Výzvy AI

„Tak trochu podfuk, tak trochu realita,“ řekl již loni o současné umělé inteligenci americký spisovatel Kim Stanley Robinson. S podobnou dvojakostí jsem sestavil soubor textů, v nichž si autoři a autorky kladou otázku, co AI mění, čemu starému naopak přitakává a jaké výzvy před nás klade.

Na jedné straně je AI něco radikálně cizího a na straně druhé toto neznámo příliš rychle překrýváme pojmy a významy, které jsou nám blízké. Jak ukazuje ve svém textu Martin Blažíček, strojovou cizost maskujeme antropomorfizací a sexualizací, když ve strojových subjektech reprodukujeme stereotypy péče a asistentství.

Dvojaká je tato technologie i co do hrozeb, které s sebou nese. Před časem jsem psal, že jako vyšinutá, či dokonce záludná se ukazuje být ona doomerská varianta, podle které s AI vážně riskujeme vyhubení lidstva. Nad reálným lidským utrpením zavírají tech bros oči, když inherentní politické problémy chtějí řešit ryze technologicky. A přitom akutně potřebujeme stanovit limity a ochranu před traumatem, kterým jsou dnes a denně vystavování datoví dělníci, tak jako chráníme osoby pracující s jaderným materiálem. Koho přesně na pracovním trhu AI vlastně ohrožuje, začíná být jasné i díky pronikavé úvaze Mattea Pasquinelliho. Ukázka z jeho nové knihy The Eye of the Master v překladu Víta Bohala naznačí, že „současná automatizace není jenom o automatizaci jednotlivého dělníka nebo dělnice, stereotypně chápané jako humanoidní robot, ale spíše o automatizaci továrních mistrů a manažerů“.

V posledku není cizí a atypická inteligence výzvou jenom ze strany pokročilého stroje, ale také ze strany neurodivergentních osob. Ostatně lidé „na spektru“ bývají často a necitlivě přirovnáváni k robotům. A přesto: ačkoli jde o velmi odlišné oblasti, výzva porozumět druhému, ať už lidskému, nebo strojovému, je spojuje. Neurodivergentní se musí únavně „maskovat“ jako neurotypičtí, aby obstáli v normální společnosti. Učit se tak musíme, jak rozumět a přistupovat k inteligenci nelidské, stejně jako k té neurodivergentní. V rozhovoru o robotech a emocích se proto Evy Šlesingerové ptám, co v těchto souvislostech znamená dekolonizace a jak může prohloubit náš vztah k druhému, ať už strojovému, nebo lidskému.