Definice antisemitismu jako zbraň

Ještě i dva roky po documentě 15 se v německé společnosti – zejména na kulturní scéně – řeší, jak rozpoznávat a penalizovat (domnělý) antisemitismus. Další kroky ze strany německé vlády následují po důsledném prošetřování fungování procesních záležitostí mateřské instituce documenta a rezignaci komise pro výběr dalšího kurátorského vedení příštího ročníku právě z důvodu nařčení z antisemitismu. Následovala série nařčení kulturních profesionálů z antisemitismu (např. Bonaventura Soh Bejeng Ndikung, ale i mnoho dalších), ale také trapná kauza ministryně kultury Claudie Roth, která na ceremoniálu Berlinale prý tleskala pouze izraelskému režisérovi, nikoliv jeho palestinskému spolutvůrci. A politickým vrcholem byl zatím pokus ustanovit nutnost přihlásit se k problematické definici antisemitismu pro získání podpory z magistrátu města Berlína. Posledně zmíněná akce byla nakonec odvolána kvůli protestům umělecké scény, aktuálně ale sledujeme podobný pokus na spolkové úrovni. Německo má zkrátka problém s antisemitismem – je však otázkou, zda řeší příčinu, anebo hypochondricky hledá fantomické příznaky tam, kde žádné nejsou. V následujícím textu sleduji, které kroky ukazují spíše na druhou zmíněnou možnost a mohou ohrozit nezávislou kritickou kulturní scénu v Německu.

Na počátku letošního listopadu německá spolková vláda přijala usnesení pod názvem „Never again is now“ (Nikdy více platí teď – Židovské životy v Německu chránit, bránit a posilovat / Nie Wieder ist jetzt – Jüdische Leben in Deutschland schützen, bewahren und stärken). Rezoluce sice není legislativně závazná, ale vláda deklarovala, že by se jí chtěla řídit například ve věci rozdělování státní finanční podpory. Aktuálně přijatá rezoluce říká, že cílem je odříznout od veřejných financí instituce, které zpochybňují právo na existenci Státu Izrael, vyzývají k jeho bojkotu anebo podporují hnutí BDS. Jako rozhodující se pak má brát právě zmíněná „pracovní definice IHRA“. Tuto definici antisemitismu sestavila International Holocaust Remembrance Alliance (Mezinárodní aliance vzpomínání na holokaust, dále IHRA) na základě diskuse odborníků na téma vzpomínání na holokaust (po vzoru definice popírání holokaustu z roku 2013) jakožto pracovní. Takto vzniklá definice byla pak v roce 2016 schválena a přijata 31 zeměmi, mezi nimiž je, mimo zmíněného Německa, také Česká republika.

Pohled na zničená díla z výstavy Diny Mattar, Eltiqa Gallery, Gaza city., 3. 7. 2024. Zdroj: Instagram eltiqa.gallery

Definice zní takto: „Antisemitismus je určité vnímání Židů, které může být vyjádřeno jako nenávist vůči Židům. Rétorické a fyzické projevy antisemitismu jsou namířeny proti židovským nebo nežidovským jednotlivcům či jejich majetku nebo proti institucím a náboženským zařízením židovské komunity.“ Dále obsahuje formulace příkladů, které mají přiblížit, jak by případný antisemitský výrok mohl vypadat. Mezi nimi stojí na prvním místě, že „projevy antisemitismu mohou zahrnovat útoky na Stát Izrael chápaný jako židovský kolektiv. Za antisemitismus však nelze považovat kritiku Izraele podobnou kritice jakékoli jiné země“. Tato formulace tak staví na rozlišení mezi kritikou (v pořádku) a útokem (antisemitismus), ale konkrétní rozdíly zůstávají na interpretaci toho, kdo definici používá. O kousek dál však čteme, že za antisemitismus můžeme považovat „popírání práva Židů na sebeurčení, např. s odůvodněním, že Stát Izrael je rasistickým projektem“. Právě tento bod bývá nejčastěji využíván jako argument proti těm, kteří kritizují silový a brutální zásah izraelského státu proti běžným Palestincům a Palestinkám v Gaze a na Západním břehu. Jako by každá kritika byla útokem a ten musel směřovat k popírání práva na sebeurčení (vlastní stát). Německo je pak v předkládání takových obvinění z antisemitismu nejaktivnější – jako by zde vládl strach z byť i jen stínu podezření z kritiky čehokoliv, co souvisí s Izraelem.

Amnesty International kritizuje aplikování definice IHRA jakožto závazné rezoluce určující, které instituce a jednotlivci dostanou finanční podporu od státu a které ne, protože budou označeny za antisemitské. Upozorňují, že definice IHRA nebyla nikdy míněna při svém vzniku jako legislativní nástroj, není na to dostatečně precizně formulovaná. Právní analýzy ostatně rychle poukázaly na to, že přijetí IHRA definice jako zákoně dané by bylo protiústavní v Německu (a pravděpodobně i jinde) a je v rozporu se Základní listinou práv a svobod, mezi něž patří svoboda projevu. Na totéž poukazují také zástupci izraelských nevládních organizací.

Rezoluce „Never again is now“ byla Bundestagem schválena velkou většinou – nepřekvapivě s podporou krajně pravicové AfD (Alternative für Deutschland) – za dramatických okolností 9. listopadu, tedy v den, kdy kancléř Scholz zároveň odvolal ministra financí FDP, čímž se rozpadla vládnoucí koalice.

Question of Funding, 2020. Zdroj: Documenta15.

Jak upozorňuje ve svém nedávném textu pro London Review of Books irský novinář žijící v Berlíně Ruairí Casey, fakt, že „Never again is now“ bylo přijalo nikoliv jako zákon, protože bylo zřejmé, že by jej ústavní soud vzápětí rozporoval a pravděpodobně zrušil, ale právě jako „nezávazná rezoluce“, je důležitý pro jeho aplikaci. Teď jí totiž paradoxně nic nebrání, záleží vždy na výkladu a vůli jednotlivých aktérů v rozhodujících pozicích, zda se odváží jít proti proudu a ignorovat možné nařčení z antisemitismu. Tato měkká technika nátlaku tak ve výsledku může být podobně účinná, jako cesta zákonné úpravy, která by však nebyla ústavně obhajitelná. Zmíněný text Cayseyho staví zejména na příběhu umělecké skupiny Question of Funding, která se zaměřuje na finanční toky v různých částech světa (umění). K prezentaci výstupů pro documentu 15 (2022) je přizval také kolektiv ruangrupa, za což byli kritizováni právě pro spojení s BDS. Question of Funding přizvali k prezentaci například galerii a kulturní centrum Eltiqa, které sídlilo ve městě Gaza. Otázka, kdo je spojen s BDS, potažmo označen za antisemitu, je od té doby na německé kulturní scéně stále živá. Kriminalizaci jakéhokoliv spojení a „podpory BDS“ prosadila (nepřekvapivě) AfD v Bundestagu již v roce 2019.

Jak ukazuje palestinsko-britský kulturní novinář Jad Salfiti ve svém krátkém filmu Germany’s Palestine Problem (2024), nařčení z antisemitismu znamená v Německu velký kariérní problém. „Hlavní problém, kvůli němuž jsou teď kulturní profesionálové znepokojeni, je to, že rezoluce přímo zapovídá ‚bojkot Izraele‘,“ vysvětluje pro Artalk Salfiti. Pod to totiž spadá jakákoliv spolupráce s někým, kdo je označen za spolupracovníka BDS, ale vlastně obecně jakýkoliv bojkot, který by byl spojen s oponováním politiky Státu Izrael. Mezi další body rezoluce patří také již zmíněné zpochybňování práva na existenci Státu Izrael, kam se zřejmě řadí také provolávání hesel podporujících dvoustátní řešení, včetně známého motta „from the river to the sea – Palestine will be free“. Je to přitom právě toto heslo, co dokáže rozdělit jinak souladné skupiny na nesmiřitelné tábory: jedni vnímají jeho emancipační a rovnostářskou rovinu, druzí v něm vidí výzvu k násilí. Záleží tedy na kontextu, okolnostech a pozadí těch, kteří se jím zaštiťují.

Rezoluce také obsahuje zásadní větu: „Vláda nyní musí zajistit, aby se tato definice stala také základem pro odpovídající předpisy v jednotlivých (spolkových) zemích a obcích.“ Znamená to, že tlak kulturní obce, který byl na počátku roku v Berlíně úspěšný – a po němž senátor pro kulturu Joe Chialho stáhl nápad na povinnou podporu IHRA definice pro všechny subjekty, které chtějí financování z berlínské kasy –, by mohl být obejit právě skrze celostátní „nezávaznou“ rezoluci.

Otevřený dopis na podporu berlínského kulturního centra Oyoun ze dne 11. 11. 2023. Zdroj: Instagram: Oyounberlin

„Příkladem instituce, které byla již odepřena podpora ze strany města, je queer a feministické kulturní centrum Oyoun, které sídlí na rozhraní Kreuzbergu a Neuköllnu, tedy čtvrtí s vysokým podílem imigrantů a lidí s tureckým, syrským anebo severoafrickým původem. Právě pro ně je Oyoun jako nízkoprahový prostor důležitý. Oni již na podzim loňského roku pozvali zástupce Jüdische Stimme (Židovský hlas – německou větev organizace Jewish Voice for Peace) k uspořádání vzpomínkové akce na všechny – židovské i palestinské – oběti konfliktu mezi Gazou a Izraelem,“ popisuje Salfiti následky represivní anti-antisemitské politiky. Zmíněná vzpomínková akce se stala trnem v oku berlínského kulturního senátora Chialhoa a vyvolalo jeho snahu po prosazení výše zmíněného pravidla pro finanční podporu. „Oyoun následně nedostal žádnou podporu z města a je v těžké situaci,“ uzavírá Salfiti. Připomeňme také kauzu zrušené výstavy umělkyně Candice Breitz v Sárské kunsthalle. Breitz na svém instagramu popisovala, že nedostala žádné jasné vysvětlení, bylo ale zřejmé, že jde o strach z její angažovanosti v propalestinských protestech na sociálních sítích i v občanské realitě.

I české ministerstvo vnitra staví své chápání antisemitismu na definici IHRA. Existují ale i jiné definice antisemitismu: aktuálně bývá zmiňována jako alternativa tzv. Jerusalem Declaration on Antisemitism (JDA), která je výsledkem jednání více než dvou stovek judaistů a hebraistek z mnoha zemí světa. Ani tato definice není míněna jako legislativně použitelná, je zároveň strukturovaná podobně jako IHRA, tedy i s několika příklady vyjasňujícími obecnější definici. Ta v podání JDA zní: „Antisemitismus je diskriminace, předsudečné jednání, nepřátelství anebo násilí proti Židům jakožto Židům (anebo židovským institucím jakožto židovským).“ V patnácti bodech guidelines se pak soustředí na otázky rasismu a esencializace, poukazuje na nutnost vyvarovat se generalizace na všech stranách a v každém z bodů zdůrazňuje nutnost číst výroky v kontextu. Právě vytrhávání z kontextu, jeho neuvádění a míšení pojmů patří mezi nejčastěji zmiňovaná pochybení například i českých médií informujících o genocidě v Gaze, útocích na obyvatele Libanonu i Západního břehu. Definice mohou být stejně tak pomocným nástrojem jako zbraní proti těm, které chceme umlčet.

Autorka děkuje za konzultace Jadu Salfitimu a Táně Zabloudilové.