Les jako metafora bez zatáčky

Lidský vztah k lesu se v průběhu historie proměňoval v závislosti na způsobu života, uvažování a myšlenkovém či ideologickém duchu doby. V pohádkách posbíraných z lidové slovesnosti většinou v 19. století je les pojímán často jako strašidelné temné místo plné děsivých nebezpečných bytostí, které buď pojídají děti, nebo topí zbloudilce v bažinách. I přesto, že dnes už patří tento pohled na les do dávné minulosti a do světa lidového vyprávění, vzácný hluboký les v mnohých z nás stále vyvolává respekt, v některých dokonce iracionální strach vycházející většinou právě z těchto romantických představ (aniž bychom si to přiznali či uvědomovali). Mít respekt a úctu je žádoucí, strach už nikoliv. Strach ve spojení s touhou těžit totiž vybízí spíše ke snaze les porazit, vykácet, uzpůsobit si jej podle svého a vnímat ho jako zdroj suroviny. Takto se bohužel projevuje současné převažující lesní „hospodaření“ pojímající les jako pole určené k budoucí sklizni. Díky tomu se v Česku málokdy setkáme s oním divokým lesním porostem a představa pohádkového lesa plného bludiček nebo hejkalů už v podstatě nemá žádný reálný základ. Na výstavě Chůze lesem v Galerii Kurzor, která je první z roční série výstav připravených kurátorskou dvojicí Tomášem Knoflíčkem a Kateřinou Štroblovou, působí vytvořený „les“ oproti obvyklé smrkové monokultuře naopak velmi inspirativně a neprostupně. Pohyb v tomto křivolakém prostoru je zde metaforou citlivějšího způsobu vnímání, jednání a bytí na světě.

V instalaci od Martina Kubici, která prorostla celou galerii a skládá se z různorodých křehce působících soch-stromů vytvořených z kusů nasbíraného či ohořelého dřeva, z nářadí nebo menších vyřezávaných detailů zpodobňujících nejčastěji lidskou ruku, nacházíme postupně i další díla. Bloudivý pohyb mezi jednotlivými „stromy“ je pro výstavu zásadní. Vyznačuje se chozením tam a zpět, rozhlížením se, opatrným obcházením, drobnými nálezy, zaostřením na detaily, záhyby a povrchy materiálů. Díky tomu, že musíme být na pozoru, aby nám nic neuniklo (nebo také abychom do něčeho nenarazili nebo na něco nešlápli), výstavu pomalu prozkoumáváme a máme tendenci dát i dalším dílům zakomponovaným do instalace větší pozornost, než kdyby byla nainstalovaná klasicky a přehledně. Tento dojem příjemného bloudění a toulání se vnímám jako snahu o návrat k romantickému vztahu k přírodě a lesu, kterým procházíme bez zásahu a s obdivem. Výstava zároveň působí jako kompaktní celek – jako jeden environment, s jehož jednotlivými prvky se postupně blíže seznamujeme. Obrazy Terezy Samkové a fotografie Jiřího Šiguta, sochy a video Martina Zetové či provazové objekty Juliany Höschlové, videa Martina Kochana a Pavla Jestřába i zvukové dílo Šárky Zahálkové zde nijak nevyčnívají a do „lesa“ dobře zapadají, aniž by ztrácely něco na své působnosti.

To, že je na výstavě kladen důraz na způsob pohybu, naznačuje také samotný název výstavy Chůze lesem, vypůjčený z názvu knihy napsané v roce 1951 spisovatelem, filozofem a přírodovědcem Ernstem Jüngerem, který pojímal chůzi lesem jako vzdor proti „technologické a politické totalitarizaci moderní a současné společnosti“. V kontextu myšlenky předkládané na výstavě jde buď o rovnou čáru, jednoduchou přímou cestu, na které nás pravděpodobně nic nepřekvapí a dosáhneme hned něčeho, co jsme viděli už z dálky, nebo se rozhodneme pro mnohdy náročnější, ale záživnější cestu, která nám sama o sobě přinese zážitky, budeme naplnění, ale také z ní budeme možná unavení, někdy i zranění. Budeme na ní muset být trpěliví a budeme se zastavovat, než nabereme novou energii. Cíl v nedohlednu.

Pojďme ale už opustit tuto poměrně jasnou metaforu pohybu po lese jakožto citlivého a obezřetného přístupu ke světu, která se dá rozvíjet donekonečna, a soustřeďme se chvíli na práce umělců a umělkyň, jejichž díla s dominantní instalací „lesa“ dobře srostla. Na několika místech narazíme na visící objekty Juliany Höschlové vytvořené ze zářivě barevných lezeckých provazů doplněných a spojovaných menšími keramickými díly připomínajícími karabiny. Objekty taky odkazují na pohyb, a to na lezení vzhůru, na snahu dostat se na nepřístupné místo, dokázat jinak nemožné. Provazy jsou zároveň pomocným prvkem chránícím před spadnutím. Při procházení výstavou slyšíme na několika místech hlasy, které jako by zněly z naší vlastní hlavy. Tyto návody, jak přežít v lese, jsou audioesejí Šárky Zahálkové s názvem Když zabloudíte v lesích a odkazují na výše zmíněný strach ze ztracení se v přírodě a možná i na to, že současný civilizovaný člověk není na tuto situaci připravený. Strach z bloudění vystřídá naopak příjemný pocit z toho být schovaný v lese. Ten mi navozuje oboustranný velkoformátový obraz Terezy Samkové z cyklu Na pomalou chůzi si musíš najít čas, který na výstavě funguje jako oddělující paraván, za nímž se můžeme skrýt a přitom pozorovat jemné detaily, rytmus a motivy v malbě.

Meditativním zastavením je pak video Pavla Jestřába, které odkazuje na přírodovědné dokumenty s kamerami namířenými na zvířata nebo rostliny. Na rozdíl od nich toto video nedoplňuje žádný komentář nebo zmanipulované uměle vytvořené dějství, ale pouze pomalu a tiše sleduje například vodní hladinu a ekosystém kolem. S tichým pozorováním souvisí také práce Jiřího Šiguta vznikající tak, že nějaký čas nechá ležet v přírodě fotografický papír. Světlo pak vytvoří obrazy jako např. Houština (od úplňku do novoluní) 18. 7. – 1. 8. 2005 nebo Lopuch 6.–9. 8. 2008. Tyto fotografie jsou na výstavě položené na zemi, pozorujeme je buď z výšky, nebo se k nim sehneme níže, abychom mohli detailněji sledovat, co všechno se za tu dobu v místě odehrálo. Fotografický otisk reálné přírody vznikl bez zásahu umělce a opět tím připomněl důležitou roli tichého pozorovatele, který nechává věci běžet, růst, hýbat se, tak jak jsou.

S reálnou lesní krajinou pracuje taky Martin Kochan, který ve dvou videích s příznačným názvem Krajinomalba natírá stromy v březovém háji bílým vápnem. Tím pohled do krajiny jako od Slavíčka přetváří a zároveň o břízy pečuje. Opět mě zde napadá, že pokud se citlivě a pozorně díváme na určité místo v krajině (nebo jej i malujeme), získáváme si k němu vztah. Máme pak tedy možná větší tendence jej spíše chránit a uchovat než jej změnit k nepoznání. S ochranou a tělesným vcítěním se do lesní krajiny souvisí také sochy doplněné videem Martina Zetové. Na 3D animaci vidíme shluk umělcových namnožených cvičících těl, les postav a doprovodné sochy z neopracovaných kmenů jsou pobity plechem, jakýmsi absurdním brněním.

Jednotlivé práce jsou různorodé a samy o sobě velmi působivé, ale metafora chůze lesem jakožto přístupu k životu a vzdoru vůči civilizaci a pravému úhlu se mi nakonec zdá příliš jednoduchá a lehce stravitelná. Její použití jako konceptu celé výstavy může být zrádné, protože může různé roviny a významy jednotlivých děl zatížit, zploštit a vybízet k jejich dalšímu metaforickému čtení. I přesto, že přístupnost a srozumitelnost v umění mnohdy oceňuji, samotný koncept výstavy vidím jako rovnou, jasnou cestu bez zatáček. A pokud bych se držela oné zásadní myšlenky, ochuzuje nás právě o vyzdvihované bloudění, ohledávání, ztrácení se, nevědění, nechápání, neporozumění, znovunalezení, prozkoumání, poznání, pozorování či čekání.

Juliana Höschlová, Pavel Jestřáb, Martin Kochan, Martin Kubica, Tereza Samková, Jiří Šigut, Šárka Zahálková, Martin Zetová / Chůze lesem / kurátoři: Tomáš Knoflíček a Kateřina Štroblová / Galerie Kurzor / Centrum pro současné umění Praha / 12. 3. – 1. 6. 2025

Foto: Filip Beránek, Galerie Kurzor