Uprchlíci na cestě

Výstava Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953 prezentuje výtvarnou tvorbu tohoto období v kontextu politických či válečných událostí a migračních vln, které v té době zasáhly Evropu. "Už předchozí projekty Hany Rousové a Marie Klimešové (Zbyňka Baladrána jako nepraktikujícího historika umění teď nechávám stranou) jsem vnímal nejenom jako pokusy pochopit minulost, ale jejich hloubku jim dávala spodní rovina aktuálních významů. Tenkrát v Evropě se z jejich výstav vymyká obrácenou perspektivou: jde o v Čechách ojedinělý pokus historiků umění vyjádřit se skrze oblast svého odborného zájmu k současnosti," píše v recenzi Tomáš Pospiszyl, přičemž však poukazuje na problematičnost formátu historické výstavy, jenž podle něj vnímání radikality přístupu autorů znesnadňuje.

Uprchlíci na cestě

Projekt Západočeské galerie v Plzni s názvem Tenkrát v Evropě může vzbuzovat různá očekávání. Rychlý pohled na jména zastoupených umělců i seznam děl vypadá, jako kdyby dvě z jeho z autorek, kurátorky Hana Rousová a Marie Klimešová, „zremixovaly“ své nedávné výstavy zabývající se českým uměním čtyřicátých a padesátých let (Hana Rousová: Konec avantgardy?, 2011, Marie Klimešová: Roky ve dnech, 2010, Věci umění, věci doby – Skupina 42, 2011 a další). Obsah plzeňské expozice však netvoří jen umělecká díla, ale i dokumentární fotografie, zachycující podobu sedmi masivních uprchlických, migračních či vyhlazovacích vln, které se v letech 1933–1953 naším územím převalily. Tenkrát v Evropě současně nechce být pouhou vysvětlivkou, která má obšírněji připomenout traumatický kontext provázející tvorbu umělců v daných letech. Kurátorský text deklaruje snahu autorů výstavy vztáhnout ji k současné uprchlické krizi. Uměleckým dílem Síla kontextu z roku 2010 je zde zastoupen Tomáš Svoboda a spoluautorem výstavy je Zbyněk Baladrán – umělec, ale i vystudovaný kunsthistorik – v podobném typu výstav většinou působící v roli architekta.

Základním výrazovým prostředkem výstavy je sousedství sto padesáti dokumentárních fotografií a převážně obrazových uměleckých děl. Fotografie působí pozoruhodně monotónním dojmem, jsou vlastně pořád stejné. Opakují se na nich vagóny přecpané lidmi, provizorní dřevěné boudy, vozíky naložené dětmi a balíky hadrů, muži v dlouhých městských kabátech s kufry prodírající se lesem. Nebýt řazení do kapitol, odpovídající jednotlivým migračním vlnám, většinou bychom nepoznali, zda se jedná o antifašisty, sudetské Němce, Židy nebo Čechy prchající před komunismem. Podobné vyznění bylo jistě intencí autorů. (Jedním z klíčových mechanismů, který ospravedlňoval tragické zásahy do života těchto lidí, byla přitom paradoxně jejich identifikace jako čehosi cizího, ať už neárijského, nečeského nebo nepokrokového.) Oproti tomu umělecká díla působí daleko různoroději, spojuje je snad jen to, že je vytvořili umělci, z nichž zobrazené události různým způsobem také udělaly vyděděnce. Umělecké reakce na nastalé situace byly obsahově a formálně individualizované: od příklonu k expresivním náboženským tématům až po strategii „podávání svědectví“ prostřednictvím fotografie. Jediným pojítkem se tu zdá být opouštění pozic, které pro umění získala meziválečná avantgarda.

Zatímco fotografie visí „ve vzduchu“ v ose výstavních sálů, obrazy zůstaly na svých tradičních místech na stěnách. Domnívám se, že podobné řešení – přes mnohá fascinující jiskření –  přispívá ke čtení fotografií jako pouhého ilustračního materiálu, skrze který pak čteme vlastní umění. Tuším, že záměr byl spíše opačný. Výstava Tenkrát v Evropě sice nakročila k formátu prostorového vizuálního eseje, ale nakonec si zachovala příliš mnoho prvků tradiční expozice, než aby její divák vystoupil ze zaběhnutých hierarchií a způsobů vnímání. S ohledem na některé ohlasy v médiích je také na místě ptát se, proč vlastně máme Tenkrát v Evropě považovat za něco jiného než historickou výstavu. Ano, pokouší se situaci současných uprchlíků přiblížit našimi vlastními historickými osudy. Činí tak však v podstatě jen úvodní slovní proklamací. Je přitom nepochybné, že současné i sedmdesát let staré události se osudově podobají nejen vnějšími znaky, ale i vnitřní podstatou, opakuje se u nich stejná rétorika atp. Stačí však dnes varovné zrcadlo obrátit pouze do minulosti?

Nevím, jestli se návštěvníkům výstavy Tenkrát v Evropě paralela mezi historií a dneškem dostatečně vyjeví a ovlivní jejich uvažování. Na uprchlictví jsou jak v minulosti, tak současnosti podstatné nejen jeho v zásadě podobné důsledky, ale především příčiny. Tenkrát v Evropě je připomíná až v druhém plánu. Podobný postřeh je však z mé strany dokonale alibistický: kritizuji originální a ojediněle angažovanou výstavu za nedořečenost, přičemž jejímu distancovanému a nekomentujícímu tónu zřejmě velmi dobře rozumím. Už předchozí projekty Hany Rousové a Marie Klimešové (Zbyňka Baladrána jako nepraktikujícího historika umění teď nechávám stranou) jsem vnímal nejenom jako pokusy pochopit minulost, ale jejich hloubku jim dávala spodní rovina aktuálních významů. Tenkrát v Evropě se z jejich výstav vymyká obrácenou perspektivou: jde o v Čechách ojedinělý pokus historiků umění vyjádřit se skrze oblast svého odborného zájmu k současnosti. Jako dominantní výrazový prostředek však byl zvolen jazyk historické výstavy, což vnímání tohoto záměru znesnadňuje. Kdo ví, za pár měsíců bude možná podobná výstava nejen ukázkou profesní radikality, ale i občanské statečnosti.

Stále otevřenější xenofobie, rasismus a euroskepticismus dnes prosycují náš veřejný diskurs bez toho, aniž by se vůči tomu dařilo vytvořit přesvědčivou protiváhu. Negativní postoj k uprchlictví, spolu s přináležitostí České republiky k hodnotám západní Evropy, se staly jedním z ústředních témat nastávajících voleb do Poslanecké sněmovny. Náš vztah k uprchlíkům a k Evropské unii přitom má společného jmenovatele, a tím je, jakkoliv to bude znít pateticky, pojetí člověka a jeho svobody. Neobhájíme-li univerzální pojetí lidské bytosti a jejích práv, lze se oprávněně domnívat, že se dřív či později sami staneme obětí jiných, partikulárních, relativizujících a hierarchizujících pojetí člověka. Navzdory všem historickým lekcím.

Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953 / autoři výstavy: Marie Klimešová, Hana Rousová, Zbyněk Baladrán / Západočeská galerie v Plzni / Masné krámy / 22. 9. – 21.1. 2018

Foto: Západočeská galerie v Plzni