Hudebka: Václav Stratil

"Je těžké odhadnout, co je ironie a vtip, co je myšleno vážně, či má dokonce hlubší přesah a koncept. Stratilovi je to očividně jedno a na nahrávce se prezentuje zkrátka takový, jaký je." Píše o Václavu Stratilovi Zuzana Friday Přikrylová, která nás v rubrice Hudebka bude seznamovat s těmi umělci, kteří se kromě vizuální tvorby věnují také hudbě.

Na uměleckém webu není třeba představovat výtvarníka Stratilova formátu – činorodého a svérázného umělce, který svá díla prodává za závratné částky, rozumí si s různými výtvarnými technikami a koncepty a dává liškám dobrou noc. Jeho hudební aktivity, které se vlastně omezují na hraní skromné sbírky písní s kytarou, byly nedávno vydané na CD jakožto doprovodném hudebním materiálu k výstavě Mrdat v Drdova Gallery, která byla výsledkem jeho schůzek v nahrávacím studiu s hudebníkem a studentem brněnské FaVU Tomášek Moravanským alias Panáčikem.

A i kdyby někdo Václava Stratila ani trochu neznal, stačí se podívat na samotný vzhled alba, na kterém figuruje svastika, aby mu bylo hned jasné, že brát sebe i svět smrtelně vážně není Startilův stájl. Už v úvodní Všechno bude fajn se rozehrávají některé znaky jeho hudby na nahrávce. Nestydí se používat nejen nejotřepanější rýmy (fajn/šajn), ale i nesmyslné hříčky jako sexy a Pepsi; stejně tak si neláme hlavu s falešným zpěvem a nedokončenými myšlenkami, které utíná cyklickým Všechno bude fajn. To opakuje natolik často, až tomu nakonec uvěříte. A možná to Stratil zpívá i sám pro sebe, jako chlácholivou mantru, která po leckdy tvrdých životních zkušenostech už víckrát ztratila a zase nabyla svůj význam.

Následující Hit se skutečně stal jakýmsi hitem, minimálně v komorním prostředí brněnské FaVU (a snad i přilehlých klubů, které se uvolily nechat Stratila někdy vystupovat) – nejen v rámci oficiálních akcí školy, jako byly klauzury a podobně, ale i spontánních akcí tamtéž (nedělalo mu problém například přerušit přednášku jeho kolegy s kytarou, zkrátka tak, že vtrhl do učebny a začal hrát). Snadno zapamatovatelná melodie a text, který si tropí žerty a zároveň si pohrává se současnými anglismy mladé generace, se vryjí do paměti poměrně snadno. Nemluvě o skladbě Ťa ťa ťa, jejíž text je nejspíš jasný a jen kopíruje slavnou melodii z reklamy na kávu. Jediný nepůvodní text zazní v písni Vážný věci, kde přezpívá v mollové melodii text Fráni Šrámka Příběh. Na rozdíl od jemného, vybrnkávaného zhudebnění od Karla Plíhala nebo rozvrkočené verze kapely Hm... je Stratilova varianta těžká a drsná.

Je těžké odhadnout, co je ironie a vtip, co je myšleno vážně, či má dokonce hlubší přesah a koncept. Stratilovi je to očividně jedno a na nahrávce se prezentuje zkrátka takový, jaký je: Hlas starce hlaholivě plave a burácí v často ukradených melodických spodcích starých známých písní jako Knockin' on Heaven's Door, přesto se nechytá stébel hlubokomyslných textů, jak to řeší jiní písničkáři. Naopak se s gustem válí v nesmyslech a provokacích a nesnaží se o perfektní formu ani vybroušený obsah. Stratil skladbami jako Heroin, Já jsem gay nebo Já bych vraždil, provokuje stylem třináctiletého kluka, co se právě naučil sprosté slovo a nebojí se ho použít, ale provází to spikleneckým mrknutím starého pána, který takového kluka uvidí kouřit za školou, ale nechá ho být. Václav je na desce oboje: na jednu stranu stále hravý jako dítě (ťa ťa, houpy hou), primitivně provokativní a v projevu čistý a amatérsky neotesaný jako puberťák (tak si dám joint a budu happy); na druhou stranu se stejně deskou nese určitý duch sladkobolných zkušeností, které občas vyvěrají do hořkých, leč v něčem pravdivých textů, jako Stejně jednou umřu.

Z desky vnímám, že Stratil si za život prošel tak rozmanitými a výraznými chvílemi, že nemá problém s tím se absolutně ztrapnit, dát najevo, cokoliv si myslí, žvatlat slovní hříčky a mezi to občas vsunout geniální perlu nebo sexuální praktiku. Něčím se CD podobá poslednímu románu od Charlese Bukowského Škvár – obojí je mix poetiky, romantiky, rozjímání nad smrtí a přímé kritiky lidí jako nudných a neoriginálních kreténů bez osobnosti. I závěrečná Manitou, kde se zpěv mění spíče v kvílení, zní jako výsledek automatického psaní, hraní a zpívání. Věřím mu, že si to zpívával, když přišel domů namol, jak zní v textu.

Stratilova hudební tvorba mi připomíná koláž poťouchlých, naštvaných nebo až nevědomých myšlenek, které se člověku honí hlavou v různých situacích, ale málokdy je říká nahlas. Václav Stratil z nich dělá písničky a zpívá je světu. „No a co?“, říká Andy Warhol. „Mrdat! “, říká Stratil.

Autorka je nezávislá hudební publicistka

foto: Jan Koráb, Tomáš Nosek Václav Stratil: Všechno bude fajn / vydala Drdova Gallery jako doprovodný materiál k výstavě Václav Stratil & Panáčik: Mrdat / 2013