Hranice citlivosti a mezigenerační posuny

O formátu, úskalích a (nevyužitých) možnostech uměleckého vysokého vzdělávání se v poslední době diskutuje stále více. Debaty oživil například i film Zkouška umění (2022), ale také některé kauzy. Palo Fabuš se ve svém komentáři zamýšlí nad tím, že máme tendenci vidět generační rozdíly stereotypně, a vysvětluje, jak právě zmíněný film může lepšímu pochopení pomoci.

Obhajoby diplomových prací na AVU, červen 2019. Foto: Radek Dětinský

Hranice citlivosti a mezigenerační posuny

Bývá známkou dobrého filmu, když lidé, kteří vycházejí z kina, zjišťují, že viděli jiný film než ostatní v sále. Co se týče Zkoušky umění, patřím k těm, kteří na rozdíl od většiny komentátorů neviděli komedii. Film mi nepřinesl povyražení ani úlevu jako spíš nepříjemný pocit trapnosti, tzv. „cringe“. Člověk snad musí mít odstup nebo film vidět jaksi dvourozměrně coby zprávu z cizího světa, aby jej tolik neprožíval a upřímně se bavil. Podobně jako někteří lidé kolem mne, měl jsem problém jej zhlédnout naráz, v celku. Vidět jej v kině, kroutil bych se v sedačce.

Nicméně, když svůj zážitek označuji pojmem cringe, není to způsob, jak film či jeho aktéry odsoudit, ale spíš nemám lepší slovo pro to, jak popsat intenzivní vcítění se do situace plné nervozity a oboustranné nejistoty, kterou film zachycuje a kterou znám z vlastní zkušenosti. Jelikož působím na uměleckých vysokých školách, ocitám se pravidelně v podobných situacích jako aktéři ve filmu, a nedokážu film pozorovat nezúčastněně. Svůj podíl tu má ale, domnívám se, také generační a kulturní proměna, kterou dnes školy, a nejen ty umělecké, procházejí.

Zacházet s pojmem generace je ošemetné, protože vytváří dojem ohraničené skupiny lidí tam, kde jsou spíše dominantní rysy a tendence, na které nemá žádná generace monopol. Co se mne týče, podle jednoho vtipného vymezení patřím k nejstarším, tzv. geriatrickým mileniálům. Mileniálové se někdy charakterizují jako povahový stupeň mezi boomery a zoomery typicky v tom, jak se staví k druhým, k sobě a ke světu a jeho problémům vůbec. Stojí proto za to, všímat si, jak se střídáním generací mění situace ve škole, a to jak ze strany uchazečů, tak strážkyň brány.

AVU, 2019. Foto: Radek Dětinský

Na přijímačkách na uměleckou školu se snad víc než na jiných školách vždy setkávaly osobnosti; osobnosti ve svém zárodečném stádiu i osobnosti životem již prokreslené. Osobnosti mladé, které si již dělají nárok na účast ve světě dospělých, i osobnosti dospělé, které si zakládají na svém vnitřním dítěti. Co se ale mění, jak si s kolegy a kolegyněmi všímáme, a co se stává předmětem našich debat o proměnách vztahu vyučující–studující, je stoupající senzitivita, a to na obou stranách. Jako vyučující vidíme v adeptech umění větší či menší, ovšem vždy křehký potenciál. V jejich věku člověk ještě nerozumí světu (byť kdo mu kdy opravdu rozumí, že ano), a přesto má na něj vyhraněný názor. Nerozumí sobě a druhým, a přesto má díky svojí citlivosti předpoklady dosáhnout jednou sebeporozumění, o jakém se předchozím generacím nezdálo a jaké v nich už dnes vyvolává paniku. Mladá adeptka umění zpravidla postrádá sebevědomí, byť tento nedostatek někdy kamufluje jeho přebytkem. A ačkoli svět umění není zrovna logocentrický a schopnost verbalizovat svoje prožívání v něm není prioritou, je jejím nápadným znakem, že se neumí dobře vyjadřovat. Tato bezmoc vyčnívá o to víc, čím víc potřebuje dát průchod svým citům a postojům právě ve verbální komunikaci.

Nechtěl bych však vytvářet dojem, že jsou zoomeři nějak homogenní, jelikož jsou po svém až extrémně rozmanití. Někteří si připadají jako hlavní hrdinové vesmíru, jiní choulostivě reagují na jakýkoliv náznak toho, že druhé okrádají o čas nebo pozornost. Jejich citlivost zadělává na úžasné nové vhledy i na paralyzující perfekcionismus.

Jako každá mladá generace se i ta stávající více či méně důmyslně vymezuje vůči generacím předchozím. Nejde jen o můj dojem, ale zkušenost nabytou v různých fórech a diskusích a pracovně zobecněnou, že se dynamika tohoto vymezování mění, a to významně, když se do pozic autority dostávají mileniálové. Pro ilustraci: pokud třeba tetování dříve ohlašovalo svéhlavost a připravenost klást odpor starší generaci, dnes už tak nefunguje. Jako šéfové, vedoucí a vyučující jsou totiž mileniálové mnohem otevřenější a vnímavější než boomeři. Dokážou víc přiznat svojí chybu, omluvit se a vyjít vstříc. Zoomeři tak někdy vykopávají otevřené dveře.

Hranice citlivosti se navíc rok od roku posouvá, a ti, v jejichž očích se tak učebna, ateliér nebo jakékoliv jiné pracoviště k jejich hrůze proměňuje v minové pole odsudků a přešlapů, ať se raději neptají na středních a základních školách, co je čeká v příštích vlnách uchazečů a zaměstnanců.

Ostatně, onen žánr typicky amerických vtipů, které karikují obavy z celorodinného oběda, kdy strýc nebo babička zas řeknou něco sexistického nebo rasistického, je nám v uměleckém školství blízký nejen z přijímaček, ale také klauzur a různých vícegeneračních komisí. Dnes už je stále víc nemyslitelné říct studentce, že to, co prezentuje, stojí za hovno, a ať jde radši domů, jakkoli to bylo ještě nedávno něco úplně normálního. Dnes už nejde dávat studujícím nekroceně najevo svoje sympatie a antipatie a zaštiťovat se u toho bezmezně svým renomé.

Obhajoby klauzur, CAS Famu, červen 2016. Foto: Facebookový profil CAS

Takže ne, nemyslím si, jako jeden z recenzentů, že by Zkouška umění byla „komedie, která o povaze umění a uměleckých institucí mnoho neříká“. Právě naopak, zachycuje citlivé, až úzkostné jádro věci, kolem kterého se celý resort uměleckého školství točí – setkání zkušeného a nezkušeného, citlivého a otrlého, plachého a odvážného, zvídavého a přesvědčeného, nového a starého, a to aniž by tyto duality jednoznačně odpovídaly té či oné straně. Každý, kdo má, řečeno s Ladislavem Klímou, „odvahu k sobě“, může působit jako exhibicionista mezi těmi, kteří dávají přednost jistému a normálnímu. Ostatně ani ten cringe vlastně není než přílišná obnaženost, která vyžaduje odvahu. Každý, kdo se snaží „trefit“ v úsilí o sebevyjádření, riskuje, že přestřelí a bude autentický až moc.

Nechci se ale schovávat za svoji sociologickou imaginaci. Totéž říkám i těm, kteří se mně ptají, co mne na učení baví. Říkám, že přijímačky a klauzury jsou tím nejlepším na mojí práci. Jsou vykoupením za všechno to nudné a otravné, to cynické i ubohé, to dospělácké, co člověk musí v institucích vysokého školství protrpět. Tato setkání jsou zkušeností vzrušující i rizikovou, často obohacující, vždy vyčerpávající. Zaznívají tam ty nejzajímavější dotazy a ty nejpodnětnější odpovědi. Jsou zážitkem sociální náležitosti, sebeobjevování, ale také hrůzy z chůze po laně nad propastí trapnosti a malomyslnosti. A co víc, nikdo přesně neví, jak to dělat pedagogicky správně. A i když ví, tak jenom dočasně, protože svět a člověk v něm a to, co jím otřásá, se mění. A přesto to neznamená, že tápeme, když vybíráme a hodnotíme. I lidé, co vybírají kosmonauty, vědí, co dělají, přestože tomu, co v adeptkách hledají, říkají vposledku pouze povšechné „the right stuff“. Je to svého druhu učená nevědomost, kdy se zkušeností zvrásněná mysl neuplatňuje jako stabilní a verbalizovatelný třídicí mechanismus, ale naopak jako citlivost a otevřenost, připravenost učit se novým věcem a ochota brát druhého za jeho vlastních podmínek. Je to udržovaná informovanost kloubená s prohlubovanou citlivostí a jako takové obě taktéž uplatňované. Je to moment, v němž se afektivní a kognitivní aspekt této práce vzájemně předcházejí. Je to obohacující druh nejistoty.

Recepce Zkoušky umění taktéž naznačuje, že jako širší veřejnost nerozumí současnému umění, tak podobně, a snad i z podobných příčin nerozumí ani lidem, co dnes dělají umění. Řekl bych, že toto neporozumění je symptomem širší neochoty brát druhého jakožto druhého, a nikoli jako variaci sebe. Neochoty, která je normální. Neměli bychom tedy dělat tu chybu, že jinakost, kterou film zachytává, budeme odkládat stranou jako výstřednost výstředních, uměleckých škol, která zvenku slouží pouze k pobavení. Rozhodně ne v době, kdy jsou důvody za #metoo hnutím pořád aktuální a kdy se na společenském horizontu rýsují, domnívám se, ještě dráždivější kulturní výzvy jako gender fluidita, neurodiverzita a queernormativita, které mají být brány stejně vážně jako s náležitou skepsí. Nejen ombudsman, jak píše Alice Koubová, ale také psycholožka a její praxe stigmat zbavená bude, věřím, zapotřebí, abychom všichni, studující i vyučující, těmto výzvám čelili co nejlépe. Mám tedy za to, že film ukazuje z uměleckého školství něco podstatného; něco, co se dřív nebo později přelije do širší veřejné debaty.