Knihovnička: Posthumanismus jako horizont naděje?

Geneticky modifikované potraviny, vyspělá protetika, robotika a reprodukční technologie, náš život na sítích a data mining, obchod s lidskými orgány a biohacking v globálně a technologicky propojeném světě: to jsou premisy, se kterými operuje současná filozofka a feministická teoretička Rosi Braidotti ve své knize The Posthuman (2013). Publikaci, která reaguje na rozpad humanistického pojetí člověka a rozvíjí myšlenky o posthumanistické subjektivitě jako klíči k budoucím alternativám, schopným odolat vykořisťující moci pozdního kapitalismu, zrecenzovala Hana Janečková, která tak navázala na svůj předchozí text.

Knihovnička: Posthumanismus jako horizont naděje?

‚Ne všichni z nás mohou říct s jistotou, že byli vždy považováni za člověka, nebo, že jsme jenom člověkem...‘

Rosi Braidotti, The Posthuman

Toto impresivní teoretické dílo volně navazuje na předchozí teoretické práce Rosi Braidotti, ve kterých se věnovala myšlenkám lidské subjektivity (obzvláště v knize Transpositions: Nomadic Ethics, 2006), ale zde se soustředí více na vliv biopolitiky a technologií, s cílem vytvořit vizi pro udržitelnou budoucnost pro všechny formy života na zemi. V první větě úvodu v knize The Posthuman Braidotti výmluvně shrnuje svou výchozí pozici pro následující argumentaci: humanismus je spojen s přísnou normativitou, a ten kdo do těchto norem nespadá, je vyloučen nebo diskriminován. Humanismus jako eurocentrická kulturní specifičnost bílého muže se nafoukl jako obecný standard a světonázor, nutně  vedoucí k sexualizaci (žen), dělení podle rasy (ti domorodci) a ojinačení – angl. othering – (zvířat, planet, země). Být odlišný v této politické ekonomii rozdílů znamená být podhodnocen a znevažován. S koncem humanismu jako myšlenkového proudu dochází nevyhnutelně k dekonstrukci toho, co znamená být žena, a otevírá se zde emancipační prostor pro novou subjektivitu.

Bůh není (úplně) mrtvý

Určité současné společenské jevy, na které Braidotti upozorňuje a které shledává jako výchozí pro rozpad humanismu a konstrukci posthumanistického subjektu, mohou znít přinejmenším kontroverzně. Autorka analyzuje otázku sekularismu v dnešní společnosti, vyjadřuje se k tzv. post-sekulárnímu obratu, kdy se vracejí – také v západní společnosti – od konce sedmdesátých let různé formy víry, ať je to dovezená spiritualita z Východu či více konvenční formy náboženství. Avšak právě humanismus je pevně spojen se sekulárností, racionalitou, vědeckou objektivitou a odmítnutím víry. Jak Braidotti poukazuje – v příkladech použití vědy nacisty, odmítání vědeckých experimentů s LSD či na tabuizovaném výzkumu lidské sexuality – vědecký výzkum je závislý na moralitě a soudobých společenských konvencích, a zdaleka není odolný rasistickým a hegemonním tendencím. Myšlenka čisté vědy je tedy pouhou iluzí. Co se týče feminismu, Braidotti rozeznává přísně sekulární kořeny v druhé vlně či existenciálním feminismu Simone de Beauvoir, odmítající hierarchii a autoritářské náboženství. Braidotti ale argumentuje, že sekularismus sám o sobě nezaručil ani nepřispěl k rovnosti. Tímto přístupem autorka poukazuje na slučitelnost určitých forem víry se schopností kritického myšlení a politického občanství ve světě globální komplexity, avšak nejde o návrat náboženství v tradičním slova smyslu. Nutno ale také zdůraznit, že i když Braidotti přijímá post-sekulární obrat jako důležitou otázku současné společnosti, v závěru knihy se ve svém teoretickém konceptu zoe přiklání k sekularismu.

V jádru samotné knihy se nachází nedualistický přístup k přírodě a kultuře. Příroda a kultura nejsou v protikladu, ale navzájem sebe utvářejí. Technologie – skrz informační kódy – jsou prodloužením těla, stejně tak jako je příroda a otázka zvířat neustále vymezována kulturními konvencemi. V pozdním kapitalismu podléhá život zvířat a lidí stejným vykořisťujícím systémům komodifikace a zpeněžení. Dělohy žen v Indii jsou využívány bohatými neplodnými páry ze Západu, lidé ve válečných zónách Afganistánu se pod hrozbou hladomoru živí trávou, zatímco v některých částech Evropské unie jsou krávy krmeny masovou výživou z biotechnologického průmyslu. Ale napojení a vzájemné utváření přírody kulturou je dle Braidotti nutné využít hlavně pro osvobozující potenciál, kdy příroda a biologie není něco esenciálně daného, ale v neustálém procesu sebe-utváření. Pro autorku toto sebe utváření umožnuje vytvořit post-humanistickou subjektivitu, tak aby otevřela společenské horizonty naděje.

I když Braidotti vychází ze svého teoretického zázemí postmoderny, kriticky se od jejích teoretických limitů vymezuje, jmenovitě od její beznadějnosti, krize člověka a pompéznosti. Posthumanismus, od té doby co se jako myšlenkový koncept objevil v polovině devadesátých let (například v textu Posthuman Bodies od Judith Halberstam a Ira Livingston z roku 1995), je často spojen s úzkostí z apokalypsy a vyhynutí, ale také s populárními sny o nesmrtelnosti ve formě odhmotnění a možnosti úniku z vlastního těla či fyzického světa. Toto Braidotti odmítá, protože podobně jako například Katherine N. Hayles či Donna Haraway, vychází z feministické posthumanistické politiky, a pro její filozofii je základem prožitá tělesná materiální zkušenost rozdílu a chápání lidského života a vědomí jako ztělesněného a zakotveného ve svém fyzickém prostředí.

V její koncepci kritického posthumanismu tvůrčí aktivismus a afirmace jsou prostředkem změny a současně lze s jeho pomocí kriticky a kreativně přemýšlet o tom, kdo jsme a čím se stáváme. Toto stávání se něčím (becoming) je pro autorčino myšlení klíčovým pojmem, protože to, čím si představujeme, že bychom se mohli stát, má větší transformativní a politický potenciál, než pátrání po tom, kdo nyní jsme.

Život jako nadbytek

Síla teorie Rosi Braidotti spočívá hlavně v její schopnosti pracovat kriticky s mnoha  přístupy k posthumanismu a najít body, které spojují odlišné pozice do kolektivního programu práce. Je to právě rozdělující mechanismus pokročilého kapitalismu, biopolitika, jež čím dál více kontroluje – za účelem zisku –, kdo má nárok žít a jak a kdo je nahraditelný. Jednou z indikací biopolitického pojetí života je v západních společnostech vzrůstající zájem o otázky eutanazie, návrat výzkumu smrti a vyhynutí ve vědeckých institucích nebo škrty sociální podpory pro postižené či patřičně neproduktivní lidi. Ti, kteří jsou označeni jako nezpůsobilí či jsou vyloučeni z právního státu (outside of jurisdiction) – uprchlíci v táborech, oběti válek a terorismu – jsou dehumanizováni. Moc kapitalismu a možnost kontroly nad jejich holým životem (bare life) se stává ve slovech kamerunského teoretika Achilla Mbembeho otázkou nekro-politiky – politiky umírání.

Braidotti nabízí alternativu k rozdělujícímu mechanismu biosu ve formě vitální životní síly zoe, jež zahrnuje i jiné formy života než lidské a spojuje dříve rozdělené druhy a kategorie v sebe-organizujícím procesu vitální živé hmoty. Tato síla je spojující a umožňuje napojení člověka na jiné formy života a odstraňuje důraz na individuálního jedince a počítá s diasporou a hybridizací jako pracovním prostředkem pro tvoření nových komunit lidí a ostatních tvorů na zemi.

V tomto smyslu se Braidotti opírá a dále rozvádí monistickou (Spinozovu) filozofii hmoty, která popisuje hmotu jako inteligentní, se schopností sebe-organizace (lidské ztělesnění je vlastně jen plátek hmoty) a skrze informační kódy napojenou na své prostředí. To znamená, že hmota není v dialektické opozici vůči kultuře nebo technologické mediaci, ale v průběžném napojení.

Stávat se zvířetem, strojem i zemí

Klíčovým bodem kritického posthumanistického myšlení je post-antropocén, tedy představa života na Zemi bez člověka v jejím centru a společně s jinými tvory: zvířaty, objekty, stroji, systémy, a životním prostředím. Posthumanistický subjekt je napojený na ostatní nejen skrze své životní prostředí, viry, bakterie, ale také skrze technologické systémy a zařízení. Pro Braidotti je posthumanismus také etickou otázkou – otázkou toho, jak udržet život v globální ekologii a sdílet přírodní zdroje, a kdy sociální spravedlnost bude zahrnovat všechny komplexní systémy života na Zemi. Braidotti nehledá jedno unifikované řešení pro celou planetu, ale vidí cestu v komunitách, jež jsou na sebe navzájem pevně navázané relačními a tvůrčími vztahy, důraz klade na spolupráci, open source software a otevřený přístup. Prostředkem k dosažení její vize je afirmativní politika, která je zaměřena na kolektivitu s mezigenerační vzájemnou zodpovědností. Afirmace také znamená především politiku naděje, kdy rekonstrukce společenské vize bude vedle teorie doprovázena politickou ekonomií touhy, citů a kreativitou. Toto například v humanitních studiích znamená vzdát se metodologického nacionalismu a přijmout myšlenku planetární různorodosti a pracovat s přírodovědnými a technologickými perspektivami. Stejně tak v exaktních vědách je třeba přijmout důležitost afektivity, paměti a představivosti.

Posthumanismus také znamená pracovat s myšlenkou nomádství a deteritorializace, a to tak, že si přiznáme, že současně můžeme autenticky existovat v mnoha ekologiích náležení. Pro novou posthumanistickou subjektivitu není život otázkou metafyziky či sémiotiky, ale skutečné a různorodé činnosti. V kolektivním společenském projektu teoretičky Rosi Braidotti, post-humanistický subjekt vykonávající tuto činnost, je plně ukotven v zoe – materiální, činné a vitální síle života.

Rosi Braidotti, The Posthuman. Cambridge: Polity Press, 2013, 180 stran.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák