Jeli jsme na góly...

Koncept robotické výstavy „Česká malba generace nultých let 21. století“ představuje torza tvorby několika výtvarníků současného malířského pokolení (průměrný věk účastníků je 32 let, nejmladšímu je 26). Lépe řečeno, s přihlédnutím k současnému sociologickému diskursu pojmu „generace“, výtvarníků, kteří vstoupili na uměleckou scénu zhruba před deseti lety. Ponechme zpočátku stranou, že i přes dobromyslnou snahu Richarda Adama připravit vyvážený přehled, působí celek jako armatura, podobná ateliérovým výstavkám, zalitá betonem pomalovaných pláten z ateliérových cvičení. Beton je sice kvalitní, ale konstrukce pochybná.

V počátcích estetiky, ještě za německého filozofa Baumgartena, stála reflexe dobového umění stranou estetických nauk; požadavek „časového odstupu“ (nejméně třicet let) neponechával v době klasicismu žádný prostor pro adekvátní reflexi dobového umění. Díla umělců generace nultých let 21. století máme před sebou vyrovnaná bez kontextu; jsou tak seřazena jen pár měsíců po té, co ona inkriminovaná dekáda skončila. Zároveň; znalost osobního diskursu umělců si divák vytváří po léta sám, návštěvami individuálních či společných výstav jednotlivých výtvarníků. Vystaveni v řadě jako fotbalisté před utkáním, s uzounkým výsekem ze spektra vlastní tvorby, prezentují vlastně jen „jeli jsme na góly a … prostě byli lepší, no.“ Nejde o výřez ze spektra generace, ale o uměle sestavený ateliér studentů a absolventů. Tvorbou generace nultých let 21. století, pokud již jaká existuje, prostupuje čirá malebnost a hravost, z jejichž klidné hladiny se v určitých místech zdvihají mohutné korálové útesy, v podobě literární narativnosti (zřetelné např. v dílech Jana Vytisky).

Václav Girsa zase využívá asambláž v rozverném kódu; jeho Žralok, na jehož existenci participuje spací pytel, evokuje Courbetovo L'Origine du monde (1866), a jde o podivuhodné propojení přežilého Freudovství ve vnějších symbolech spánku a erotična, a starobabylonského mytického pojetí ženy coby vampýra. David Hanvald se drží v započaté linii ohledávání prostorových možností dvourozměrného plátna. Přítomnost Marka Meduny vedle jeho bývalých kolegů z Rafanů by snad chtěla napovědět, že je začínají tlačit zubní protézy. U Meduny nad tím lze vážně uvažovat, neboť jeho texty, doprovázející jinak malířsky i narativně vynikající plátna, ohledávají známé pole oblíbené stolní hry „épater le bourgeois“, známé také jako „prostě nabij klišé, on už někdo padne“. Jeho kolegové ze smečky Rafanů Jiří Franta a Luděk Rathouský projevili více entuziasmu a smyslu pro koncept. Nikitinová pracuje s čirou hravostí skrze jednoduché formy. Z Maskerových her krajin je cítit zvláštní esprit: postapokalyptická pole jsou útočištěm flekatých postav (vzniklých podle šablon – jak oblíbená metoda Banksyho), a jsou jevištěm naprosto dadaistických příběhů, v nichž vystupují chameleonští jedlíci hamburgerů s metrovými jazyky. Tísnivé zavalení vizuálními informacemi zahlcuje mysl do míry, v níž se z roztěkanosti stává koncentrace. Kresby Sahánkové jsou otevřeným dílem, nedokončeným cyklem, Kopalovy koláže evokují využitím starých map (i hvězdných) staré Batličkovy dobrodružné romány. Jde vlastně o malá jeviště, která nepostrádají rampy ani rámy a obrazy se tak stávají metaobrazy, když referují o specifické umělecké formě (připomínající loutkové divadlo).

Ale dále: Jakub Hošek rozvíjí svou divokou expresivní linii, doplněnou emblematickými texty, Jan Vytiska, který dokončuje studium u Jiřího Surůvky, zase pracuje se specifickou směsí prý „surrealisticko-pop-artového“, ale dalo by se říci i comicsově neotřelého přístupu v současné české malbě. Fanatizován poetikou amerického středozápadu 20. let minulého století, snad i podivuhodným příběhem kosmatého kanibala Sawney Beana a veřejnými popravami věšením amerických černochů ve 20. století, vytváří syrově lyrická pole fantazie.

Unikátní je tvorba Roberta Šalandy, vytržené z kontextu sportovního komentátorství stojí věty v minimalistickém grafickém zpracování. Možná zní fotbalistova zmatená řeč po zápase stejně zmateně, jako obecná snaha umělce interpretovat vlastní dílo. Zajímavé je Archerovo archetypální ohledávání možností krajinomalby a obrazové textury v cyklu zmizelé Pangey.

Ačkoliv mnoho výtvarníků již dostudovalo, nebo se věnuje postgraduálnímu studiu, nemohu se zbavit dojmu „studentské výstavy“ (nejde o kvalitativní hodnocení vystavených děl): „Autorské večery studentů stavím proti ´přednesům z vlastní tvorby´, jež se zpravidla konají v berlínských hostincích“, píše Walter Benjamin v jedné ze svých raných studií Studentské autorské večery (1913).

Zatímco generace let 90. či 80. se utvrdily s oním Baumgartenovským „časovým odstupem“, tato byla ustavena uměle kurátorem. Zatímco na generace předchozích koncepčních výstav bylo pohlíženo s několikaletou distancí, zde máme možnost odstupu několikaměsíčního. A tak jsme diváky výstavy ateliéru sice velmi vyspělého, leč princip zůstává stejný: „Teď vám ukážeme, co jsme během cvičení namalovali …“ Akorát nám to hrdě nehlásí studenti, ale kurátor. Kéž by bylo více „berlínských hostinců“, a méně studentských večerů.

______________________________________________________________

Česká malba generace nultých let 21. století / kurátor: Richard Adam / Wannieck Gallery / Brno / 12. 10. 2011 – 5. 2. 2012