O tajemství paneláků: k výstavě OSADA

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště od Věry Chytilové je filmovou satirou na obří panelovou výstavbu v 70. letech 20. století. Architektonický fenomén sídlišť je i dnes aktuální. U celé řady mladých umělců se setkáváme s odkazy na normalizaci a panelová sídliště, ve kterých mnozí z nich strávili dětství. Sociologická sonda do fenoménu sídliště se stala kurátorským záměrem výstavy OSADA v Trafo Gallery. Výstava volně navazuje na studentský kurátorský projekt Akce Zet, který se uskutečnil v roce 2010 v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem. Od té doby trojice kurátorek Tereza Nováková, Romana Veselá a Dana Zikmundová kurátorská studia na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem absolvovala a na umělecké scéně se již etablovala. Zajímal mě jejich pohled na tajemství paneláků, fenomén soužití a pospolitosti na unifikovaném sídlišti a především pak posun od původního výstavního konceptu. Na tato témata jsem vedla rozhovor s Romanou Veselou.

Výstava OSADA stejně jako Akce Zet otevírá fenomén sídliště. Kam se původní kurátorský koncept výstavy Akce Zet za ty čtyři roky posunul? Akce Zet řešila sídliště jako urbanistický a krajinotvorný prvek, tehdy nás fascinovalo zateplování, natírání fasád. Vzpomínám si, že jsme hodně řešily i podobu sídliště jako odkaz určité historické epochy. To, jak si ze středověkého urbanismu center měst razí cestu široké bulváry 19. století a druhá polovina 20. století nám zanechala panelák. Nedá se říct, že by byl nekvalitní nebo fádní. V těch místech je obrovská energie. Je to zvláštní odkaz v podstatě přítomné minulosti, který nás provokoval. OSADA je více o člověku, protože paneláky i sídliště jsou především místa k bydlení a životu. Když nás Blanka Čermáková kvůli výstavě oslovila, původně to měla být Akce Zet. Musím se přiznat, že nám to dost zalichotilo. Byla to úplně první výstava, kterou jsme kdy dělaly, a někdo o ní ještě ví, to je příjemné zjištění. Současně jsme však věděly, že už ji znovu nechceme dělat v této podobě. Já si moc neumím uvědomit, že jsou to teprve čtyři roky, ale od té doby jsme se posunuly jinam. Zajímají nás jiná témata. Realizujeme výstavy úplně jiného charakteru. To, co nás baví stále, je architektura a prostředí. I když teď spíše děláme výstavy v nich než o nich. Daleko více se soustředíme na společnost a komunitu. Proto jsme téma výstavy více posunuly ke vztahům a soužití lidí na sídlištích.

Soužití, unifikovanost, pospolitost a jejich umělecká interpretace je na výstavě velmi patrná. Tato sociologická sonda byla vaším původním záměrem? Sociologická sonda naším záměrem byla. To už vyplývá ze samotného konceptu. Ale celkové vyznění jsme sestavovaly až s výběrem konkrétních děl. Ten koncept je sám o sobě velmi úzký. Nacházely jsme v něm tedy další možné přesahy. Já osobně mám vždy před takovouto kurátorskou výstavou velký respekt. Dá se v ní napáchat spousta chyb, které pak dílům škodí. V OSADĚ však nemám pocit, že bychom některé věci lámaly přes koleno nebo že se výstava rozsypává. To asi bude tím, že jsme ji nechaly tak dlouho uležet.

Podle jakého kurátorského klíče jste vybíraly vystavující? Umělce jsme vybíraly z původní výstavy. Rozhodně jsme chtěly mít česko-slovenskou sestavu, ta nám k panelákům tak nějak sedí. Chtěly jsme nová díla, abychom potvrdily určitou kontinuitu a zároveň představily autory, kteří se tomuto tématu věnují už několik let. Jediný z autorů, kdo nebyl na Akci Zet, je Miroslav Chochlík, ale toho jsme prostě nemohly nezařadit.

Sídliště jako noclehárna je dnes již minulostí. Máte na výstavě příklady uměleckého angažovaného postoje? Jak dnes vnímá mladá generace umělců sídliště? Angažované postoje na výstavě záměrně nemáme. To myslím tak, že jsme výstavou spíše chtěly otevírat otázky o životním prostoru, jak veřejném, tak i soukromém. Angažovanost tento prostor zužuje. Na druhou stranu se objevují i názory, že každé umění je angažované, politické a tak dále. Z tohoto pohledu tam rozhodně můžou být, ale naším záměrem to nebylo.

Osada jako komunita. Vnímáte sídliště jako komunitu? No spíš to bereme ve smyslu osada jako kolonie. Chceme-li, tak je to neintegrovaná část obce. Z tohoto pohledu sídliště osadami byla a naše otázka nad výstavou spočívá i v tom, jestli jimi stále jsou. Komunita, sdílený prostor, vztahy, soužití, to vše spolu samozřejmě úzce souvisí. Toho, pro koho byla kdysi sídliště postavena, jsme si pracovně nazvaly jako univerzální socialistický člověk. Tedy někdo, koho si doba vysnila, ale nikdy se ho naštěstí nepodařilo vytvořit. Drtivá většina sídlišť navíc nebyla nikdy dokončena. Vtip je tedy v tom, že tu máme nedostavěné čtvrtě pro desetitisíce neexistujících lidí. Přesto jsou nám blízké. Jsou našimi domovy, každodenní součást našeho světa. Paneláky obecně jsou pro nás ideálním příkladem pro přemýšlení nad veřejným prostorem i kvalitou bydlení. Proto jsme jak v konceptu, tiskové zprávě, tak na pozvánce napsaly tolik otazníků.

______________________________________________________________

Zbyněk Baladrán, David Böhm a Jiří Franta, Tomáš Džadoň, Patricie Fexová, Sylva Francová, Pavla Gajdošíková, Terezie Honsová, Miroslav Chochlík, Martin Kochan, Ivo Pelichovský, Jan Šrámek & Veronika Vlková: OSADA / kurátorky: Tereza Nováková, Romana Veselá, Dana Zikmundová / Trafo Gallery / Praha / 5. – 23. 9. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv Romany Veselé