Galerie jako jeskyně stínů

Realita versus iluze se stala hlavním námětem výstavy Platónovo třetí oko. Kurátorka MeetFactory Karina Pfeiffer Kottová přinesla na českou scénu téma z antické filozofie, Platónovu jeskyni. Výstava poukazovala - v kontextu historické rekonstrukce a archeologie místa - na zaujetí altermodernou. Prostřednictvím konceptu, který zahrnoval jak české umělce, tak mladé umělce slovenské, německé, řecké a dánské, otevřela skoro až spektakulární hru reality a iluzí, která vznikla pod dikcí Platónova výkladu idejí. Hledání podstaty života. Zpochybnění toho, že realita, kterou vnímáme takovou, jaká je, může být jen stínohra, se stalo primárním naplněním této přehlídky.

Z porovnání s dalšími výstavními projekty Kariny Pfeiffer Kottové Opak je pravdou (2012) nebo nedávným projektem Cesta (2014, oba v MeetFactory v Praze) vyplývá, že poslední výstava se - na rozdíl od předchozích - nesoustředí výhradně jen na aktuální trendy v současném vizuálním umění, což považuji za přínosné. A to i přes to, že obě dřívější výstavy byly mezigenerační, mezinárodní a založené na konfrontaci etablovaných zahraničních umělců, kteří vystavovali kanonická díla v kontextu tvorby začínajících mladých českých umělců, čímž vznikaly konfrontace, jimiž se na české scéně mimo Karinu Pfeiffer Kottovou mnoho kurátorů nezabývá. Tomuto schématu se Platónovo třetí oko vymyká, neboť přineslo průřez tvorbou mladých umělců převážně žijících v Praze a Berlíně.

Výstava Platónovo třetí oko volně navazovala na dvě teorie. První vychází z vědeckého světa a přináší nám pohled harvardského specialisty na kognitivní a neurologické systémy. Ten přirovnává Platónovu jeskyni k lidské lebce, ze které není úniku. Naopak druhá teorie pochází ze světa ezoteriků a přináší možnost úniku, a to přes tzv. třetí oko. Toto pomyslné duchovní otevření je v současnosti často reflektováno i výtvarným uměním. Na výstavě jsou tak prezentovány obě polohy teorií na dílech devíti umělců.

Při vstupu do galerie zaujala velkoformátová socha Matyáše Chocholy, která působila jako parodie na archetyp antické hlavy, která také mohla být chápána jako autoportrét umělce. Chocholova tvorba je známá tím, že přináší vážná témata s příměsí parodie. Řada zde zastoupených děl však reflektovala spíše rekonstrukci paměti či archeologii místa. Roman Štětina poukazoval na alegorii jeskyně zrekonstruovaným geometrickým závěsem, který byl umístěn od šedesátých do osmdesátých let minulého století v stereoposluchárně budovy Československého rozhlasu v Plzni. Tento závěs sloužil k zakrytí reproduktorů a posluchači se tak pomyslně dívali do stínů přes abstraktní geometrické tvary. Štětinova rekonstrukce vycházela z dobové černobílé fotografie, která byla také vystavena, a upozorňovala tak na původnost abstraktních tvarů připomínajících stíny minulosti bez historických nánosů.

Další dílo vytvářející rekonstrukci historie pocházelo od slovenského umělce Jara Vargy. Ten vycházel z historie místa – konkrétně Milovic, které jsou bývalým vojenským prostorem. Autor pracoval s pamětí místa a do galerie přinesl nalezené předměty, které na místě dotvořil do podoby figur. Tímto poukázal na metaforu umělecké invence a přinesl do výstavního konceptu (ještě kromě Pavla Sterce) figurativní polohu. Sterec se zde prezentoval boxem, do kterého šlo vstoupit zezadu, čímž se divák pomyslně stal součástí pořadu Tabu na TV Nova. Box, připomínající kóji, do které vstupovali aktéři tohoto pořadu, sloužil i v galerijním prostředí k navození intimního anonymního místa. Příběh zde byl vyprávěn na příkladu fiktivní ženy, která prošla znásilněním a při vyprávění bylo slovo násilník nahrazeno laserovým paprskem. Dílo odkazovalo na esoterické a terapeutické možnosti současné společnosti, která psychické úrazy často bagatelizuje a nabízí pochybné spirituální očištění. Muzeální vitrína Alexandra Puškina prezentovala suť z vrtu studny, a to v oddělených skleněných vrstvách, které vytvářely dojem jakéhosi nadzemského materiálu. Vitrína pak jako objekt definovala v kontextu umění zájem o archeologii místa.

Naopak projekce německé umělkyně Annike Rixen byla založena na odhmotnění reality. Vycházela z povídky Předměty od Virginie Woolfové, kdy muž s nadějnou kariérou na procházce nachází sklíčko, které jej nasměřuje do světa imaginace. Vzdává se tak na pozadí hledání podstaty života „racionálních“ cílů. Dílo otevírá otázku, zda kariéra není jen iluzí. Tento metaforický příměr kam směřovat byl autorkou reflektován projekcí předmětů, které v galerii nebyly hmotně přítomné a tím pádem byl divák konfrontován jen s odrazem reality. Dánská umělkyně Kristine Roepstorff zas vytvořila spektakulární stínohru. Nejkrásnější objekt na výstavě, který vtahoval do říše fantazie a dětství. Návštěvník nevěděl, zda se dívat na objekt sám, či pozorovat stínohru na stěnách.

Další díla reflektovala samotné místo galerie. Německá umělkyně Sinta Werner vytvořila site-specific instalaci. Zhmotnila funkci eliptického výběru běžně využívanou v grafickém počítačovém programu Photoshop. Instalace však fungovala jen z jediného úhlu pohledu. Právě ono přiznání rozpadlé scény odkazovalo na iluzi, kterou realita může být. Naopak řecká umělkyně Iris Touliatou pracovala s momentem reinterpretace a archeologie galerie. Její dílo tvořilo určitou institucionální scénu, kdy autorka cílí na diváka, pracuje s místem a svým archivem. Tato přiznaná hra využívala předměty a situace, které vycházely z místa MeetFactory. Jako jediná na výstavě využívá inspiraci divadlem, scénou a uváděla diváka do hry iluzí.

Na příkladu předobrazů nedokonalé reality jako výkladu idejí se na výstavě demonstrovala umělcova svoboda a hledání východu z jeskyně v kontextu světa umění. Celá výstava tak navozovala dojem iluze a stávala se pomyslnou Platónovou jeskyní, a to v kontextu, kdy vnímáme svět umění jako iluzi, do které lze vstoupit a pak zas vystoupit, a je na každém z nás, jestli zůstaneme nepozměněni, či ne.

Výstava Platonovo třetí oko přinesla osobní zaujetí antickou filozofií. Oproti dřívějším kurátorským koncepcím Kariny Pfeiffer Kottové byl projekt více odvážnější, a to nejen subjektivním výběrem tématu, ale také celkovou jednoznačností kurátorského klíče – tedy Platónovy filozofie. Jediné, co by se jí dalo v rámci uchování čistoty kurátorského konceptu vyčíst, je právě použití rekonstrukce paměti. Ta podle mého názoru úplně do konceptu výkladu idejí nepatří. Platónova jeskyně poukazuje především na recepci světa subjektem, jehož vnímání bude vždy fragmentární oproti objektivní realitě. Pokud by se tak výstava držela jen výkladu reality, byla by méně tematicky roztříštěná do dalších rovin – konkrétně mám na mysli archeologii místa (Roman Štětina, Jaro Varga, Iris Touliatou). Současně je téma navracení se k minulosti na české scéně v poslední době používané poměrně často. Dokazují to výstavy z poslední doby – Obrazy a předobrazy (2013, GHMP, kurátor: Karel Císař), Vzpomínky na budoucnost II (2014, Dům pánů z Kunštátu v Brně, kurátor: Jan Zálešák), Kruhové zříceniny (2014, MeetFactory, kurátor: Jean-Marc Avrilla), Rekonstrukce (2014, Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, kurátorky z FUD UJEP v Ústí nad Labem). Otázkou zůstává, zda je takováto volba témat „vyššího tématu“, které je třeba aktuálně zpracovat, nutná a zda pouze neposkytuje kurátorům vhodnou berličku k jejich projektům.

______________________________________________________________

Platónovo třetí oko / kurátorka: Karina Pfeiffer Kottová / MeetFactory / Praha / 11. 9. – 26. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček