Knihovnička: I Love Dick

Začínáme druhé kolo Knihovničky s příspěvkem Terezy Stejskalové, která v něm i tentokrát míří poněkud mimo pole výtvarného umění, ačkoli autorkou vybrané knihy je (mimo jiné) kritička umění. Stejně jako ve svém předchozím textu však naráží na témata, která jsou rovnou měrou významná v kontextu literatury i výtvarné tvorby.

Tereza Stejskalová o knize Chris Kraus I Love Dick

Čas od času na mě v mém facebookovém feedu vyskočí odkaz platformy Monoskop na nějakou zajímavou knihu publikovanou online. Už jsem si jich tak pár přečetla. Posledně to byl román dnes již kultovní americké kritičky, umělkyně a spisovatelky Chris Kraus I Love Dick. Tato kniha, jež vyšla v roce 1997, mě asi ze všech „monoskopích“ objevů zaujala nejvíce.

Na Chris Kraus jsem narazila již dříve jako na pozoruhodnou kritičku umění. Napsala totiž esej o skupině Bernadette Corporation, která mě jednu dobu zajímala. Také mi bylo známo, že se jedná o bývalou ženu vlivného teoretika Sylvera Lotringera, zakladatele nakladatelství Semiotext(e), člověka, který sehrál významnou roli při uvádění francouzské postrukturalistické filozofie do amerického intelektuálního milieu.

Kniha I Love Dick ve mě vyvolala silné emoce. Nejprve mě totálně znechutila. Asi v polovině jsem pochopila, že ono znechucení, které text vyvolává a které by mě jinak přinutilo knihu odložit, nějak souvisí s tím, proč je ta kniha tak silná. Je bytostně feministická. Za prvé odhaluje machismus newyorské intelektuální scény sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let (který mi v lecčems připomíná českou kulturní scénu). Za druhé je nesnesitelně důsledným naplněním feministického hesla „soukromé je politické“.

Román, který se nijak neobtěžuje zakrývat svou autobiografičnost, začíná bizarním milostným trojúhelníkem mezi neúspěšnou a frustrovanou umělkyní Chris, jejím o dost starším a úspěšnějším mužem Sylverem, v jehož stínu žije, a teoretikem jménem Dick (název je dvojznačný, jelikož „dick“ znamená v angličtině „penis“). Po jednom dni, který dvojice s Dickem stráví, se Chris do Dicka vášnivě zamiluje. Dick ale na další telefonáty a zprávy nereaguje. Spolu se Sylverem mu proto napíší spousty trýznivě perverzních milostných dopisů, aniž by je kdy odeslali. Oba v nich do nejmenších detailů řeší své komplikované duševní a fyzické pochody. Po několika měsících ale Chris Dickovi dopisy daruje. Zatímco její vztah se Sylverem se kvůli její obsesi rozpadne, Dickovi je její „stalkování“, které se zároveň stalo jejím novým uměleckým projektem, výsostně nepříjemné.

Chris z románu vychází jako etické monstrum, sebestředná stárnoucí neurotička, která si projektuje do Dicka své poněkud adolescentní romantické představy, aniž by se kdy zabývala tím, kým vlastně Dick je. Zneužívá druhého člověka pro svůj umělecký projekt, autenticita jejích citů je tak přinejmenším pochybná. Monstróznost její milostné obsese předem odkázané k neúspěchu, nesnesitelná otevřenost, se kterou líčí svou touhu jakož i tělesné nedostatky, nemoci, nesplněné umělecké ambice a životní tragédie, jsou ale v důsledku fascinující. Je to ta nejupřímnější zpráva o ženském selhání, nebo spíše (sebe)ponížení, jakou jsem kdy četla. V dopisech Dickovi píše o všem: o tom, kde a jak močila, jakož i o kulturních a politických událostech, které se tehdy děly na americké scéně. Vyvstává nám tu komplikované vědomí umělkyně v celé nahotě, postava společenského outsidera, kterého odmítnout je příliš snadné, a hlavně skvěle napsané umělecké dílo.

„Ošukejte jí a napíše o tom,“ píše Chris Kraus sama o sobě. Její dílo je přiznaně narcistní. Když svět upírá ženám právo vyslovovat se k věcem neosobním – hájí se žena, kterou newyorská kulturní scéna, jíž vládnou muži, odmítla – nezbývá jí než psát sama o sobě. Jakýkoliv odstup tu není žádoucí. Osobní je politické. Detailní ohledání „nepřijatelných“ emocí „nesnesitelných“ žen – milostné posedlosti, emoční závislosti, sklonů k sebedestrukci – pak nese politický smysl.

______________________________________________________

Chris Kraus, I Love Dick, 2006, link, vyhledáno 1. 1. 2016.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák