Knihovnička: Richard Meyer za dějiny přítomnosti

Pro svůj nový příspěvek do Knihovničky si Martina Pachmanová vybrala knihu Richarda Meyera What Was Contemporary Art? a hledá v ní odpověď na otázku, pomocí jakých nástrojů může historik umění přistoupit k současným uměleckým dílům. Podle Pachmanové Meyer rozšiřuje pojem současné i na díla, která nevznikala jen v naší době, a dodává: "Kniha o minulosti současného umění je pozoruhodná právě proto, že ukazuje, jak umělecká díla často obývají různé temporality a různé kontexty, jak migrují z minulosti do současnosti a zpět – tedy že mají schopnost 'ohýbat' čas."

Muzeum současného umění v Niterói v Brazílii. Autor: Rodrigo Soldon, Wikipedia Commons

Oproti době, kdy dějiny umění studovala moje generace, tedy na konci osmdesátých a začátku devadesátých let, se dnes na českých uměnovědných katedrách a programech vyučuje – někde více a jinde méně – také současné umění. (My končili secesí!) Na první pohled je to skoro protimluv; od současného umění nemáme patřičný odstup, s jeho protagonisty se setkáváme (a můžeme jimi být různým způsobem ovlivněni), dějiny umění jsou však historickou disciplínou a mají proto svou pozornost obracet k více či méně vzdálené minulosti.

Věc ale samozřejmě není tak jednoduchá. Každé umění bylo přeci ve své době současné a – viděno touto perspektivou – byl historikem současného umění už Giorgio Vasari, když psal Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů (1550), z nichž mnozí byli jeho současníky. Pojem současné umění se nicméně používá nedlouho – teprve nedávno nahradil starší termín „moderní umění“, který minimálně do sedmdesátých let minulého století označoval umění nové a aktuální. Počátky současného umění jsou dnes v uměleckohistorické literatuře převážně spojovány s obdobím po pádu Berlínské zdi, s globalizací, novými a digitálními médii, spektakulární kulturou a pozdní, neoliberální fází kapitalismu. Jako umění následující po modernismu, spjaté s generacemi žijících umělců, ho vnímá například Terry Smith v často citované knize What Is Contemporary Art? (2009).

Lze tedy současné umění historizovat? Jaké je jeho místo v sylabu výuky dějin umění? S tím, jak v posledních dvaceti letech začíná současné umění na některých kunsthistorických katedrách vystupovat z ústraní a jak se množí diplomové práce a disertace věnované právě jeho představitelům a tématům, jsou tyto otázky zcela zásadní. (A to přesto, že obrat k současnosti někteří považují za doklad zpovrchnění a banalizace vážené disciplíny dějin umění.) Mohli bychom k nim přidat i několik dalších, které si – a také čtenářům a vlastním studentům – provokativně klade Richard Meyer v úvodu knihy What Was Contemporary Art? (The MIT Press 2013): „Proč studujete dějiny umění, když se stejně chcete věnovat současnosti?“ Anebo: „Co bude odlišovat vaší práci historika současného umění od práce uměleckého kritika?“ Odpovědět přitom není vůbec jednoduché. Je to o to složitější, že adjektivum „současný“ nelze jednoduše a exkluzivně aplikovat jen na ty projevy, které kurátoři, kritici a akademici považují za ty nejaktuálnější, ale že současným umělcem/umělkyní je vzhledem k etymologickému původu slova každý tvůrce-současník, ať produkuje díla jakkoli neaktuální či dokonce anachronická. („Současný“ implikuje koexistenci s ostatními umělci, díly a uměleckými projevy spíše než novost, jak zdůrazňuje Meyer). A naopak, současný ve smyslu aktuální může být i ledaskterý umělec, který je dávno po smrti a s jehož odkazem se vyrovnávají další a další umělecké generace (exemplárním případem může být třeba Marcel Duchamp).

Konstatování, že studium minulosti je vždy situováno do badatelovy přítomnosti a že dobře porozumět současnosti bez znalosti minulosti nelze, není ničím originálním. Přesto jsou ale oba světy (nebo časové mody), alespoň z perspektivy bádání, nedostatečně provázány, a to i navzdory tomu, že postmoderna otevřeně těžila z minulosti, že v poslední době dochází k rehabilitaci postmodernou zavrhovaného modernismu a že i díky archivnímu impulsu se mnozí umělci a teoretikové snaží zpřítomňovat fragmenty minulosti. Psát dějiny současného umění je ale přeci jen něco jiného než aplikace historiografického obratu studium současného umění.

Meyerova kniha What Was Contemporary Art? je v tomto ohledu důležitá právě proto, že se snaží v historii nalézt epizody „současnosti“ (klíčovým „průvodcem“ mu je přitom Alfred Barr jr., první ředitel newyorského Muzea moderního /tehdy současného!/ umění, ale také další umělecké instituce, včetně ICA v Bostonu a Wellesley College), a že zároveň ukazuje nástrahy, které číhají na ty, kteří v posedlosti novými trendy zapomínají na jejich historické kořeny. Na základě případových studií z minulosti představených v jednotlivých kapitolách Meyer ukazuje současné umění jako velice nestabilní kategorii: díky nezadržitelnému toku času (který nicméně neztotožňuje s pokrokem) se totiž současné rychle a neodvratitelně stává minulostí. To, že některá současná díla nebo autoři zastarávají rychleji než jiní, mu je nicméně dokladem toho, že minulost nezřídka přežívá v přítomnosti a že odtrhnout studium aktuálních trendů od studia dějin nelze (nemá-li být výsledek výhradně uměleckou kritikou, nebo – v horším případě – nemá-li se z badatele stát umělcův přímluvce a oslavovatel – toho Meyer s nadsázkou nazývá „umělcův břichomluvec“).

Kniha o minulosti současného umění je pozoruhodná právě proto, že ukazuje, jak umělecká díla často obývají různé temporality a různé kontexty, jak migrují z minulosti do současnosti a zpět – tedy že mají schopnost „ohýbat“ čas. Jak píše auto na závěr úvodu: „Tím, že umělecké dílo přetrvává v čase, může simultánně fungovat jako vyslanec minulosti i mluvčí současnosti, jako historický relikt stejně jako objekt současného vizuálního zájmu.“

---

Richard Meyer, What Was Contemporary Art?, Cambridge, Mass.: The MIT Press 2013