Ani umění nás nezachrání

Vizí postapokalyptického světa je nekonečně mnoho a velmi často v něm přeživší člověk putuje či přebývá sám nebo v komunitě v prostředí různých podob. Když jsem jednou srovnávala svůj a kamarádčin přístup ke světu, poslala jsem jí dva rozdílné obrázky s komentářem: „takhle to bude vypadat u tebe a takhle u mě, až bude konec světa.“ Na jednom pochodoval obří robotický pavouk po skalnaté poušti bez života a v jeho těle/kabině byl člověk, kterému byl robot obřím rozšířeným tělem schopným přežít. Na druhém pak byly jakési kokony z bambusového proutí visící z útesu v džungli, v nichž přebývaly komunity lidí podobné přírodním národům. Možná nás čeká postupně obojí, možná něco úplně jiného.

Jedno takové méně romantické „postapo“ bydlení uvidíte, když přijdete na nádvoří brněnského Domu pánů z Kunštátu, ve kterém probíhá výstava Emergency. Přípravy na budoucnost. Nejprve zaregistrujete něco jako pavučinu rozvěšenou ve výšce napříč nádvořím a po chvíli rozpoznáte v největším objektu uprostřed stan. Na ostatních pásech jsou připoutané předměty jako spací vak, velké kanystry nebo průmyslová lampa. Oproti předchozím představám působí tato zhmotněná vize umělců Vladimíra Turnera a Medarda Zemana realističtěji a je zasazená do bližší budoucnosti. Toto dílo nás uvádí do skupinové výstavy středo a východoevropských umělkyň a umělců, jejímž hlavním tématem jsou fenomén prepperství, vyrovnávání se s blížící se katastrofou a představy o tom, co přijde po ní.

Hned při vstupu do výstavy slyšíme nebo si můžeme přečíst výčet všeho, co nás před ní nezachránilo: „(…) uhlíkově neutrální doprava / nás nezachránilx, psaní dopisů prezidentům / nás nezachránilx, psaní dopisů žížalám / nás nezachránilx, domy odolné proti povodním / nás nezachránilx, (…)“. Je toho mnoho, od hlívy ústřičné, přes semenné banky a farmářské trhy až po umění. Na zemi vidíme rozprostřené objekty Ruty Putramentaite, které v minulosti představila také na výstavě v pražské galerii Jelení. I zde se jedná o recyklované odpady, jako je třeba plastová židle, které umělkyně obaluje hlínou. K tělům těchto objektů napojuje kosti nebo lidské vlasy, kůži z kombuchy či bioplast. Zdá se, že v tomto případě je už dávno dokonáno, tedy co se týče lidské civilizace, po které možná začne nový, úplně jiný život. A stejně tak, jako v práci dalšího vystavujícího, slovenského umělce Michala Machciníka, jsme konfrontováni s pro člověka neuchopitelným pojetím času a procesů trvajících tisíce nebo miliony let.

Machciník se totiž věnuje zkamenělinám a především subfosilnímu (nezkamenělému) dřevu, které si stovky až tisíce let zachovalo v sedimentech život a obsahuje stále organické látky. Umělec toto dřevo převádí do oblasti umění různými způsoby: odkazuje se přitom na filozofii Bruno Latoura a nechává za sebe mluvit také samotný materiál. Vytváří z něj reliéfy a sochy, kdy kusy dřeva kombinuje se starými vědeckými tabulemi a schématy, s umělohmotnými figurkami různých žijících či vyhynulých živočichů nebo se zvířecími kostmi. Například v díle Pocta datlovi (Dutina, ve které se utváří čas), Model postklasické vědy E dutinu v subfosilním dřevě zaplnil pur pěnou a vložil objekt do rámu se skleněnými baňkami. Zmíněné téma ne-lidského života a trvání v čase se zde prolíná s hravou kritikou modernity a lidského vědění.

Tématu prepperství a přežití blízké katastrofické události se více věnuje instalace maďarského umělce Tamáse Kaszáse s názvem Radost z přežití. Objekt připomíná obrovskou skládačku ze stavebnice Merkur, kterou tvoří velké množství komponentů, poliček a přihrádek, na nichž jsou vystavené různé DIY zbraně a nástroje připomínající dětské hry. Kaszás sbírá a skládá dohromady série podobných předmětů (odrazky, plastové meče, pistole ze dřeva). Na vrcholku celého objektu visí malba na zelené plachtě zobrazující velké oči, ze kterých stékají slzy do pusy. Instalaci doplňují videa, jež vznikla ve spolupráci s Anikó Loránt a Ex-Artists Collective. Na jednom z nich sledujeme děti v městské šedi čekající na příděl vody z kanystru, který obsluhuje jeden dospělý muž. Děti nepůsobí nijak smutně, naopak si hrají, jakoby to byla všední realita. Kombinace dětského světa a apokalypsy nebo jiné katastrofy je velmi silná a můžeme na ni narazit také v popkultuře včetně seriálové produkce (Stranger Things, Last of Us, …). Tento příběh ale není nijak dobrodružný, ani zábavný: To, co vidíme, působí spíš depresivně; o to více, když si uvědomíme, že v mnoha částech světa to není jedna z možných budoucností, ale drsná přítomnost. Žízeň ničím jiným, než docházející vodou neuhasíme a bude se to týkat stále větší části lidstva. Nicméně zde si zatím temnotou proráží cestu hravost a zábava. Vzácnost vody pak na výstavě zpracovává také polská umělkyně Martyna Poznańská, která zde vytvořila meditativní prostor se zvukovou instalací s názvem Svatyně svaté vody.

Napětí mezi hravostí a nadsázkou na jedné a tíživým komentářem na druhé straně, najdeme také v sochách Pavly Scerankové vystavených na soklech a vytvořených různými technikami. Důležitou roli má jejich pojmenování: Hlavu, která ví všechno tvoří dvě vázy s ornamentálními motivy postavené na sobě zakončené bustou z plastelíny a Hlavu, která se chce vrátit o krok zpět je černou figurkou z černé silonky jakoby ponořená sama do sebe. Největší hlava tvořená mapou světa je ta, na kterou se zapomnělo, a po dalších přichází hlava, se kterou soucítím, což je tentokrát fotografie Hlavy, která se budí ve 4 ráno, kdy malinkou bílou hlavičku svírá a mačká lidská ruka. Tyto hlavy vnímám jako metafory postojů, s nimiž se setkáváme a mnohdy také bojujeme v běžném životě.

Skrze rozměrnou videoprojekci rumunské dvojice Ancy Benery a Arnolda Estefána se ponoříme do vod Černého moře a sledujeme zpěv performerky na skalnatém břehu v různých jazycích, hraní na nástroj vyrobený z bójky nebo vyluzování různých zvuků, které jsem pochopila jako komunikaci s mořskými vlnami, s jejich životem a historií úzce propojenou s životem a historií národů žijících na černomořském pobřeží. Jako jediné z děl se video s názvem Jak spravit rozbité moře váže ke konkrétnímu místu a jde o reálné a citlivé napojení a sounáležitost s přírodním živlem, kterého je člověk schopen.

Většina uměleckých projektů na výstavě Emergency. Přípravy na budoucnost se snaží na současnou krizi a možné budoucí scénáře dívat ne-antropocentrickým pohledem, vyjít z rámce toho, co nám určuje moderní civilizace a věda. Putují přitom v čase do hluboké minulosti (Machciník), do daleké budoucnosti po zániku civilizace (Ruta Putramentaite) nebo do blízké budoucnosti, v níž bude člověk bojovat o přežití (Vladimír Turner, Medard Zeman, Tamás Kaszás). Současné umělecké projekty, které se věnují ekologickým tématům, mnohdy nejsou „jen“ díly pro galerie, ale jedná se spíše o mezioborové komunitní projekty, konference, festivaly, publikace, ve kterých je současné umění napojeno například na sociální hnutí, aktivistickou činnost, vědecký výzkum apod. Jde o průnik a činnost zasahující přímo do chodu světa a společnosti, což s sebou většinou přináší energičtější a nadějnější prožitky.

Na rozdíl od toho výstava v Domě pánů z Kunštátu spíše podává pomocnou ruku v tápání, jak pojmout blížící se možné krize. Pokud trpíte klimatickým žalem a beznadějí z bezvýchodné situace, raději nechoďte na výstavu sami a spíše si to jděte s někým prožít a společně sdílet. Při odchodu z galerie si totiž můžeme připadat jako Hlava, která se budí ve 4 ráno od Pavly Scerankové nebo si v duchu opakovat, co všechno nás nezachrání. Můžeme si ale taky naplánovat stavbu nějakého prepperského obydlí nebo se inspirovat komunikací s vlnami Černého moře, jít k nejbližšímu potoku nebo řece a pokusit se naslouchat tomu, co všechno prožívá a co si pamatuje.

Anca Benera a Arnold Estefán, Tamás Kaszás, Michal Machciník, Martyna Poznańska, Pavla Sceranková, Ruta Putramentaite / Emergency. Přípravy na budoucnost / kurátorka: Lenka Dolanová / Dům pánů z Kunštátu / Dům umění města Brna / 11. 12. 2024 – 16. 2. 2025

Foto: Barbora Trnková