způsoby: Ztělesňují údajné „židovské“ kapitalistické rysy a jednají jako zástupci „Židů“. Antisemitismus v Indonésii je proto do značné míry abstrakcí zprostředkovanou Číňany. Skutečné násilí je namířeno proti nim. Na začátku asijské finanční krize v roce 1998 bylo během nepokojů zabito 1 000 Číňanů a protičínský rasismus existuje v zemi dodnes. Dříve, během boje za nezávislost v druhé polovině 40. let, nacionalisté vraždili Číňany a indonéské Euroasijce za jejich domnělou neloajalitu vůči hnutí za nezávislost.

Židé jsou v Indonésii pravidelně ztotožňováni s Izraelci. Krátce po svém pádu v roce 1998 Suharto v rozhovoru pro islámský časopis obvinil v rámci dané situace mezinárodní sionistické spiknutí. Jeho malajsijský protějšek, premiér Mahatir Mohamad, označil Židy za „zlověstné síly“, které stojí za vypuknutím asijské finanční krize v roce 1998. Suharto se také odvolával na „zlověstné síly“, když tvrdil, že nepokoje, které vypukly po finanční krizi, vyprovokovalo sionistické spiknutí. Na otázku, zda za jeho pád může spiknutí, odpověděl: „Bylo to sionistické spiknutí. Indonéská vláda nedbala na systematické a taktické machinace sionistů. […] Sionisté […] se obávali, že se Indonésie stane centrem sílícího islámu. Proto bylo indonéské tempo růstu (growth rate) napadeno, jak ukázala hospodářská a měnová krize. Někteří indonéští politici nyní odmítají uznat vlastní historii a místo toho se obracejí k Západu.“

Suharto označil Izrael za jednu z koloniálních mocností, respektive za Západ, a tedy za nepřítele Indonésanů, ačkoli, jak nedávno vysvětlil Joseph Croitoru, Izrael podporoval Suhartův autoritářský režim. Tato obvinění se šířila v islamistických opozičních publikacích od konce 80. let a Suharto doufal, že si jejich podporou získá veřejnost. Konspirační teorie jsou zároveň od stejné doby v Indonésii na vzestupu. Podle Adriana Vickerse, odborníka na Indonésii ze Sydneyské univerzity, jsou pro mnoho Indonésanů součástí globálního spiknutí i Rotary kluby, marxisté, Coca-Cola a Rupert Murdoch.

Pohled do instalace výstavy kolektivu Taring Padi na documentě 15, Hallenbad Ost, Kassel. Foto: Frank Sperling

Antikolonialismus a antisemitismus

Navzdory intenzivní antipatii spolku Taring Padi vůči Suhartovi využil umělec zodpovědný za danou postavu v Lidové spravedlnosti týchž antisemitských obrazů v antikoloniálním, protizápadním a antikapitalistickém duchu. Je třeba říci, že antikolonialismus je pro indonéskou národní identitu zcela určující. Málokdo si uvědomuje, že preambule indonéské ústavy, sepsaná během tvrdého boje o nezávislost s Nizozemci po japonské okupaci, začíná prohlášením, že „veškerý kolonialismus musí být na tomto světě zrušen, protože není v souladu s lidskostí a spravedlností“. Není náhoda, že první prezident nezávislé země Sukarno hostil v roce 1955 v Bandungu slavné setkání asijských a afrických vůdců, kteří reprezentovali 54 % světové populace. Jednání zahájil strhujícím projevem, v němž vychvaloval postkoloniální budoucnost: „Pamatujme, že úroveň celého lidstva se snižuje, dokud jsou národy nebo jejich některé části nesvobodné. Pamatujme, že nejvyšším cílem člověka je jeho osvobození z pout strachu, z pout lidské degradace, z pout chudoby – osvobození člověka z fyzických, duchovních a intelektuálních pout, která příliš dlouho brzdila rozvoj většiny lidstva.“ Lidová spravedlnost od Taring Padi a řada dalších děl toto přesvědčení vyjadřuje. Bohužel přitom ale využívá dávného tropu „Žida“ jako cizího vykořisťovatele lidí a podněcovatele válek: zkrátka jako mezinárodní hrozby. Nic takového ovšem součástí původního indonéského osvobozeneckého boje nebylo, protože nepřítel byl až příliš konkrétní: byly jím nizozemské ozbrojené síly. Australští historici umění Wulan Dirgantoro a Elly Kent ve svém podrobném komentáři o Taring Padi a indonéském umění právem kladou kolektivu těžké otázky týkající se jejich umělecké volby a politické imaginace: „Existovalo nějaké skutečné pochopení symboliky, nebo byla nekriticky převzata z množství obrazů kolujících ve veřejném diskurzu, který spojoval antisemitismus s antiimperialismem a antikapitalismem?“

Když Ade Darmawan z ruangrupy vypovídal 6. července o kauze documenta před výborem pro kulturu a média Německého spolkového sněmu, poskytl vyhýbavou odpověď o původu inkriminované postavy. Zápis z jednání sněmu ji reprodukuje takto: „Antisemitské obrazy, které lze na obraze vyčíst, přivezli do Indonésie již v 18. století nizozemští koloniální vládci a mířili primárně na čínské menšinové obyvatelstvo. Indonéské umělecké motivy byly utvářeny zcela jinými historickými zkušenostmi než v Německu.“ To je určitě možné. Přesto zde použité obrazy staví Izraelce a Židy na roveň a zobrazují je společně s dalšími obyvateli Západu v globálním boji proti Indonésanům.

Kritika Palestiny

Pro mnohé je matoucí rozlišovat mezi Židy a státem Izrael, jehož vlajka je židovským náboženským symbolem, který má reprezentovat celek všech Židů. Politici, jako je americký prezident Joe Biden, se také nechali slyšet, že „Izrael je nejvyšší zárukou a garantem židovského národa nejen v Izraeli, ale na celém světě“, což je prohlášení, které odráží sebepropagaci izraelského státu. Podobně se chovají i proizraelští novináři v Německu, když píší: „Izraelští umělci nejsou zváni na státem dotované významné akce. […] Umělecká scéna má zřejmě problém s Židy.“ Taring Padi tak v podstatě pokračují v obecně rozšířené praxi, když ztotožňují Židy a stát Izrael. Doslovnost antisemitské karikatury v Lidové spravedlnosti je ovšem umocněna použitím symbolu SS, který naznačuje, že „Židé“ jsou nacisté, a navíc je staví do jedné řady s nacisty a dalšími nepřáteli lidu. Je to hrubý antiimperialismus a zároveň rasistický stereotyp. Rozdíl mezi antiizraelismem a skutečným antisemitismem, který popisuje výše zmíněný Jeffrey Hadler, v tuto chvíli již nefunguje.

Na druhou stranu Hadlerovo rozlišení zůstává platné pro palestinské umělce na documentě. Mohammed Al Hawajri z Gazy vystavuje sérii obrazů nazvanou Guernica Gaza, která zobrazuje izraelské ozbrojené síly a palestinské civilisty na motivy slavných evropských uměleckých děl. V obrazech se neobjevují židovské náboženské symboly, židovské světové spiknutí ani obrazy stereotypních „židovských“ postav. V Izraelských obranných silách navíc samozřejmě bojují i nežidovští vojáci, například drúzové a beduíni. Al Hawajriho umění neútočí na „židovskou“ podstatu, ani ji nekonceptualizuje jako abstrakci – je namířeno výhradně proti izraelské armádě. Zatímco „židovské“ postavy v Lidové spravedlnosti představují abstrakci, Izraelci v sérii Guernica Gaza představují militarizovaný stát, který okupuje palestinská území, postupně z nich vyhání Palestince a bombarduje je. Namísto paranoidních symbolů, zjednodušení a židovských stereotypů odkazuje Al Hawajriho série obrazů na konkrétní interakce mezi Izraelci a Palestinci. Na těchto snímcích není žádná nenávist k Židům (Judenhass).

Navzdory snahám spojovat antisemitismus a antisionismus je tedy Guernica Gaza příkladem Hadlerova antiizraelismu, a nikoli výrazem antisemitismu. Tento rozdíl však nechtějí připustit ani ti nejtvrdší kritici, kteří jej neustále ignorují tvrzením, že documenta je místem antisemitského a protiizraelského umění. Obojí odsuzují jako „protiizraelskou agitku“ a naznačují, že palestinským umělcům je třeba zakázat vyjadřovat utrpení palestinských civilistů, protože vytváří nepříjemné situace. Vzhledem k životním zkušenostem palestinských umělců se však nelze divit, že vytvářejí nepohodlné umění: vyobrazuje totiž katastrofickou realitu.

Problém „uzavřených světů“

Jakékoli setkání mezi Východem a Západem, Severem a Jihem, jako na documentě, přináší značný risk kvůli vzájemné nesrozumitelnosti: nejen v otázkách symboliky, ale i globální spravedlnosti, práv a křivd koloniální nadvlády, Západem podporovaných diktatur, jako je ta Suhartova, a izraelské okupace palestinské půdy. Tohoto nepochopení jsme právě teď svědky. Výzvy historiků jako Jürgen Zimmerer na začátku debaty o Lidové spravedlnosti a její antisemitské symbolice k zahájení dialogu s globálním Jihem o tom, proč není západní tabu ohledně antisemitské ikonografie sdíleno v jiných částech světa, byly ignorovány. Kromě rozhovoru s palestinským umělcem Jazanem Chalilim v Berliner Zeitung a článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (který jinak proti documentě výrazně brojí) jsem žádný zájem o realitu palestinských umělců na documentě nezaznamenal. Místo toho, aby se hovořilo o jejich uměleckých dílech a tragické lidské zkušenosti, kterou zobrazují, a také o německé spoluvině na vzniku palestinského uprchlického problému, objevují se obvyklé výkřiky o porušení tabu. Naproti tomu použití slavných evropských uměleckých motivů, považovaných za „univerzální“, na obraze Guernica Gaza naznačuje, že autor ví, jak německé publikum zneklidnit – což od umění očekáváme.

Takové zneklidnění pak otevírá příležitosti ke kritické sebereflexi. Jak ukazují Michael Rothberg, Monique Ligtenberg a Bernhard C. Schär ve svých textech o Lidové spravedlnosti, umění katastrofy je produktem katastrofální historie, která implikuje německý kolonialismus, protože nacistické obrazy byly do Nizozemské východní Indie převezeny německými kolonialisty. Tyto obrazy přijali místní obyvatelé za své a byly znovu použity v antikoloniálním a později demokratickém boji, v němž se ani Spolková republika Německo, ani Austrálie neocitly na té správné straně. Pokud některé radikální indonéské umělce přitahovalo „konspirativní čtení dějin“ (Achille Mbembe), bylo to proto, že si osvojili a převrátili rigidní binaritu, která strukturovala politické pole, v němž se oni, oběti Suhartova útlaku, pohybovali. Jak Mbembe popisuje v knize Kritika černého rozumu, taková dramata osvobození jsou zalidněna typizovanými postavami „kata (nepřítele) a jeho oběti (nevinného)“. Ti první ztělesňují „absolutní podobu krutosti“, zatímco ti druzí jsou „plní ctnosti (…) neschopní násilí, teroru nebo korupce“.

Mbembe se k této zjednodušené reakci na útlak staví kriticky: „V tomto uzavřeném vesmíru, kde se ,tvoření dějin‘ nestává ničím jiným než vypuzením nepřátel nebo jejich zničením, je jakákoli forma nesouhlasu považována za extremismus.“ Ačkoli v Lidové spravedlnosti nelze spatřovat žádný vyhlazovací záměr, její použití stereotypních postav, zejména „Žida“, je v rozporu s protirasistickým politickým poselstvím autorů, jak si nyní uvědomují. Západní státy jsou však v otázce tribunálního pohledu uměleckého spolku Taring Padi na světovou politiku spoluviníky, protože podporovaly Suhartův vojenský režim. Uvažováno tímto způsobem, historie obsažená v Lidové spravedlnosti může pomoci posunout všechny strany mimo jejich uzavřené světy: mimo destruktivní dialektiku obviňování a obhajoby k takové dialektice, v níž jsou traumatické dějiny a pokřivená zrcadla, která vytvářejí, odsunuty do minulosti, aby bylo možné představit si budoucnost založenou na lidských právech a solidaritě.

V ideálním případě by tedy tento obraz neměl být příležitostí k jakékoliv čistce. V souladu se zřeknutím se historické odpovědnosti v Německu však vidíme právě to: tribunální politiku, která přejímá konspirační teorie spolku Taring Padi, nyní namířené proti všem, kdo by mohli být spojeni s hnutím Boycott, Divestment and Sanctions (BDS), nenásilnou kampaní, kterou vede palestinská občanská společnost, aby se zasadila o rovná práva ve své vlasti.

Pro otevřený dialog

Katastrofické dvacáté století naučilo Němce odolávat uzavřeným světům. Jsou právem ostražití vůči antisemitským zobrazením a podezřívaví vůči politice abstrakcí typu „lid“, zejména vůči rétorice o tribunálech „lidové spravedlnosti“. Obě německé diktatury tak činily různými způsoby a prováděly čistky a očisty s děsivými lidskými ztrátami. Němci instinktivně chápou, že takový jazyk je v rozporu s liberálními hodnotami pluralismu, tolerance a právního státu. Síla německého právního státu se projevila, když Pracovní soud v Bonnu prohlásil za nezákonné propuštění jedné palestinské novinářky. K jejímu propuštění došlo v rámci čistky arabských novinářů na stanici Deutsche Welle, která odpovídala znepokojivému vzorci německých kulturních institucí propouštějících nebo vylučujících palestinské novináře, aktivisty a akademiky.

Je důležité rozlišovat mezi antisemitismem, který je zcela nepřijatelný, a legitimní kritikou Izraele. Tento rozdíl je zcela zásadní, protože zajišťuje uměleckou svobodu v rámci odlišných politických postojů. V jednom případě neexistuje možnost vnímat věci z jiných perspektiv. V druhém případě je třeba umožnit vnímat složitou problematiku z jiné perspektivy nebo z pohledu jiného člověka: „pochopit bolest druhých“, jak to výstižně vyjádřila Charlotte Wiedemann.

V Německu v těchto dnech probíhá diskuze o globální spravedlnosti, která se projevuje i tím, že muzea se chystají vrátit nelegálně získané artefakty. Jakkoli je tato diskuze v počátcích a naráží na překážky, pokud úřady prosadí tribunalizovaný „proces sebeočištění“ a „očistné“ akce v kulturním sektoru, bude snaha o ni přiškrcena. V květnu 2022 mluvil ruský prezident Putin o „sebeočistě společnosti“ ve válce s Ukrajinou a Západem. Vzhledem k tomu, že západní země takový jazyk oprávněně kritizovaly, je paradoxní, že snahy potlačit „postkolonialismus“ jeho démonizací jako čehosi antisemitského se stále více podobají tomu, za co je ve fantazii nositelů tohoto názoru považován: za manichejský a neliberální. Světy se pak spíše uzavírají, než otevírají. Místo sebeočisty potřebujeme sebeosvícení. To je ale mnohem složitější úkol, protože se toho ještě budeme muset mnoho naučit. Obraz Lidová spravedlnost byl vystaven, částečně zakryt a poté odstraněn: nyní je čas řádně prozkoumat dějiny, které v Kasselu vyšly na světlo.

Překlad: Petr Kovařík. Text vyšel ve dvou jazykových verzích, v němčině a v angličtině. S laskavým svolením autora jsme přeložili anglickou verzi z webu The New Fascism Syllabus.