Iluze galerie

Matěj Forejt hodnotí on-line galerii Projektor, která funguje již dva roky a za tu dobu přinesla dvě výstavy současných českých videoumělců. Projektor spadá pod správu Galerie hlavního města Prahy a kurátorsky jej zastřešuje Jitka Hlaváčková, která díla vybírá nejen k on-line prezentaci, ale také do sbírek samotné galerie. Aktuální výstava Iluze malby pak podle Forejta sice zprostředkovává důležitá díla od českých umělců, málo však experimentuje s webovým prostředím a nenabízí dostatečný servis ani uživatelům, ani samotným umělcům, jejichž práce vyžadují rozličné způsoby prezentace a zacházení.

Iluze galerie

Byl to především rozvoj digitálních technologií, který například díky čím dál dostupnější snímací i projekční technice umožnil, aby si umělecký provoz přivlastnil filmové médium a začal ho exploatovat po svém. Praxe předvádění filmu v prostředí galerie však od té doby zviditelňuje celou řadu tenzí mezi podmínkami nezbytnými pro vystavování hmotných artefaktů nejrůznějších médií na jedné straně a pro projekci světelných paprsků na straně druhé. Toto napětí přitom není způsobeno jen očividným problémem odlišných potřeb, například světelných, ale rovněž vytržením filmu z kina, jež je stále obecně vnímáno jako – byť již zdaleka ne výlučný – archetypální prostor filmové projekce. A nejde zde zdaleka jen o pohyblivý obraz obecně, ale skutečně i o film v „pravém“ slova smyslu, který by po většinu své existence byl jen obtížně představitelný mimo pověstné stříbrné plátno. V této situaci je proto pozoruhodné, do jaké míry se běžně galerie snaží svůj vlastní prostor dočasně přeformátovat tak, aby se onomu archetypu kinosálu přiblížily a nabídly takové kvality sledování filmu, které by se kinu alespoň vzdáleně podobaly. Tento přístup však není bez nástrah, a byť se ho někdy podaří naplnit se ctí (u nás v poslední době třeba v Galerii Rudolfinum na výstavě Domestic Arenas), jindy naopak vůbec ne (nepovedená instalace nedávno v podstatě znemožnila adekvátní sledování animovaných filmů Marie Lassnig v Národní galerii). Úspěch přitom není závislý jen na technickém zázemí galerie a prostorovém konceptu konkrétní instalace, ale i na samotné volbě filmového programu. Nelze totiž zapomínat na to, že na rozdíl od kina se nám v galerii málokdy dostane například luxusu sledovat film od začátku do konce.

Rozhodně nemíním tvrdit, že film do galerie nepatří. Zároveň ale – jak už jsem naznačil – nelze zastírat, že některé filmy se do galerijního prostoru zkrátka nehodí a nefungují v něm. Rozhodne-li se tedy veřejná galerijní instituce (s ohledem na další směřování textu záměrně ponechávám stranou poněkud odlišnou roli soukromých sběratelů) prezentovat filmová díla a nakupovat je rovněž do svých sbírek, není nemístné očekávat, že se takové výzvy ujme koncepčně, a to ve všech ohledech. Tedy ve výběru děl, ve způsobech prezentace i v technologii archivace. Je přitom dobré připomenout, že především v posledně jmenovaném aspektu pak taková instituce vytváří paralelní linii k činnosti Národního filmového archivu, jemuž je ze zákona každý výrobce českého kinematografického díla povinen poskytnout své dílo k archivaci. Národnímu filmovému archivu tím sice nevzniká (na rozdíl od galerie, která dílo zakoupí do svých sbírek) nárok jej jakkoli exploatovat, ovšem i tak je na místě otázka, zda jsou galerie schopné zajistit adekvátní formy archivace audiovizuálního materiálu a zda jejich případné nákladné zajišťování pro ně v tomto kontextu není nadbytečnou zátěží.

Už nedávná výstava akvizic z posledních let byla důkazem, že o film a pohyblivý obraz se v rámci rozšiřování sbírky fotografie a nových médií v současnosti intenzivně zajímá Galerie hlavního města Prahy (GHMP). Vzhledem k jejich ne zcela vhodné prezentaci, vynucené ovšem i specifickým formátem výstavy akvizic, je potěšující, že nyní GHMP prokazuje vůli věnovat svou pozornost nejen nákupu, ale také adekvátním formám prezentace filmových děl, a po delší pauze se vrací ke konceptu on-line galerie Projektor, jež má být právě prezentaci filmu vyhrazena. Galerie tak jednak pokračuje ve směru, který si vytyčila už například zprovozněním na české poměry stále jedinečného on-line katalogu, v němž si je vedle kompletního soupisu sbírek možné odkudkoli prohlížet náhledy již celé řady sbírkových předmětů, jednak vyvíjí snahu hledat alternativy k prezentaci filmů přímo ve svých výstavních síních. První otazníky ale vyvstávají už nad názvem, který GHMP pro svou on-line galerii zvolila. Ten totiž v daném kontextu poměrně nesmyslně odkazuje k prezentaci filmu, jejíž charakter je zcela protichůdný ke sledování audiovizuálního obsahu na obrazovkách laptopů, tabletů či smartphonů, a mimoděk tak dokazuje, jak je pro nás obtížné odpoutat se při úvahách o prezentaci filmu od magického předobrazu světelných paprsků proudících potemnělým kinosálem.

Představa, že by si návštěvníci on-line galerie pro zhlédnutí jejích výstav obstarávali projektor a simulovali si doma soukromé kino, je asi poněkud odvážná. Přepokládat lze spíše, že výstavy v galerii Projektor budou zhlédnuty na malých obrazovkách, dost možná třeba někde na cestě vlakem a téměř jistě i na denním světle. Tak jako se každá výstava připravuje s ohledem na přidělený galerijní prostor, je potřeba obdobně uvažovat i o výstavě v on-line galerii. Aktuální výstava v galerii Projektor, nazvaná Iluze malby, přitom jako manifest jasné vize rozhodně nepůsobí. Snad i proto, že se jedná o opakovaný pokus o pilotní výstavu, představuje výběr kurátorky Jitky Hlaváčkové spíše škálu přístupů k filmové tvorbě, jež by napříště mohly mít v projektech galerie Projektor místo. Do jisté míry si široký záběr vyžádalo neméně široké téma výstavy, která se na pouhé šestici děl snaží zabývat „různými aspekty iluze, jakožto jedním ze základních parametrů malby, v kontextu pohyblivého obrazu“. Aniž by to v dosti stručném úvodním textu kurátorka dostatečně vyzdvihla, výstava se na pozadí tohoto problému přidává k linii současných debat o vztazích mezi uměleckými druhy, jimž je vlastní technická multiplikace, a těmi, jejichž podstata spočívá na auře originálu, mezi zachycením světla a uchopením hmoty, mezi pohybem a nehybností.[1]

Při tak omezeném počtu děl ale výstava nutně zůstává jen u jakýchsi kusých sond, které téma a jeho souvislosti přibližují několika různými způsoby, přičemž důvody jejich prezentace v tomto kontextu vyplývají pokaždé z poněkud odlišné logiky. Zatímco filmové práce autorů, jako jsou Michal Pěchouček, Jiří Černický nebo Jan Šerých, lze ve výběru očekávat už díky jejich blízkosti k malbě, Venuši Elen Řádové pojí s tímto médiem především vizualita barevných ploch a Inner Monologue Pavla Příkaského a Miroslavy Večeřové pak zobrazení samotné matérie barvy a práce s ní v pozvolna plynoucím tělesném rituálu, který zdůrazňuje temporální rozměr malby. Z výběru naopak poněkud vypadává v daném kontextu nepříliš pochopitelný sestřih dokumentárních záběrů Anny Balážové Něco v obraze, jenž má představovat „fragmentární záznam procesu filmové tvorby“.

Je paradoxní, že rovnou polovina vystavených děl by mohla velmi dobře fungovat i v galerijním prostoru. Lze si totiž představit, že Venuše Elen Řádové, Kamenování Jiřího Černického i Paramnesia Jana Šerých by se bez problému sžily s projekcí ve smyčce, zejména Paramnesii by pak neuškodila ani větší projekční plocha – sledování půlhodinového abstraktního filmu na malé obrazovce může totiž snadno narážet na divácké limity. Naopak Sběratel Michala Pěchoučka, svérázně lavírující mezi postupy typickými pro malbu a film (setkáváme se zde např. s výbornou malířskou remediací filmové prolínačky), jednoznačně vyžaduje i kvůli svým odkazům na klasický narativní film sledování „od začátku do konce“ a zároveň si pro svůj plný účinek vystačí s formátem menší obrazovky. Právě on je tedy příkladem díla, pro které má jednoznačně smysl hledat alternativy vůči umístění ve výstavní síni.

Kromě samotné možnosti zhodnocení filmových děl mimo standardní výstavní prostory (a otvírací hodiny) si však GHMP pro svou on-line galerii předsevzala ještě řadu dalších úkolů: Projektor chce zkoumat možnosti, „jak zpřístupnit umělecká díla experimentální povahy co nejširšímu publiku“, chce prezentovat díla společně s „textovými i obrazovými dokumenty, zasazujícími vystavené dílo do širšího kontextu“, chce využívat princip „internetového média jakožto otevřené formy, umožňující – na rozdíl od fyzické výstavy v reálném prostoru – plynulou interakci s divákem a neomezené rozvíjení určitého tématu v čase a ve virtuálním prostoru“, chce být prostorem pro kritickou reflexi a jeho úkolem má být dokonce i archivace. Zatímco první z úkolů je naplňován už samotnou existencí on-line galerie a snahou o její rozvoj, ty další se zdají být zatím spíše zbožným přáním. Kromě stručných anotací, základních údajů o díle a obligátních medailonů autorů nenabízí galerie, pokud jde o kontextualizaci prezentovaných děl, takřka nic navíc. V popiscích navíc udivuje stále se opakující informace o technologii vystavených děl, která dostatečně nereflektuje jejich původní médium. Všechna jsou totiž shodně označena jako „video“. Je to podobné, jako by se na výstavě plastiky uvádělo v popiscích namísto specifikace, zda je dílo odlité z bronzu, nebo vytesané do kamene, jednoduše jen „socha“. Nástroje k formulaci kritické reflexe či podnícení divácké interakce s dílem nenabízí chladný, byť pro základní účel funkční, uživatelský interface vůbec žádné. Údajné archivační poslání Projektoru pak lze při troše dobré vůle vnímat snad jen jako snahu udržet vystavená díla v jakémsi abstraktně chápaném archivu filmové kultury, o skutečné archivaci filmového díla podle soudobých standardů tu nemůže být řeč ani v žertu – veškerý obsah on-line galerie je totiž ve skutečnosti nahraný na Vimeo. S tím souvisí i největší uživatelské zklamání, neboť pro fullscreen zobrazení je nejprve nutné prokliknout se právě na portál Vimeo, kde jsou však jednotlivá díla pomíchaná s těmi z předchozí výstavy a ochuzená o popisky, a tak je nutné se po zhlédnutí každého filmu vracet zase zpět. Bezpříznakově se tvářící prostředí on-line galerie v designu à la white cube je tak ve skutečnosti jen přestupní stanicí na masově využívaný portál pro sdílení uměleckého filmu. Výraznější posun by tak Projektoru mohl přinést jedině přechod na vlastní platformu pro streamování videa, jakkoli je samozřejmě její pořízení náročné. Ačkoli je tedy chvályhodné, že se GHMP – pokud už obdobně směřuje i svou akviziční činnost – snaží vybudovat on-line platformu (či galerii, chceme-li) pro prezentaci a kontextualizaci filmu a pohyblivého obrazu, v aktuální technologicky i uživatelsky nedotažené podobě nabízí spíše jen její iluzi.

[1] Pro kontext lze uvést příklad dvou konferencí a následných sborníků – Film als Skulptur? (Angela Lammert, Berlin/Dortmund: Akademie der Künste / Verlag Kettler 2016) a Fotografie, socha, objekt (Tomáš Dvořák, Praha: NAMU 2017).