Vytržení z anonymity

Další ze série textů o aktuálních tématech v oblasti památkové péče je věnován nové publikaci Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989, která je součástí obsáhlého projektu České umění 50.–80. let 20. století ve veřejném prostoru: evidence, průzkumy, restaurování. „Co inovativního kniha nabízí v oblasti výzkumu rozvíjejícího se teprve v posledním desetiletí? Bude mít praktický význam pro restaurování a památkovou péči, což patří mezi proklamované cíle projektu?,“ ptá se Matěj Kruntorád.

Obálka knihy Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989

Vytržení z anonymity

Umění ve veřejném prostoru předlistopadové Moravy

Pod vedením Zuzany Křenkové, Vladislavy Říhové a Michaely Čadilové vyšla kniha Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989. Publikace patří mezi stěžejní výsledky několikaletého výzkumného projektu financovaného Ministerstvem kultury v rámci programu NAKI pod názvem České umění 50.–80. let 20. století ve veřejném prostoru: evidence, průzkumy, restaurování. Ambiciózní projekt propojil odbornice a odborníky Fakulty restaurování Univerzity Pardubice, Ústavu chemické technologie restaurování památek VŠCHT v Praze a další externisty. Recenzovaná kniha prezentuje výsledky výzkumu realizací na Moravě (vytyčené samosprávnými celky, nikoliv historickou zemskou hranicí, což je vzhledem k době vzniku zkoumaného umění logické). Co inovativního kniha nabízí v oblasti výzkumu rozvíjejícího se teprve v posledním desetiletí? Bude mít praktický význam pro restaurování a památkovou péči, což patří mezi proklamované cíle projektu?

Systematické zkoumání umění ve veřejném prostoru od konce 2. světové války po Sametovou revoluci je relativně novou disciplínou pohybující se na rozhraní dějin umění, kulturní a politické historie a občanského aktivismu. Nacházíme se ve specifickém období, kdy je nutné obhajovat právo na existenci zkoumaných artefaktů, které z pozice velké části laické i odborné veřejnosti není samozřejmostí. Mnohá umělecká výzdoba našich sídel a v menší míře i krajiny vzniklá během minulého režimu zatím přežívá okolnostem navzdory. Zcela po právu hned po roce 1989 došlo k plošnému odstraňování zejména pomníků legitimizujících zločinný režim a jeho představitele, desítky tisíc dalších realizací je však ponecháno takřka bez povšimnutí. Pouze nepatrné části z nich se dostalo pozornosti díky jejich autorství z řad výjimečných umělkyň a umělců. Zlom nastal na konci nultých let, kdy Pavel Karous a Rozálie Kohoutová natočili dokumentární film Vetřelci a volavky (2008), na nějž navázala webová databáze a Karousova stejnojmenná kniha (2015). Jednalo se sice o pionýrský, avšak především umělecký a aktivistický projekt. Vzbudil zaslouženou pozornost o dosud opomíjený, ale svým rozsahem mimořádný, soubor umění definujícího náš životní prostor.

Autorky a autoři recenzované knihy nejsou tématem nepolíbení. Zuzana Křenková s Vladislavou Říhovou spolupracovaly na projektu věnujícímu se skleněným exteriérovým mozaikám, z nichž velká většina spadá do období 1945–1989 (výsledkem je mimo jiné i specializovaný web). Jana Kořínková napsala o brněnském umění ve veřejném prostoru minulého režimu disertaci, Jakub Ivánek se dlouhodobě věnuje stejnému tématu na Ostravsku (stojí například za databází Ostravské sochy). Právě díky mnohaletým zkušenostem autorek a autorů se podařilo napsat první skutečně odbornou publikaci ve snaze pojmout celou problematiku co možná nejvíce komplexně.

Náhled do knihy Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989

Kniha je rozdělena do tří celků. V první části označené jako Texty autoři v kratších kapitolách shrnují stav současného poznání, praktické fungování politicky ovlivněných uměleckých zakázek, nuance v povaze umění reflektované historickými událostmi a změnami doktríny a možnosti památkové ochrany zkoumaného materiálu. Druhá část označená příznačně jako Regiony poměrně podrobně popisuje realizace v jednotlivých současných krajích (z Vysočiny jsou vybrány z větší části moravské okresy), a to bez ohledu na kvalitativní parametry vybraných děl. Snahou bylo představit fond co možná nejkomplexněji s pestrou paletou používaných materiálových a stylových prostředků, což se projevilo rovněž v poslední části knihy, kterou je výběrový katalog z naprosté většiny autorsky a časově určených děl, a to včetně odkazů na literaturu a prameny. Právě exaktní určení zkoumaných uměleckých děl archivním výzkumem je mimořádně cenné a prospěšné. Díla veřejného prostoru socialismu vytrhává z anonymity a přisuzuje jim obecně jasně čitelnou identifikaci. Tato snaha o primární poznání zkoumaného fondu je ostatně společná všem vědeckým a aktivistickým projektům věnujícím se této problematice a nemůže tomu ani být jinak. Využity byly prameny Českého fondu výtvarného umění a jeho komisí, které schvalovaly jednotlivé zakázky spadající pod tzv. procento na umění v investiční zástavbě. Práce to musela být mravenčí a časově náročná. Nabízí se ale ještě jedna možnost získání cenných informací, navíc časově omezená. Je jí metoda orální historie nabízející širokou škálu výsledků, jakkoliv je s nimi nutno zacházet kriticky. Řízené rozhovory s umělci a teoretiky nejsou v dějinách umění běžnou praxí, ačkoliv například Národní filmový archiv se sběru informací skrze pamětníky věnuje dlouhodobě. Možná se to zdálo být nad rámec možností výzkumu, avšak do budoucna je nepochybné, že orální historii bude třeba vytěžit v daleko větší míře, než se tomu děje doposud.

Soupisový a katalogový charakter publikace tomu sice nahrává, i přesto se autoři nevyvarovali jistému zahuštění informacemi. Týká se to především regionálních kapitol působících místy jako výčet jmen a realizací. Rozhodně to však nepovažuji za výrazné negativum – faktograficky hutný text je z povahy výzkumu nezbytný. Přesto bych uvítal více informací o jednotlivých umělkyních a umělcích, více o jejich školení, politickém uvažování nebo o existenci a kontextu jejich volné tvorby. V knize se vyskytuje celá řada regionálních, v podstatě neznámých tvůrců, jejichž práce může být předmětem dalšího bádání se zajímavými výsledky. Komfortnějšímu vytěžení publikace by dopomohly rovněž odkazy na katalogová hesla přímo v textu nebo jasná označení již neexistujících děl, například umístěním do hranatých závorek. V některých kapitolách (zejména o Moravskoslezském kraji) místy chybí odkazy na prameny a celkově zdroje informací o autorství a dalších údajích. Oříškem pro autory jistě bylo rozdělení Moravy (a v titulu poněkud opomenutého Slezska) do současných krajů nekopírujících kraje vzniklé roku 1960. Diskontinuita správy (především ve schvalovacích komisích ČFVU) se místy odrazila v textu, byť na to bylo vždy upozorněno.

Náhled do knihy Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989

Grantový projekt NAKI, jehož je kniha jedním z výsledků, se skládá i z dalších součástí. Výzkum exteriérových uměleckých děl z let 1945–1989 je pojat pozoruhodně celistvě. Vzhledem k zainteresovaným institucím se věnuje také restaurování specifických materiálů – laminátu, cementového sgrafita a betonu. Vznikají metodiky a památkové postupy, a to i pro práci s archiváliemi pro poznání těchto děl zásadními. V několika aspektech tak projekt supluje roli památkové péče, konkrétně Národního památkového ústavu, který na podobnou práci nemá kapacity, ale především dobrou vůli. Umění a architektura 2. poloviny 20. století se netěší přílišnému zájmu památkové péče a až na výjimky se ani neprohlašují památkami. Vypracování série návrhů na prohlášení je ostatně další z cílů projektu. Cennou součástí grantu je rovněž sběr informací a jejich poskytnutí veřejnosti. Na webu sochyamesta.cz jsou přístupné tisícovky vybraných záznamů z celého Česka. Na rozdíl od soupisu Vetřelců a volavek se však jedná o odbornou databázi poskytující řadu ověřených údajů.

Publikace Sochy a města jasně ukazuje, že výzkum tématu stále spadá do první fáze primárního rozpoznání předmětu zájmu, v podstatě topografické práce mající za úkol pojmenování materiálu. Nejen pro historika umění je to možnost pracovat s prakticky neznámým a nikým nezpracovaným materiálem, což může být velmi vzrušující a svým způsobem uspokojující. Na základní výzkum prezentovaný recenzovanou knihou nepochybně naváží specializované studie o jednotlivých městech, autorech, realizacích a podobně, a to včetně politických a společenských souvislostí. Jak si autoři sami uvědomují, řada děl vznikla rovněž pro veřejně nepřístupné interiéry a jsou zcela svázána s architekturou. Budoucí výzkumy se s tímto budou muset vypořádat a zaměřit se na celé architektonické nebo urbanistické celky a jejich výzdobu. První takové výsledky (například projekt zahrnující výstavu a publikaci Paneláci) již máme, pole působnosti je ale doposud takřka bezbřehé. Tato vrstva našeho kulturního dědictví zaniká natolik rychle a mnohdy živelně a bez dokumentace, že je oprávněné se obávat, zda v příštích letech a desetiletích bude ještě co zkoumat. I díky knize editorek Zuzany Křenkové, Vladislavy Říhové a Michaely Čadilové alespoň část nebývale různorodé umělecké produkce nezanikne bez povšimnutí. Věřím, že se v brzké době dočkáme podobného zpracování i pro Čechy.

Zuzana Křenková – Vladislava Říhová – Michaela Čadilová (eds.), Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989. Univerzita Pardubice: Pardubice 2020, 400 stran.