Pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském mladém umění

Problematikou paměti a vzpomínek jako určitého vrstvení, které je v neustálém pohybu, se zabývá výstavní projekt Tektonika paměti. Jeho premiéru uvedla na přelomu roku Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, v těchto dnech prezentaci rozšířené verze nabízí Dům umění města Brna. O přípravě a realizaci projektu jsme se bavily s kurátorkami Lucií Machovou a Annou Varteckou.

Výstava Tektonika paměti reflektuje fenomén osobní paměti ve světě výtvarného umění. Podle jakého klíče jste vybíraly umělce?

Lucie Machová: Výstava Tektonika paměti představuje výběr z tvorby českých a slovenských autorů narozených v letech 1980–89, kteří se ve svém umění opakovaně vracejí k minulosti. Prezentuje díla, často i více děl od jednoho autora, která jsou několik let stará a jsou doplněna novými verzemi nebo pracemi, které se staršími souvisejí či na ně navazují. Některá byla vytvořena přímo pro výstavu nebo se výstava stala impulsem pro jejich dokončení.

Jedním ze dvou inspiračních zdrojů výstavy byla kniha německého literárního teoretika a kulturního antropologa Andrease Huyssena Přítomnost minulého – urbánní palimpsesty a politika paměti (2003), v níž se autor zamýšlí mimo jiné nad způsoby přenosu a uchovávání osobní paměti. Představuje tak čtenáři člověka jako bytost přirozeně reagující na vnější svět, když si na základě vlastních vzpomínek vytváří svou historii a hledá své místo ve světě. Zajímavé je také Huyssenovo uvažování o některých projevech současného umění, ve kterých nachází stopy minulosti a které přibližuje pomocí literárněvědné metafory palimpsestu, tj. textu skrytého pod jiným textem, ať už v doslovném významu fragmentů záměrně odstraněného textu nahrazeného na témže mediu textem novým, nebo v přeneseném významu vícevrstevných textů postmoderních. Druhým zdrojem se stala site-specific instalace Dominika Langa Spící město, představená na benátském Bienále 2011, kde byl divák svědkem střetu dvou sochařských principů formou nikdy nerealizovaného uměleckého dialogu syna s otcem.

Jak jste při tom reflektovaly tzv. modernistický, archivní a historiografický obrat na výtvarné scéně?

Anna Vartecká: V súčasnosti je evidentný zvýšený záujem mladej generácie o integráciu osobnej autobiografickej pamäti do vlastnej tvorby. Umelci pracujú častejšie s tzv. dlhodobou pamäťou a tento proces sa v určitom zmysle dá vnímať analogicky ku aktuálnemu historiografickému obratu na súčasnej umeleckej scéne. V tejto súvislosti sa objavuje i termín Nicolasa Borriauda "altermoderna" odkazujúci k syntéze modernizmu a postkolonializmu. Je to termín, ktorý sa snaží nahradiť postmoderný relativizmus „zasíťovanou ´souostrovní´ mutací modernity“, pretože “dnes se temporality mísí a vytvářejí komplexní síť zbavenou centra … Postmodernismus se tak od melancholie ´studené války´ posunul k neurotickému zpytování počátků, příznačnému pro éru globalizace.“[1] Autor tu naznačuje niekoľko zaujímavých momentov, spôsobujúcich určitú dezorientáciu i skepsu umelcov, ktorí dospievali v období označovanom ako postmoderna. V snahe dosiahnuť aspoň nejakú osobnú, profesionálnu či umeleckú integritu, unikajú do zdanlivo bezpečných autentických vôd vlastnej pamäti. Nie je to už ale len o hľadaní vlastnej identity ako to bolo typické povedzme pre 90. roky 20. storočia. Je to viac o zvýznamnení, zhodnotení i tej najosobnejšej ľudskej skúsenosti, o jej autonómnej integrácii do života a umenia. Skúsenosť prerozprávaná cez príbeh je na výsosť efektívna, prináša určitú kontinuitu žitej skutočnosti autorovi i divákovi. Spomínanie je divotvorný časopriestor, ktorý však nepracuje s faktografiou a objektivitou, naopak optimalizuje sa v ňom autobiografické vnímanie samého seba. Človek v takomto procese spomínania často podvedome absorbuje tradične a všeobecne preferované modely správania sa. A tak sa dostávame k tomu, že aj ten najosobnejší príbeh môže slúžiť ako lakmusový papier vypovedajúci o aktuálnych morálnych, či všeobecných hodnotových preferenciách svojej doby. Avšak myslím, že informácie z takto koncipovaných diel prichádzajú s nutným časovým odstupom, že je potrebná doba jej významového zrenia, čo je ďalší zaujímavý aspekt takejto tvorby. Cez často komornú, subtílnu a krehkú rétoriku týchto diel odhaľujeme síce subjektívne zákulisie obrazov osobných rekonštrukcií, ale zároveň pestujeme pre blízku budúcnosť predstavu o dominantných spoločenských či interpersonálnych obrazoch presahujúcich do širšieho kontextuálneho poľa našej doby.

Vystavující umělci pocházejí z České republiky a Slovenska a jsou narozeni v letech 1980–89. Dětství tedy prožili v Husákově Československu. Jaká je jejich generační specifičnost?

LM: Generace lidí narozených v letech 1980–89 je poslední předrevoluční generací. Část z nich nastupovala do první třídy již na začátku 90. let. Vzpomínky na dobu svého raného dětství v komunistickém Československu tak lidé této generace, zejména ti mladší z nich, získali ze vzpomínek svých příbuzných, z prohlížení rodinných fotografií a vyprávění. Mluvíme tak o něčem, co není tak docela vzpomínkou, spíše příběhem, který jim byl jako malým dětem vyprávěn nebo vedle kterého vyrůstali. Je tak určitě možné skrze tato umělecká díla zkoumat dobu, do které se vrací, nás ale víc zajímají konkrétní způsoby práce s osobní vzpomínkou a přístupy ke zpracování paměti, které se v tvorbě této jedné generace lomí. Citlivě lze tuto odlišnost vnímat skrze vizualitu a konfrontaci jednotlivých děl.

AV: Myslím, že sa určitý rozdiel medzi dielami autorov mladších a starších dá vysledovať, ale slovne sa popisuje veľmi ťažko. Starší umelci viac inklinujú k práci s rekonštruktívnymi metódami v procese tvorby, premýšľajú o práci s pamäťou viac kontextuálne, metodickejšie, v súvislosti s konštitúciou zážitku do jeho znaku, obrazu, alebo v súvislosti vzťahu obrazu a textu (A. Babanová, P. Sceranková, T. Sochorová). Tento analytickejší prístup možno súvisí s obdobím konca 90. rokov a prelomu do nového tisícročia, kedy u nás v oblasti umeleckého vzdelávania kulminovalo prvé nadšenie z nových médií a technológií a objavovali sa prvé kritické texty zhodnocujúce práve ich konštitutívne, komunikačné a manipulatívne zázemie (McLuhan, Flusser, Barthes, Sontag atd.). Oproti tomu mladší autori akoby sa čoraz častejšie oprosťovali od týchto referencií a v obsahu ich diel viac dominuje záujem o subjektívne videnie, je to akýsi obrat do seba samého. A mám pocit, že najmladšia generácia sa s úplne novou automatickou citlivosťou dotýka vlastnej rodiny, konkrétnych príbuzných, veľmi intímnych zón medziľudských vzťahov i vlastnej identity. V tejto novej citlivosti je niečo sladkoboľne oslobodzujúce, jemný kultivovaný humor, intuícia a ľahkosť (R. Horáková, J. Rabara, M. Hašek). Ale je tam i určitá naliehavosť a veľmi často ich tvorba koexistuje v napätí medzi týmito dvoma pólmi. Nedá sa to ale takto kategoricky rozdeliť, niektorí autori sú vo svojom vyjadrení veľmi solitérni, ich výlučnosť sme vo výstave akceptovali pretože sa cez fenomén osobnej pamäti dostávajú hlbšie ku dialógu s komplexnejším „kultúrnym a spoločenským časom“ (D. Lang).

Na Tektonice paměti dominují pojmy osobní paměť, identita a vzpomínka. Jediné dílo, které řeší kolektivní paměť, je instalace Romany Horákové s tematikou archivu ze Sudet. Můžete vysvětlit upřednostnění osobní paměti nad kolektivní?

LM: Práce Romany Horákové se kolektivní paměti velice úzce dotýká, není však jejím jediným motivem. Instalace se skládá z pěti děl, které autorka vytvořila v průběhu posledních čtyř let. Jejich spojovacím článkem je rodina. Předpokládám, že otázka směřuje k části František. 2014, která vychází z její diplomové práce Pod podlahou. 2014, kde je odkaz kolektivní paměti a sudetského archivu mnohem zřetelnější. Mimo tyto fenomény jsou však pro autorku důležité i její osobní zážitky z místa, kde písemnosti našla, vzpomínky dědy Františka (jehož jméno tato část instalace nese) a její vzpomínky na jeho vyprávění. Díla kolektivní paměti vyjadřují zejména vlivy sociálního prostředí, naproti tomu témata děl osobní paměti vycházejí vždy z individuálních zážitků a vzpomínek člověka, a to i tehdy, když obsahují stopy kolektivní paměti. Tato osobní vazba je tím důvodem, proč upřednostňujeme, stejně jako Romana Horáková ve své instalaci, osobní paměť nad kolektivní.

Výstava v Galerii Emila Filly byla rozdělena do pěti okruhů – Rodinná historie, Osobní a společná paměť, Paměť a vnímání, Paměť místa a Deníky. Fenomény archivu a osobní mytologie jsou zde ale také přítomné například v díle Rudolfa Samohejla (archiv otcových fotografií), u Štěpánky Sigmundové (osobní věci vystavené jako muzeálie), u Magdaleny Kuchtové (archivní křestní košilka), u Kataríny Hládekové (archiv dědových fotografií) či u Romany Horákové (archiv ze Sudet). Proč jste archiv a osobní mytologii v rámci okruhů nedefinovaly?

LM: Uvědomujeme si přítomnost těchto fenoménů v jednotlivých dílech, ale explicitně je nejmenujeme. Používáme vlastní pojmy, skrze které díla čteme. Konkrétně jsme při přípravě výstavy vycházely zejména z pojmů kulturní antropologie a psychologie, oborů, s nimiž výše zmíněné výstavní okruhy rezonují. Pokud jde o osobní mytologii, rozšířená verze výstavy, jež probíhá v Domě umění města Brna, představí i nová díla výrazněji pracující s konceptem vlastního Já. Způsob, jakým si člověk vytváří svůj sebeobraz, je dán zejména jeho vnitřními přáními. Umělecká díla, o kterých mluvíme, tak lze vnímat jako zprávy, skrze které jejich autoři konstruují nebo transformují vlastní vzpomínky s cílem představit své více méně lepší Já. Tento způsob práce tak zahrnuje i důležitý aspekt kontinuity a stability Já.

Kurátorský koncept jste umocnily tím, že jste vydaly sešit s příběhy od jednotlivých umělců. Jsou vystavená díla nosná i bez přečtení těchto příběhů?

AV: Príbehy, ktoré boli pre konkrétne diela iniciačné, považujeme za zásadnú súčasť výstavy už len kvôli tomu, že sa v koncepte dotýkame i tzv. self-narration. Táto subjektívna rovina každého obrazu je často zdeliteľnejšia ak má epickú výstavbu, jej nutná prítomnosť vedľa diela je však ambivalentná. Zvažovali sme, že jednotlivé texty umiestnime priamo do expozície, čo by prinútilo diváka čítať každé dielo cez prizmu týchto príbehov. Bol by v tom istý nátlak, ktorý by vylúčil možnosť ponechať dielo pokojne a nezaťažene sublimovať do autentickej skúsenosti každého diváka. Principiálne v tom nie je žiaden rozdiel, divák má k dispozícii osobný príbeh či je umiestnený na stene, alebo v zošite. Je len trošku zložitejšie nalistovať si ho a prečítať. Niektoré diela túto textovú nadstavbu nepotrebujú, iné zas prehovoria plnším jazykom, alebo jazykmi viacerými. Vždy je to podmienené tým, kto sa na dielo pozerá a aké spektrum asociácií v sebe nosí. A my sme túto individuálnu citlivosť rešpektovali.

Téma výstavy vychází z diplomové práce Lucie Machové, která absolvovala Kurátorská studia na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Jedná se o první případ, kdy se diplomová práce na FUD realizuje velkým výstavním projektem. Jak se prvotní impuls k napsání diplomové práce liší od finální podoby výstavy?

LM: Výstava čerpá pouze z některých kapitol diplomové práce. Jako výchozí inspirační zdroj jsme zvolily již zmíněný text Andrease Huyssena, ve kterém jsou vzpomínky v uměleckých dílech chápány jako stopy minulosti, jimiž autor rozšiřuje časoprostor díla a vyzývá diváka, aby vstoupil do dialogu s jeho časovým, historickým a osobním rozměrem. Představa uměleckého díla jako palimpsestu zde tedy funguje především jako metafora vrstev a vrstvení. Ponechaly jsme pět hlavních okruhů, kterými se diplomová práce jednotlivě zabývala, a mezi doprovodnými materiály k výstavě najdete také aktualizované verze rozhovorů s umělci, které byly původně rovněž součástí diplomové práce. Na rozdíl od diplomky se výstava hlouběji zaměřuje také na generační charakter prezentovaných děl.

Upravily jste nějak koncepci výstavy pro Dům umění města Brna?

LM: Svými díly druhou verzi výstavy obohatí i někteří místní autoři. Několik děl, která byla k vidění v ústecké galerii, se v Brně dočká dalšího rozšíření. Plánujeme vydat i souhrnnou monografii, která bude respektovat výchozí výzkum a texty diplomové práce, bude obsahovat obrazovou dokumentaci jednotlivých děl a další texty nahlížející problematiku tektoniky paměti ze širšího úhlu pohledu.

______________________________________________________________

[1] In: http://vvp.avu.cz/wp-content/uploads/2014/08/sesit10-bourriaud.pdf (10.1.2015)

______________________________________________________________

Tektonika paměti / Kurátorky: Lucie Machová a Anna Vartecká / Dům umění města Brna / Brno / 17. 3. - 17 .5. 2015