AR2: Poslední záhada života

„Filozofie, která nepracuje s tělem jako s aktivní platformou technovitální transformace, jede na volnoběh. Myšlenky nestačí. ‚Když zemře 42 000 lidí, umění nestačí.‘ Umění se pohne z místa jedině ve spolupráci s biopolitickou praxí. Veškerá filozofie by měla být jistým druhem autovivisekce – pokud jím není, stává se z ní pouhé pitvání druhých.“^[1]

Tento citát Paula B. Preciada z knihy Testo Junkie jsem si vybrala kvůli nekompromisnímu názoru na vztah mezi politikou těla, uměním a teorií v éře, již sám autor nazývá „farmakopornografickou“. Testo Junkie z roku 2008 je vyčerpávající reflexí postindustriální fáze kapitalismu, kdy se sex, slast, gender a sexuální identita stávají díky biotechnologiím jedním z nejdůležitějších artiklů na přesyceném trhu. Na prvních stránkách tohoto ikonického textu si Preciado lepí testosteronové náplasti na tělo genderově vymezené jako ženské a pak v detailním deníkovém záznamu popisuje, jak si obnažuje a holí intimní partie a natáčí pornografické záběry, které pak sdílí na transgenderových online fórech. Živě líčí pocity radostného nadšení, jež přicházejí s medikací, kombinuje vysokou teorii s milostnými vzkazy a popírá, že by ho jakkoli zajímaly individuální aspekty vlastních pocitů. Preciadovi zde jde hlavně o to, jak jeho subjektivita sytí biopolitiku – války, obchod s lidmi, výměnu komodit, vězení a nemocnice – a jak se s ní protíná skrze technologickou a farmakologickou mediaci v době internetu.

To, že ze sebe Preciado udělal pokusného králíka, je však poněkud znepokojivé – někdo by snad mohl říci, že je to proti „přírodě“. Ještě donedávna bylo ženské tělo spíše předmětem výzkumu či testování. Ženy neměly možnost si samy podávat testosteron a další produkty biofarmaceutického průmyslu – jak Preciado přiznává – pro vlastní potěchu. Toto prolnutí ženského těla s pornografickou kamerou, kterou namíří samo proti sobě, když bere hormonální látky měnící pohlaví, může být považováno za provokativní bio terorismus i přesto, že se nepodivujeme jiným ‚nepřirozenostem‘, včetně tvrdého porna či Neurolu, od kterých nás často dělí jen pár kliků na počítači. Zatímco polykáme antikoncepční pilulky a Onkomyši^[2] v laboratořích dostávají dávky lidské rakoviny, výběr esejí v této Artalk Revue se ptá, jak věda utváří ideologie toho, co je přirozené, na svém hlavním hřišti: na těle. Tento úvodník chce upozornit na historickou, kulturní a současnou kritiku myšlenky „přirozenosti“, a otevřít tak náruč de-naturalizaci, a to jak zpochybněním současné techno-vědy, tak i s její pomocí.

Antikoncepční pilulky, 2016. Foto: Bruce Blaus, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons.

Doba Onkomyši

V mém snad nejoblíbenějším románu The Left Hand of Darkness americké feministické autorky sci-fi Ursuly Le Guin cestuje Genly Ai z planety Terra se svým společníkem Estravenem po zamrzlé planetě Gethen. Velká část zápletky se soustředí na nejednoznačnost a nedůvěru, již ambisexuální Getheňan Estraven vzbuzuje u heterosexuálního Genlyho Aie. Getheňané jsou totiž genderově fluidní, jejich sexualita se vyznačuje krátkými obdobími plodnosti, kdy se mohou fyzicky profilovat jako muži i ženy, utvořit páry a vybrat si, kdo bude rodit. Narušením zavedených norem genderu a sexuality^[3] nás Le Guin vyzývá k zamyšlení nad tím, jak jsme se naučili přemýšlet o světě. Genly Ai zde představuje symbol vžitých hodnot západního humanismu, kde byla mysl odjakživa spojována s mužem, kulturou a světlem, a tak privilegována, zatímco tělo bylo usouvztažněno s přírodou, ženou, temnotou a primitivismem.^[4] Na hrozivých ledových pláních Gethenu však může být světlo smrtelné. Když si mezi sebou Genly Ai a Estraven vybudují vzájemnou důvěru, začneme vnímat pozitivní aspekty temnoty jako zdroj pohodlí a blízkosti.

V knize Secrets of Life, Secrets of Death, jež je dnes považována za zásadní dílo feministické kritiky a vědy, její autorka Evelyn Fox Keller zkoumá, jak přesně tyto hodnoty – duality muž/žena, tělo/mysl, světlo/tma, příroda/kultura – utvářely patriarchální základy moderní vědy. Tajemství podle ní symbolizuje moc a vědění a život je pak pojímán jako tajemství, jež ženy a příroda – díky své schopnosti rodit děti, a tak zajistit pokračování života –, tradičně upírají mužům. V jádru filozofických a teologických dilemat, která se zrodila během reformace a plně se rozvinula na začátku 18. století, bylo vynětí pojmu duše či inteligence (Boha) z přírodního světa.^[5] V důsledku toho jsme však „duši“ či inteligenci vyjmuli také z nejrůznějších „tajemství“ života, jež náležela ženám. Jak poznamenal Carlo Ginzburg: „Tajemství přírody už nejsou tajemstvími – intelektuální smělost vědců nám položí dary přírody k nohám.“^[6]

Obálka knihy The Left Hand of Darkness od Ursuly K. Le Guin (vydalo nakladatelství Walker publishings).

V osvícenských metaforách tajemství života a tajemství smrti jsou zakotveny i dva nejzásadnější vědecké objevy dvacátého století. Objev DNA byl, řečeno spolu s Francisem Crickem, „promyšleným útokem na poslední záhadu života“.^[7] Přísně tajný Projekt Manhattan pak byl coby antiteze molekulární genetiky rovněž výrazně vymezen metaforami života a smrti. „Oppenheimerovo dítě“ mělo otce, avšak nemělo matku. Ve výzkumném týmu nesměly být ženy a všichni zasvěcení měli údajně odpřísáhnout, že se o tomto tajemství nezmíní před žádnou ženou, včetně manželek vědců. Telegram zaslaný během testování „Chlapečka“ (jehož konečná exploze v Japonsku v roce 1945 zabila statisíce lidí) měl následující znění: „Gratulujeme rodičům. Nemůžeme se dočkat přírůstku do rodiny.“^[8]

Jak zdůrazňuje Evelyn Fox Keller, tajemství se šíří v jazyce a zároveň je sdílenou znalostí, jež tvoří meze a hranice, komunity těl, kterým je poznání přístupné, a těl z něho vyloučených. Pozorovatelé vědecky zkoumají testované a rozhodují, kdo patří kam v rámci „přirozeného“ řádu. Osvícenská věda se zdá být dávno překonaná, avšak práva, jež některým udělila a jiným nikoli, dosud existují, a nyní jsou navíc zaštítěna globálním kapitalismem. Projekt diverzity lidského genomu byl formulován, aniž by spolupracoval s domorodými komunitami, jejichž vzácné geny má „chránit“, a přitom vytváří „intelektuální vlastnictví“ či „patenty“ na základě biologických zdrojů ve prospěch západních výzkumných institucí.^[9]

McKenzie Wark tento stav interpretuje – prostřednictvím konceptu situovaného vědění Donny Haraway^[10] – jako posun k tělesnému fetišismu. Namísto komodity je zde zdrojem hodnoty vědecký patent či autorské právo – obzvláště vlastnické právo v oblasti genetiky – vyhrazující si pro sebe tělesné zdroje. Těla jsou pod biopolitickým pohledem pitvána na orgány, dále na buňky a nakonec na molekuly. Gen vytržený ze specifického kontextu pak podobně jako algoritmus vytváří odstup od konkrétní a žité zkušenosti. Slovy Rosi Braidotti se „život stává abstraktním systémem, který je třeba řídit“.^[11] Jak tedy můžeme být ve světě Onkomyši schopni působit jako aktivní a kritičtí aktéři v našem vlastním prostředí? A patří laboratorní krysy k dělnické třídě? ^[12]

Zkrocení divoké přírody

Luiza Prado de O. Martins se v eseji Topografie excesů: Těla, prostory a protikletby napsaném pro toto vydání Artalk Revue zaměřuje na to, jak koncept „přirozeného řádu“ utvářel základní principy biologie a jak jejich taxonomická a rasová kategorizace podporovala otroctví a vykořisťování a ospravedlňovala bělošskou nadvládu. „Protože je tělo bílého západního cis-muže konstruováno jako archetyp člověka, jsou ostatní těla konstruována jako abnormální; jsou taxonomizována, dokumentována, klasifikována a konečně produkována jako odchylné, neadekvátní, monstrózní entity,“ píše Prado. Tak jako v raně moderní Evropě hony na čarodějnice často cílily na ženy se zvláštními znalostmi v oblasti medicíny – a podle Silvie Federici se tyto hony odehrávaly ve službách raného kapitalismu^[13] –, bylo v koloniích nutné přehlížet znalosti původních obyvatel jako primitivní (znesvěcující, nebezpečné)^[14] a vyvíjet architekturu klecí, jež měly dohlížet na černá a hnědá těla. Podle Prado se jedná o kletby „holého života“^[15] v pozdní kapitalistické technovědě, jež se materializují v biometrickém monitoringu, dohledu, reproduktivním zdraví či žádostech o víza. Prado ukazuje, jak umělecké postupy dekolonialismu otevírají nové horizonty, a vítá praktiky, jež byly považovány za „nečisté“ a primitivní – například ty, jež uplatňuje umělkyně Fannie Sosa v performativní praxi twerkování či jaké Prado nachází ve starých brazilských antikoncepčních metodách.

Ve vědě je zásadním faktorem objektivita, jíž je dosahováno prostřednictvím kritického odstupu a disciplíny. Pojmy jako „přirozený řád“ a pojetí přírody jako chaosu, či dokonce jako čehosi vulgárního pak udržují odstup mezi testujícími a testovanými.^[16] Hannah Proctor v eseji Sovětské děti zkoumá dětskou psychologii v období studené války prostřednictvím filmu Talking Hands Emanuela Almborga. Malé děti jsou zde pojaty jako příroda/chaos a dítě je zde definováno ve vztahu k „racionálnímu a harmonickému dospělému“. Funkcí výchovy je pak zasáhnout do přírody (dítěte), a vytvořit tak kulturu. Co se však stane, když začneme pochybovat o „neutrálních“ vědeckých popisech raného dětství, jež vstoupily do služeb ideologie? Na pozadí výzkumu dětské psychologie, který prováděl sovětský psycholog Alexandr Lurija, Proctor ukazuje, že věda odjakživa existovala v rámci zavedených struktur světa a že jim vždy sloužila – zde v rámci ideologií leninismu a socialistického realismu.

Oddělení těla a mysli

Jak by se jevy a metody jako neblahé tušení, jasnovidectví, reinkarnace či psychokineze mohly stát zdrojem čistých a exaktních vědeckých důkazů? A jak jsou tyto „důkazy“ provázané s uměním? Matěj Pavlík, Vojtěch Märc a Jan Kolský v online projektu Telepatologie a parapsychogeografie vytvořeném pro Artalk Revue ukazují, jak vědu fascinuje kategorizace a klasifikace neviditelného, nehmotného či „nepřirozeného“. Reinscenují experimenty parapsychologického výzkumu ze 70. let minulého století na základě archivních materiálů a uměleckého výzkumu, který pak pro čtenáře Artalku transformují na participativní umělecký projekt ve formě online kvízu. Jejich práce reflektuje minulé i současné manifestace problémů vědeckého dokazování, a to i tím, že zpochybňuje silně diskutabilní odvětví současného vědeckého výzkumu: psychometriku a její problematickou souvislost s kapitalistickou akumulací velkých dat a profilací uživatelů internetu.^[17]

Na základě současného vnímání parapsychologie jako „pseudovědy“ můžeme usuzovat, že je vědecká objektivita silně závislá na kontextu a dále že je dualismus mysl/tělo stále přítomný nejen ve vědě, ale také v kultuře. Umění, stejně jako věda, se pokoušelo extrahovat „čisté“ ideje, a zbavit se tak subjektivity a materiálna. Při bližším zkoumání parapsychologických archivů ze sedmdesátých let si pak lze povšimnout jejich vzájemné podobnosti s konceptuálním uměním 60. a 70. let. Sdílené konvence fotografické dokumentace i tón a styl krátkých deskriptivních textů popisujících parapsychologické experimenty bychom mohli snadno zaměnit za dokumentaci děl Júlia Kollera či konceptuální skupiny Art&Language.

Hieronymus Bosch, Ascent of the Blessed, kolem 1500–1504, olej na dřevě. Zdroj: Public Domain, Wikimedia Commons.

Ve vrcholném období parapsychologických experimentů v roce 1976 napsala americká teoretička umění Rosalind Krauss velmi vlivnou esej Video: Aesthetics of Narcissism, v níž se zamýšlela nad vznikem videa jako nové umělecké praxe, kterou přirovnávala k médiu v parapsychologii. V jejím pojetí funguje lidské tělo jako přijímač a vysílač komunikace (například v díle Vita Acconciho) a jeho materiální podstata (ať už se jedná o tělo či fyzické zařízení pro přenos videa) nemá vliv na tok informací. Krauss pojímá videopraxi jako proces, jehož výsledkem je rozpojení a rozdělení sebe samého. Jedná se o psychologický proces zdvojení sebe sama bez účasti těla – čili opět o oddělení těla a mysli prostřednictvím technologie –, jež je trvale neměnné, a to i tehdy, dojde-li k integraci vlastního já do systému.

Středně zvětšená mikrofotografie mucinózního nádoru na vaječnících s nízkým maligním potenciálem. Zdroj: Nephron, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons.

Obrat k nepřirozenosti

Jednou ze strategií, jak se tomuto odpojení, oddělení či ztrátě těla postavit, je pracovat s blízkostí, smyčkou a kontinuitou. Na co se vlastně díváme, když se díváme příliš zblízka? Jak prolomit konvence maskulinního pohledu na nahé – explicitní – tělo v rámci dějin umění a jak se může zobrazování sebe sama (ve videu, filmu či fotografii) stát feministickou strategií? Spojitosti mezi lékařským výzkumem, pornografií a uměním u Mony Hatoum či Annie Sprinkle nebo bioturismu a Marcela Duchampa odhaluje v eseji Cizí těla Cadence Kinsey. Pro to, abychom viděli jinak, musíme překročit vizuální konvence vidění nabízené Coubertovým obrazem Origine du Monde, pornografickými „záběry na bobra“ a vědeckými obrazy těla. Když vystoupíme z ustanoveného rámce, objeví se před námi něco narůžovělého, žlutavého, plného potu a slin, tu a tam je boláček. Pak následuje endoskopická cesta skrze vnitřní prostor protkaný žilami a prosycený žlučí.

Jen Liu, Pink Slime Ceasar Shift, 2018, záběr z 4K videa s dvoukanálovým zvukem, 24min, 20s. Publikováno s laskavým svolením autorky a Upstream Gallery, Amsterdam.

Podobně jako v knize N. Katherine Hayles o dějinách kybernetiky není ani v díle Mony Hatoum nazvaném Corps étranger endoskop tradičním (neutrálním)^[18] nástrojem, nýbrž, jak píše Kinsey, „potenciálním místem odporu, jež převrací erotické v emetické“, a prolamuje tak binární soustavu vevnitř/venku. Tím, že tělo vytváří hybridní koalice mezi přirozeným a umělým a kyborgské aliance mezi strojem a člověkem, navyšuje své protetické kapacity a umožňuje nové pohledy na svět a nové způsoby, jak s ním komunikovat. Z propojení videa či počítačových obvodů s nervovými soustavami nebo obrazovek a objektivů kamery s lidským zrakem se rodí nové druhy vědění. Technologie, která je integrovanější než kdy dřív, se skrze naše tělo propojuje s naším životem.

Výsadkář skenující duhovku vojáka pomocí Handheld Interagency Identity Detection Equipment (HIIDE) během výcviku na Joint Readiness Training Center, USA, 10. 1. 2012. Foto: Sgt. Michael J. MacLeod, U.S. Army, Public Domain, Wikimedia Commons.

A konečně – co si počít s těly, která zaostávají za ostatními a nezapadají do předurčených vizí budoucnosti? V eseji Kateřiny Kolářové Neartikulovatelné postsocialistické „crip“ vize se role emocí a zdravotní metafory nemoci, nezpůsobilosti, rehabilitace a léčení odrážejí v reinterpretaci fotografie Jana Šibíka, kde jsou tělům lesbického páru v Oděse stiženým nemocí AIDS upírány neoliberální ambice takzvaného dobrého života.^[19] Jazykové metafory jsou produkty našeho myšlení, ale jak nám připomíná Freud, to má zásadní somatické podloží. Podle Evelyn Fox Keller jsou jazyk a jeho metafory, stejně tak jako mohou vypovídat o emocích, konstitutivním nástrojem vědy.^[20] Kolářová právě prostřednictvím metafor zkoumá výsledky politiky exkluze těl v České republice po roce 1989. Těla, jež se nedokážou plně zapojit do kapitalistického režimu produktivity a cis-heteronormativity, nemohou být rehabilitována. Tato exkluze nenormativních těl založená na spojování nemoci, queer atributů a nezpůsobilosti s negativními afekty, jako je vina a stud – spolu s přísným střežením hranic „normy“ –, měla hluboký dopad nejen na sociální zabezpečení nezpůsobilých v České republice, ale také na utváření sdílené představy o naší budoucnosti.

Je-li příroda nespravedlivá, změňme ji

Xenofeminismus je jedním z nejnovějších kolektivních uměleckých projektů, které reagují na ideu denaturalizace. Tu bychom v kontextu tohoto eseje mohli chápat jako zpochybňování pojmů a idejí, jež bílí lidé ze západního světa považují za „neutrální“, „přirozené“ či „univerzální“. V době komodifikovaných emocí a ekonomií pozornosti nelze neocenit, jak se xenofeminismu coby performativnímu internetovému uměleckému dílu pracujícímu s textem podařilo upoutat tolik pozornosti našich unavených, vyčerpaných těl. Avšak otázkou je: stačí to?

Levá dlaň s interpretačními čarami, Popular Science Monthly LXIII, 1903. Zdroj: Public Domain, Wikimedia Commons.

Donna Haraway se v eseji Cat’s Cradle ptá: Jak vydestilovat vědomosti, které jsou podstatné? „Opětovné pročítání textů zdaleka nestačí, ani když definujeme text jako svět. Čtení, jakkoli aktivní, není nikdy dost silným tropem – nemůže dostatečně rozhodně změnit směr. Trik spočívá v tom, jak docílit toho, aby metafora a materialita dopadly přímo vevnitř kulturně specifických aparátů tělesné produkce.“^[21]

Preciado v rámci filozofie autovivisekce pracuje se svými primárními tématy – biopolitickou kontrolou versus kapacitou být aktivním aktérem v našem daném prostředí – a přitom apropriuje techniky vykořisťovatelského úsilí farmakopornografického průmyslu. Ukazuje nám, jak se i ty nejintimnější části těla, pocity a prožitky stávají předmětem komodifikace biotechnologie, a zároveň vše převrací v opak – apropriaci a obydlení vlastního těla. Ptá se tak, které naše touhy, činnosti a tělesné formy jsou nám předepisovány jako „přirozené“ a které jsou nám skutečně vlastní. Preciado – podobně jako Jen Liu, Luiza Prado de O. Martins, Melanie Jackson, Tabita Rezaire a další umělci a umělkyně v této edici – překračuje limitující vliv ekonomie pozornosti praktikami, jež prozkoumávají a narušují normy zkušeností, těl a identit. V první řadě se však zajímá o žitou zkušenost v přítomném okamžiku a ukazuje, jak vylučující a normativní je dohled nad těly a zkušenostmi. Umírání na AIDS, vraždy a deprivace trans lidí nebo lidí odlišné barvy pleti a další skryté projevy biopolitiky pak do popředí vnášejí otázku limitů kulturní teorie a umění, které záměrně přehlížejí problematiku vědeckotechnické kontroly nad životem v dnešní patriarchální společnosti.

Snímání hlavy a obličeje pomocí softwaru Visage SDK. Zdroj: Abyssus, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons.

Další referenční literatura:

Rosi Braidotti, Nomadic Subjects: Embodiment and Sexual Difference in Contemporary Feminist Theory, New York: Columbia University Press, 2011.

Rosi Braidotti, The Posthuman, Cambridge – Malden: Polity, 2013.

Edward B. Davis – Michael Hunter (ed.), Robert Boyle: A Free Enquiry into the Vulgarly Received Notion of Nature, Cambridge – New York: Cambridge University Press, 1996.

Mary Douglas, Purity and Danger: An Analysis of Concepts of Pollution and Taboo, London – New York: Routledge, 2002.

Michel Foucault, Madness and Civilization: A History of Insanity in the Age of Reason, New York: Vintage Books, 1988.

Michel Foucault, The History of Sexuality, Vol. 2: The Use of Pleasure, přel. Robert Hurley, New York: Vintage Books, 1990.

Michel Foucault, The Birth of the Clinic: An Archaeology of Medical Perception, New York: Vintage Books, 1994.

Elizabeth Grosz, Volatile Bodies: Toward a Corporeal Feminism, Bloomington: Indiana University Press, 1994.

Ursula K. Le Guin, The Left Hand of Darkness, New York: Ace Books, 1987.

Katherine Hayles, How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics, Chicago: University of Chicago Press, 1999.

Amelia Jones, Self/Image: Technology, Representation, and the Contemporary Subject, London – New York: Routledge, 2006.

Rosalind E. Krauss, The Originality of the Avant-Garde and Other Modernist Myths, Cambridge: The MIT Press, 1986.

Bruno Latour, We Have Never Been Modern. Translated by Catherine Porter, Cambridge: Harvard University Press, 1993.

Laboriacuboniks.net, vyhledáno 30. 5. 2018, http://www.laboriacuboniks.net/.

^[1] Beatriz Preciado, Testo Junkie Sex, Drugs, and Biopolitics in the Pharmacopornographic Era, New York 2013, s. 94.

^[2] Onkomyši jsou patentovaná laboratorní zvířata speciálně vyšlechtěná pro výzkum rakoviny.

^[3] Le Guin se stala terčem kritiky, protože používala v textu výhradně mužská zájmena. V roce 1969, kdy byla kniha napsána, bylo mužské stále ještě považováno za neutrální.

^[4] Toto je velmi obecný úvod do descartovského karteziánského dualismu či dualismu těla/mysli.

^[5] Tím však nechceme tvrdit, že je žena spojována s přírodou teprve od doby osvícenství. Podrobněji k tomuto tématu viz Evelyn Fox Keller, Secrets of Life, Secrets of Death: Essays on Language, Gender and Science, New York 1992.

^[6] Ibid., s. 58.

^[7] Ibid., s. 34.

^[8] Ibid., s. 62.

^[9] McKenzie Wark, Molecular Red: Theory for the Anthropocene, Londýn – New York 2016.

^[10] Donna Haraway, Situated Knowledges: The Science Question in Feminism as a Site of Discourse on the Privilege of Partial Perspective, Feminist Studies XIV, 1988, č.3, s. 575–599.

^[11] Rosi Braidotti, Nomadic Subjects: Embodiment and Sexual Difference in Contemporary Feminist Theory, New York 2011.

^[12] Viz Wark (pozn. 9), s. 124.

^[13] Silvia Federici, Caliban and the Witch, New York 2014.

^[14] Mary Douglas, Purity and Danger: An analysis of Concepts of Pollution and Taboo, Londýn – New York 2002.

^[15] Viz Giorgio Agamben, Homo Sacer: Sovereign Power and Bare Life, Palo Alto 1995.

^[16] Pojetí přírody ze 17. století viz Robert Boyle: A Free Enquiry into the Vulgarly Received Notion of Nature, ed. Edward B. Davis – Michael Hunter, Cambridge – New York 1996.

^[17] Aby bylo možné ze spontánní telepatie (k níž patří například neblahé předtuchy) „udělat“ spolehlivou vědu, bylo nutné vytvořit protokoly a metody, jak převést parapsychické tělesné pocity/vjemy do vědeckých fakt (za tuto informaci vděčím Matěji Pavlíkovi a Vojtěchu Märcovi).

^[18] Více k tomuto tématu viz Heideggerova Otázka techniky.

^[19] Laurent Berlant, Cruel Optimism, Durham 2011, s. 10.

^[20] Viz Keller (pozn. 5), s. 26.

^[21] Donna Haraway, A Game of Cat’s Cradle: Science Studies, Feminist Theory, Cultural Studies, Baltimore 1994.

PDF ke stažení v české i anglické verzi.