Kauza Invalidovna. O památkové péči a současné architektuře

Matěj Kruntorád pokračuje ve svém seriálu o památkové péči komentářem k dostavbám a novostavbám v kontextu historické zástavby. Na příkladu návrhu na úpravy pražské Invalidovny, kde bude nově sídlit Národní památkový ústav, a přístavbě sídla firmy Lasvit v Novém Boru ukazuje, jak může současná architektura prospět danému místu více než imitace historických stylů, k čemuž občas v českém prostředí také dochází.

Vizualizace návrhu na úpravy Invalidovny od architekta Petra Hájka, původní verze. Foto: archiv NPÚ

Kauza Invalidovna. O památkové péči a současné architektuře

Na konci září představila generální ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ) Naděžda Goryczková spolu s architektem Petrem Hájkem projekt na obnovu a dostavbu areálu karlínské Invalidovny. Vizualizace s kontrastní současnou architekturou připojenou k baroknímu monumentu vyvolaly bouři nesouhlasu napříč laickou i odbornou veřejností. Sám jsem byl k projektu zprvu skeptický a pohlížel jsem na něj spíše s obavami. V průběhu následujících měsíců však došlo k úpravě projektu, a především k jeho vysvětlení, díky nimž jsem korigoval rovněž svůj názor. V následujícím textu se pokusím vysvětlit, proč by neměl být zatracován a proč si zaslouží realizaci.

Invalidovna stojí na okraji Karlína od 30. let 18. století. Z monumentálního projektu předních barokních architektů (Josef Emanuel Fischer z Erlachu a Kilián Ignác Dientzenhofer) se realizovala pouze devítina sloužící pak dvě staletí pro ubytování lidí zraněných v boji. Následně budovy využívalo ministerstvo obrany pro účely svých archivů. Pro ty však před několika lety vznikly nové budovy v Ruzyni a Invalidovna přešla pod Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten prázdnou budovu, prohlášenou roku 2017 za národní kulturní památku (požívá tedy nejvyšší stupeň ochrany), neúspěšně nabídl v aukci. Vedení NPÚ se tehdy odhodlalo k odvážnému kroku požádat o převedení Invalidovny do své správy, k čemuž nakonec v květnu 2018 došlo.

Podmínky pro následné využití budovy, na jejíž opravy byla alokována poměrně vysoká částka, od počátku limitovaly plány NPÚ. Předně muselo 80 % budovy zůstat veřejně přístupných, zázemí zde dostal Pražský symfonický sbor (příspěvková organizace ministerstva kultury) a veškeré práce bylo nutné dokončit do roku 2027. V letech 2018–2020 NPÚ vypracoval řadu výzkumů a průzkumů Invalidovny, na jejichž základě bylo možné zadat práce na projektu obnovy. Zcela zásadní stavebněhistorický průzkum poukázal například na vysokou hodnotu krovů z 19. století, ačkoliv právě do prostorů půd bylo v plánu vestavět zázemí a zkušebny sboru. NPÚ se totiž zprvu snažil najít vyhovující řešení v rámci stávající stavby, jeho záměrem nebylo za každou cenu doplňovat Invalidovnu současnou architekturou. V okamžiku nutnosti novostavby stál NPÚ před rozhodnutím, zda vypsat architektonickou soutěž, nebo uspořádat výběrové řízení s předem vybranými účastníky. Vzhledem ke špatným zkušenostem ze soutěže (hrad a zámek Bečov) a s tím spojeným riskem s nepodepsáním smlouvy s vítězem se realizovala druhá možnost. Oslovena byla čtyři architektonická studia se zkušenostmi s opravami památek a novostavbami v památkových územích. Návrhy dodaly dvě kanceláře a na základě nižší ceny byl vybrán Petr Hájek.

3D model návrhu na úpravy Invalidovny od architekta Petra Hájka, aktualizovaná verze. Foto: archiv NPÚ

Hájek na sebe upozornil již na konci 90. let v souvislosti s rekonstrukcí Arcidiecézního muzea (jako člen ateliéru HŠH architekti), která posbírala řadu pozitivních ohlasů včetně mezinárodního ocenění. Podílel se rovněž na rehabilitaci zámeckého návrší v Litomyšli nebo dostavbě pražského DOXu. Všechny tyto realizace pojí použití soudobých výrazových prostředků a materiálů, avšak s respektem ke starší architektuře a v jejím obohacení novými strukturami. Stejně postupoval i v případě Invalidovny. Barokní budovu navrhuje pietně opravit s ponecháním vrstvení dopadů minulosti – například v pestré skladbě různě starých podlah a dlažeb. Nutné vestavby hygienického zázemí jsou navrženy v reverzibilní podobě, prostory někdejších ubikací veteránů budou rehabilitovány. Pro konferenční centrum NPÚ a zkušebny a zázemí Pražského filharmonického sboru Hájek navrhl dvě přístavby k jižním fasádám. Jsou to místa, kde měla stavba pokračovat a je zde pouze provizorně ukončena slepými štíty. Archeologickým výzkumem odhalené základy plánované barokní stavby zůstanou neporušeny, výška nových budov nepřevýší hřeben střechy hlavního křídla a jejich šířka nepřekročí šířku původních křídel. Přesto projekt nebyl vlídně přijat – v tisku se proti němu vymezila například hlasitá kritička památkové péče Ivana Kyzourová, historik umění Pavel Kalina, žurnalista Jiří Peňás a v oficiálním vyjádření i český komitét ICOMOS (mezinárodní památkové organizace). Podpory se však projektu dostalo například od Rostislava Šváchy nebo Klubu za starou Prahu. Jaké jsou argumenty odpůrců a je možné je vyvrátit?

Nemá snad NPÚ dost hradů a zámků ve své správě? Proč chtěl i Invalidovnu a jak její prostory zaplní? Odpověď je nasnadě: z objektu se mohl stát třeba hotel nebo jiná veřejnosti nepřístupná budova, čemuž chtěl ústav zabránit. V opravené Invalidovně získá prostory pro pražskou územní památkovou správu, část generálního ředitelství, technologické laboratoře, informační centrum pro všechny objekty ve správě, kongresové centrum, a především výstavní prostory. Část bude řešena stálou expozicí, bohužel poněkud nešťastně ve stylu „pokojíčků“ známých ze zámků, část však bude sloužit krátkodobým výstavám, které se dosud musely konat v prostorách jiných institucí. Budovu využije již zmíněný Pražský symfonický sbor, který dosud neměl odpovídající sídlo. V plánu je rovněž využít Invalidovnu pro karlínskou komunitu. Pokud rekonstrukce naplní skutečně všechny tyto funkce a bude provedena v navrhované kvalitě, stane se budova nepochybně vyhledávaným místem.

Plánované dostavby údajně postrádají respekt k barokní architektuře a budou ji hyzdit. Tento názor se rozporuje složitě, protože vychází ze subjektivního hodnocení kvality a vhodnosti. Zastávám mínění, že nedokončené stavby není nutné dostavovat ve stylu jejich návrhu. V případě historických slohů to dokonce vidím jako škodlivou nepravdu a klamání – smysl to jistě mělo v případě pražské katedrály sv. Víta dokončené až v 1. čtvrtině 20. století novogoticky, v dnešní době však již podobný postup neobstojí. Návrh přístaveb Invalidovny je jasně čitelný a pravdivý – na rozdíl třeba od dostavby barokního areálu Mariánské Týnice na Plzeňsku, kde vzniká současná parafráze baroka, o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí nemluvě. Hájkův návrh sice představuje jednolité masy novotvarů přilepených k barokní stavbě, jejich fasády ovšem budou skleněné. Tyto buňky z ušlechtilého materiálu speciálně pro Invalidovnu navrhuje severočeský Lasvit, tedy firma, jejíž sídlo stojící v památkové zóně Nového Boru letos získalo Českou cenu za architekturu. Výsledná podoba přístaveb koneckonců není finální a stále se upravuje, a to mimo jiné právě na základě požadavků památkové péče.

Jiří Opočenský a Štěpán Valouch z ateliéru ov architekti, rekonstrukce a dostavba sídla firmy Lasvit v Novém Boru, realizace 2019. Foto: archiv České ceny za architekturu

Revitalizace Invalidovny je prý precedentem a návodem, jak přistupovat k historické architektuře zcela soudobými výrazovými prostředky. Na tomto místě je třeba připomenout, jakými postupy se památková péče k novostavbám v historickém prostředí staví. Tématu jsem se částečně dotkl již v textu o kopiích, vyjma doslovných replik zaniklých staveb ale vždy vznikala i architektura soudobá. Mezi klasické případy patří třeba sídla bankovních institucí budovaná od 19. století na výrazných místech center měst v moderních stylech 19. století nebo funkcionalismu (typickým případem je banka na brněnském náměstí Svobody). Zcela jistě tyto realizace ve své době nemusely být památkovou péčí přijímány bez výhrad, neexistencí plošné ochrany však nemohla nijak zasáhnout. Přesto tyto stavby nyní vnímáme jako samozřejmou součást našeho kulturního dědictví.

V období komunistického režimu se počet intervencí dobové architektury mezi historickou zástavbu znásobil. Ve většině případů vznikly budovy postrádající respekt ke svému okolí, k jehož kvalitám nepřispěly. Najde se však i řada výjimek. Ve zcela soudobém výrazu dokončil roku 1969 František Maria Černý dostavbu za války poničeného kostela pražských Emauz, v průběhu dalších let vznikly objekty restaurací na hlavních náměstích v Domažlicích nebo Třeboni, odkazující svou architekturou na abstrahované renesanční štítové domy. Cestou skutečného novotvaru ve zcela soudobých formách šel na začátku 80. let Karel Prager v případě Nové scény Národního divadla, v Karlových Varech vznikla Vřídelní kolonáda, ještě podle návrhu od Bohuslava Fuchse obchodní dům Dyje ve Znojmě ad. Jsou to stavby vnímané částí veřejnosti kontroverzně, ale nepostrádající architektonickou kvalitu a schopnost doplňovat kontext historické zástavby. Řadu podařených novostaveb v památkových sídlech známe rovněž z desetiletí po roce 1989. Již řadu let je oceňuje Klub za starou Prahu, nové realizace bodují také v architektonických cenách. Příkladem je například již zmíněné sídlo Lasvitu v Novém Boru – architektura zcela současných materiálů a vizuálního působení, avšak svou hmotou odkazující na sousední roubený měšťanský dům. Jedná se přesně o typ stavby, která dokáže historická sídla obohatit novou vrstvou kvality, aniž by popírala a poškozovala kvality již existující.

Pokud někde udělalo vedení NPÚ nebo Petr Hájek chybu, tak v prvotní prezentaci záměru. Vizualizace byly na první pohled příliš šokující, navrhované řešení nebylo finální, konkrétní informace jsme dostali až posléze. V následujících týdnech a měsících pak NPÚ na webu zveřejnil řadu informací, včetně výzkumů, průzkumů a samotného projektu. Nejdeme zde rovněž odkaz na diskuzi vedenou poslední listopadový den v pražském CAMPu, která vysvětlila řadu nepřesností. Jako pochybení lze vnímat především nevypsání architektonické soutěže, která by se měla stát u veřejných zakázek standardem. Situace kolem Invalidovny je však výjimečná z jednoho podstatného pohledu – NPÚ běžně památky rekonstruuje, pokud vím, tak ale nikdy nestavěl novou architekturu. Nelze se proto divit, že na instituci mající za úkol chránit a zkoumat naše kulturní dědictví budou upírány zraky velkého množství lidí a každý její krok bude podroben zevrubné kritice. Je docela dobře možné, že Hájkův návrh nakonec nebude z různých důvodů realizován, zájem o tříbení názorů o novostavbách v historickém prostředí ale vyvolal značný a nepochybně potřebný. Pokud něco památkové péči v posledních desetiletích chybí, tak je to důkladná mezioborová diskuze o jejím směřování a limitech. Projekt Invalidovny je příležitostí tuto diskuzi konečně nastolit.