Originalita Vnitřního okruhu a mýty české fotografie

V prostorách Městské knihovny Galerie hlavního města Prahy až do srpna probíhá výstava Vnitřní okruh v současné české fotografii, která zahrnuje práce od více než čtyřiceti autorů a autorek různých generací. Leitmotivem výstavy je lidská intimita: osobní introspekce, rodinné vztahy, erotické tužby a tělesnost. V tiskové zprávě i v úvodním textu na výstavě Vladimír Birgus zdůrazňuje, že jde o do tohoto okamžiku nejrozsáhlejší výstavu aktuálních tendencí v české fotografii a vizuálním umění zabývající se touto tématikou. „Zatímco v západoevropské, americké či japonské fotografii mnozí autoři už dlouho ve svých dílech ukazují i ty nejintimnější chvíle svého života a života svých rodin a přátel, v české fotografii se až na malé výjimky takovéto otevřené autoroflexivní záběry či fotografické deníky donedávna příliš neobjevovaly,“ píše Vladimír Birgus.

Výstava je tak od okamžiku svého zpřístupnění veřejnosti v médiích většinou označovaná za průlomovou, originální, objevnou: „Fotografové poprvé ukazují vlastní nitro“ (aktualne.cz); „toto téma ve fotografii bylo až na výjimky dlouho opomíjeno“ (Český rozhlas) apod. Samozřejmě se našly i kritické hlasy, avšak – co je mi známo – nikdo důsledně nezpochybnil kurátorovu tezi o tom, že v českém prostředí se s takto tematicky koncipovanou výstavou setkáváme poprvé. Těžko říci, jestli je to neznalostí novinářů, nebo nedotknutelností postavy historika fotografie a pedagoga Vladimíra Birguse. V každém případě se ale díky této výstavě a jejímu PR podařilo vcelku úspěšně vytvořit mýtus, který – obávám se – bude na dlouhou dobu ovlivňovat nejen interpretace tohoto kurátorského počinu, ale také dějiny současné fotografie.

Ráda bych proto ústřední tezi výstavy alespoň trochu poopravila a uvedla několik důležitých faktů. Mým cílem tedy není napsat recenzi, ale ukázat, jak krátkou paměť mají v našem prostředí média i samotní historikové umění a jak se díky této amnézii daří vytvářet neotřesitelná bájesloví. Výstavě Vnitřní okruh v současné české fotografii totiž předcházely minimálně dvě jiné tuzemské výstavy, které se problémy těla, intimity a rodiny zabývaly a opíraly se o různé fotografické žánry (od dokumentu až po subjektivní a inscenovanou fotografii). Příznačně to také byly výstavy, které nabourávaly do nedávné doby neprůstupné hranice mezi „čistou“ fotografií a fotografií v rukách umělců a snažily se uniknout – slovy Vladimíra Birguse – z „úzkého oborového ghetta“. (Zvláště v prvním případě si tím z řad zastánců tradičních fotografických postupů tehdy vysloužily tvrdou kritiku.)

První projekt tohoto druhu se v tuzemsku realizoval již v roce 1998 (!). Šlo o rozsáhlou výstavu nazvanou Tělo a fotografie, která se konala v Praze a v Kolíně n. Labem a přestavila na padesát fotografů a umělců zabývajících se nejen tělem, ale také širším vztahem mezi veřejným a intimním. Zatímco v Kolíně se jako součást festivalu Funkeho Kolín prezentovala primárně generace studentů uměleckých škol, v pražských soukromých i veřejných galeriích tehdy vystavovali zkušenější tvůrci z České republiky (např. Milena Dopitová, Veronika Bromová, Michaela Thelenová, Pavel Baňka, Alena Kotzmannová, Ivan Pinkava, Tono Stano aj.) i ze zahraničí (Zofia Kulik, Arno Rafael Minkkinen, Lech Lechowicz, Vlasta Delimar, Sharon Kivland aj.). Výstavu, jejíž jsem byla kurátorkou, realizoval tehdy ještě dobře fungující Pražský dům fotografie a vyšel k ní obsáhlý dvojjazyčný katalog s řadou odborných textů. Mnozí z umělců, kteří se zúčastnili Těla a fotografie, jsou dnes zastoupeni také na výstavě Vladimíra Birguse v Městské knihovně.

Druhá výstava, kterou bych ráda zmínila, je – shodou okolností – také navázána na Kolín nad Labem. V roce 2007 se zde konal 7. ročník fotografického festivalu Funkeho Kolín věnovaný tématu rodinných vztahů, který připravily Jolana Havelková a Helena Musilová. Rodina byl název hlavní výstavy a pod ním byl publikován také katalog. Mezi více než dvaceti vystavujícími se objevily i dvě autorky ze zahraničí, jinak se ale Funkeho Kolín prioritně soustředil na mapování tématu rodiny v médiu fotografie v českém prostředí. Kromě jiných zde vystavovala své inscenované Autoportréty Dita Pepe a zastoupena byla také Petra Steinerová, a to hojně diskutovanými fotografiemi dokumentujícími změnu pohlaví svého otce. Obě tyto autorky jsou stejnými díly zastoupeny na výstavě Vnitřní okruh.

Je pochopitelně těžko představitelné, že by Vladimír Birgus tyto dvě výstavy neznal. V době, kdy jsem připravovala a realizovala Tělo a fotografii, byl – také z titulu své volné fotografické tvorby – členem Pražského domu fotografie, pořádající instituce. V katalogu vydaném před šesti lety u příležitosti Funkeho Kolína je dokonce otištěn jeho text o Eugenu Wiškovském, jehož výstava se tehdy v rámci festivalu konala v kolínském Regionálním muzeu. Zbytek textů a reprodukcí v tomto katalogu je věnováno – rodině.

Předpokládala jsem, že výstavy, o nichž je tu řeč a které Vnitřnímu okruhu historicky předcházely, budou zmíněny alespoň ve stejnojmenné publikaci vydané GHMP a nakladatelstvím Kant a že tedy rozšíří kusé a – svým způsobem pochopitelně – reduktivní informace v tiskové zprávě a na panelu u vstupu do expozice v Městské knihovně. Není tomu tak. Vladimíru Birgusovi se tak díky marginalizaci historických skutečností podařilo vytvořit další z uměleckohistorických mýtů a Vnitřní okruh v současné české fotografii obklopuje aura jedinečnosti a originality. Důvod, proč jsem měla nutkání tento komentář napsat, není moje uražené ego, nýbrž přesvědčení, že úlohou historiků umění má být přesný opak – tedy mýty bourat.

______________________________________________________________

Vnitřní okruh v současné české fotografii / kurátor: Vladimír Birgus / GHMP: Městská knihovna / Praha / 15. 5. - 18. 8. 2013