Knihovnička: O kurátorství

Svůj nový příspěvek do Knihovničky věnovala Martina Pachmanová online časopisu On Curating.

Když se v roce 2008 zakládal online časopis On Curating, jedním ze záměrů jeho editorů bylo poukázat na nejrůznější, často experimentální podoby současné kurátorské práce. Mezitím se On Curating stal respektovanou platformou s řadou renomovaných přispěvatelů, jež jasně ukazuje, že výstava je nejen prezentací umění v konkrétním prostoru, ale že je možné či dokonce nutné o ní uvažovat také jako o produkci prostoru, o místě pro přímou akci, o alegorickém prostředí, o místě setkávání a diskuse, o didaktické hře, o nástroji sdělení důležitých poselství a silných názorů stejně jako o zábavě a poučení… Zkrátka pojímat ji jako médium, centrem jehož zájmu je umění, ale jehož neméně důležitým smyslem je vypořádávat se s otázkami daleko přesahujícími estetický či formální rozměr vystaveného objektu. Kurátorský „akt“ totiž umění, s nímž nakládá, integruje nejen do složitých vazeb uměleckohistorických, ale také institucionálních, mediálních, ekonomických a sociálních.

Za skoro osm let existence tohoto nezávislého mezinárodního internetového periodika, které podporuje postgraduální kurátorský program na Institutu kulturálních studií na curyšské Vysoké škole umění (ZHdK), vyšlo dvacet osm tematických čísel (kompletní časopiseckou řadu si lze bezplatně stáhnout v pdf formátu). Zatímco několik málo z nich bylo směřováno ke konkrétním disciplínám vizuální kultury (Curating Film; Design Exhibited; The Future of Short Film) nebo k významným uměleckým žánrům (Total Abstraction; Ephemera; Social Sculpture Re-Visited), většina z nich se soustředí na obecnější diskurz kurátorské praxe a teorie, v nichž převažují témata orientovaná směrem k politice (The Political Potential of Curatorial Practice; Politics of Display), sociální transformaci (Social Curating and Its Public: Curators from Eastern Europe Report on their Practices), institucionální kritice (Institution as medium. Curating as institutional critique? I, II), veřejnému prostoru (Public Issues) či vzdělávání a edukativnímu obratu (After the Turn: Art Education Beyond the Museum).

Tento diskurz dobře dokumentuje rovněž vydání speciálního čísla z roku 2011 lapidárně nazvaného Curating Critique, které je v podstatě online „re-printem“ stejnojmenné antologie, kterou o čtyři roky dříve vydalo frankfurtské nakladatelství Revolver Archiv für aktuelle Kunst a které bylo rychle rozebráno. Na téměř sto stranách textu se významní, ale i méně známí kurátoři a teoretikové pokoušejí kriticky reflektovat současný stav kurátorství; texty a rozhovory se přitom zabývají tak rozmanitými otázkami, jako je rozmach mega(lomanských) výstav umění a bienálních přehlídek, doprovázených glorifikací některých kurátorských „hvězd“, role umění a kurátorské práce v podmínkách neoliberální kulturní politiky, dopad globalizace na výstavní praktiky, odlišnost institucionální a nezávislé či dokonce podzemní kurátorské práce, vztah kurátora a diváka apod. Výmluvně to ve svém textu věnovaném úloze kurátora současného umění na volné noze vyjádřila historička umění a kurátorka Beatrice von Bismarck, která dnes působí na Hochschule für Grafik und Buchkunst v Lipsku: „Snad více než kterákoli jiná profese v oblasti umění je kurátorská praxe definovaná vytvářením souvislostí. (…) Základem kurátorské profese je propojit artefakty nejrůznější povahy a původu (…). Způsobů takových propojení je nespočetně a poté, co jsou předměty vytrženy ze svého původního kontextu a vystaveny, jsou nevyhnutelně znovu vytvářeny. Jakožto vystavená díla (…) se ocitají ,v akci‘: ve vztahu k ostatním vystaveným dílům se jejich význam dynamicky proměňuje. V ideálním případě tyto vztahy vycházejí z formálních a estetických hodnot nebo z obsahu, avšak současně na sebe rovněž váží kulturní, politické, sociální a ekonomické souvislosti, které jim vtiskávají jejich historicitu.“

Poslední číslo časopisu On Curating, které vyšlo v lednu 2016, je nazvané Imagine Law a je věnované vztahu umění a práva. Na první pohled je to téma poměrně suchopárné; evokuje totiž (jistě potřebné) diskuse o restitucích, retribucích či autorských právech, které se však zdají mít jen málo společného s kurátorstvím převážně chápaným jako tvůrčí akt a v nichž se zdá být umění primárně objektem ekonomického zájmu. (Ve světě výstavních praktik navazujících na Malrauxovo imaginární muzeum, které pracují s reprodukcemi nebo vstupují do světa virtuální reality, se ale i tyto otázky stávají důležitou součástí práce kurátora.) Ačkoli se jich někteří autoři ve svých textech také dotýkají, zájmem editora tohoto čísla, filozofa a kurátora Avi Feldmana, je – poněkud zjednodušeně řečeno – také hledat analogie mezi uměním a právem a ukázat, jak se základní právnické postupy – performativita a soud (hodnocení) – na jedné straně propisují do jisté hegemonie kurátorské praxe a do kanonizace či naopak zatracení konkrétních uměleckých děl či autorů, avšak jak na straně druhé mohou pomoci stávající estetické normy a uzákoněné uměleckohistorické „pravdy“ podkopat. Vedle této spíše diskurzivní roviny se však v nejaktuálnějším čísle On Curating otevírá rovněž palčivá problematika vztahu umělecké a kurátorské práce k politice, a to prostřednictvím základních, avšak často porušovaných práv člověka, včetně svobody projevu a pohybu.

I když se záběr a kvalita jednotlivých čísel On Curating liší, v prostředí, jako je naše, kde se kurátorství věnuje jen omezená pozornost a kde je stále převaha kurátorů autodidakty, stojí On Curating za čtení.