Ženské umění? Mužské umění?

Nejprve se zkusme zamyslet a vytvořit si svou vlastní představu ženského a poté mužského umění, konkrétněji malby. Vybavují se vám nějaké konkrétní obrazy? Jak se od sebe tyto dvě představy odlišují, jaký mají charakter a nakonec, jak byste je slovně popsali a ohodnotili?

Výstava v pražské galerii SVĚTOVA 1 s příznačným názvem Feminine Painting – It’s a Masculine Thing! nabízí hlubší zamyšlení nad tím, co toto možné odlišení může znamenat v reálné umělecké produkci a jak ovlivňuje chápání umělecké tvorby – ať už své vlastní, nebo někoho jiného. Výstava se také vztahuje ke kritice heteropatriarchálních struktur, jež ovlivňují náš profesní, soukromý či intimní život. Koncept výstavního projektu vytvořila kurátorka Jaroslava Tomanová, která ve své praxi hledá alternativy k dominantním společensko-ekonomickým modelům. Druhou autorkou konceptu je Martina Drozd Smutná, malířka, která se dlouhodobě zabývá genderově nerovnými podmínkami na vysokých uměleckých školách, což vyústilo v disertační práci na Akademii výtvarných umění v Praze. V ní se zaměřila především na genderově stereotypní hodnocení a reflexi diplomových prací, které zásadně ovlivňuje sebeidentifikaci v uměleckém světě a je mnohdy důležitou motivací k další umělecké činnosti.

Malby Martiny Drozd Smutné jsou vedle děl od dalších šesti českých i zahraničních umělkyň a umělců součástí výstavy. Jsou rozvěšeny na lankách po prostoru galerie společně s malbami Marty Nadolle a kolážovitými objekty ženských figur od Oliny Franco. Pomalu mezi nimi procházíme a jsme tak divácky i fyzicky ponořeni do celé instalace. Obrazy s motivy jednorožce nebo kráčející ženské postavy s modrými květy od Martiny Drozd Smutné jsou po okrajích zdobené krajkami, bavlnkami nebo copánky ze stužek. Figurativní malby polské umělkyně Marty Nadolle zobrazují naivistickým způsobem situace z městského prostředí nebo intimní mezilidskou komunikaci v domácnosti. A nakonec dvourozměrné objekty obsahující v sobě více médií od malby, sochy, koláže a asambláže od Oliny Franco představují postavy a životy významných žen narozených v 19. století, jakými byly Josefa Náprstková nebo Zdenka Braunerová, které však v učebnicích dějepisu nenajdeme. Všechna tato díla hravě a s vtipem odkazují na to, co je obsahově i formálně stereotypně vnímané jako „ženské“. Není to určeno pouze motivy děl, ale také hravou instalací či netypickými způsoby adjustace, které odlehčují a osvobozují tradiční médium malby (velkoformátové plátno zavěšené na zdi). Všechna tato díla jsou ukotvena k podlaze kovovými závažími, která možná metaforicky odkazují na těžkost a ukotvení ve světě umění, jehož pravidla byla historicky vytvářena muži. Nabízí se otázka, jak by vypadalo médium malby v evropské kultuře, kdyby jej formovaly umělkyně. Bylo by jiné, anebo úplně stejné?

Poslední jmenovaná umělkyně, Olina Franco, společně s umělkyněmi Alexandrou Horovou a Magdalenou Cubrovou založily skupinu Koza Nostra, která působila v 90. letech, kdy se proslavila především angažovaným projektem, jehož cílem bylo vybrat peníze na nákup mamografu na prevenci rakoviny prsu. Vytvořily sochy-kasy, jež umístily do veřejného prostoru a opravdu se jim podařilo vybrat 2 000 000 korun a mamograf nakoupit. Ve výstavě jsou rozvěšené články a dobové reakce na aktivity této skupiny, která byla zesměšňovaná a na tehdejší umělecké scéně nerespektovaná. „Ne, že by nás nějak výrazně odmítali, ale nikdy nám nic nenabídli, třeba výstavu nebo společnou akci. Když viděli naše věci, řekli jen: ‚Nóóó…‘“, čteme v jednom z článků citaci. Olina Franco pak vzpomíná, že ženské umění se říkalo „všemu, co bylo blbý, umělecky špatný anebo to byl kýč“.

Toto vůči ženám-umělkyním nepřátelské prostředí pak dokládá zmíněný výzkum Martiny Drozd Smutné (Kvalitativní analýza jazyka hodnocení diplomových prací AVU 1994–2005), se kterým se na výstavě dostáváme do dalšího diametrálně odlišného prostoru, jemuž vévodí kulatý stůl s „devadesátkovými“ křesílky, kancelářskými šanony a nástěnkami s grafy. Výzkum, který zpracovávala za pomoci dvou socioložek, dokazuje, že v hodnocení hrál roli gender a studentky byly hodnocené jiným metrem než studenti. U mužů v hodnocení a posudcích převažovala například slova jako síla, autenticita nebo vytrvalost, u žen pak slova pocity, všednost, upřímnost, líbeznost, ženskost. V závěru Drozd Smutná píše: „Z toho vyplývá, že ‚osudem‘ mužů je buď excelovat, nebo být zatracen, zatímco ženám přináleží pomyslný věčný průměr.“

Zamýšlím se nad tím, jak jsme na tom dnes a zda se podmínky a pohled na umění vytvářené ženami změnily k lepšímu. Vzhledem k tomu, že se roky pohybuji na umělecké scéně a v určité sociální bublině, často se mi zdá, že už je to přece dávno za námi. Každý případ toxického chování nebo genderové nerovnosti mě ale vždy stáhne zpět do reality. Jde totiž o to, že kolem mě už opravdu nezazní, že je něco ženské, a tím pádem hloupé nebo méně hodnotné. „Ženské“ principy v umění, tak jak je z donucení a pouze pocitově vnímám já (slova, se kterými se mi pojí, jsou péče, citlivost, radostná, vtipná, lehkost, odvážná, feministická, …), jsou v současném umění oceňované a týkají se tvorby všech lidí bez ohledu na gender. Na druhou stranu prostředí a doba, jež je zkoumána v práci Martiny Drozd Smutné, doba, v níž působila skupina Koza Nostra, formovala a ovlivnila mnoho osobností tvořících, vyučujících, píšících, kritizujících a komentujících současné umění. A co se týče institucí, jako jsou školy nebo galerie, ze zkušenosti víme, že v nich pohyby, procesy a změny často pokulhávají za progresivními myšlenkovými proudy a děním „tam venku“. Zkrátka jsou tyto stereotypy ve společnosti stále zakořeněné a přítomné, i když vnímám silné tendence s nimi bojovat.

Vraťme se ale zpět ke kulatému stolu, nad nímž na obrazovce běží dokument Mirka Vodrážky s názvem Mlha a moc ANEB NECHOĎTE ZA KNÍŽÁKEM! z roku 2006. Pozoruji ředitele galerie Rudolfinum Petra Nedomu, který odmítá nařčení z toho, že by mohl být problematický fakt, že tato instituce neuspořádala v dané době jedinou samostatnou výstavu české umělkyni. Při nejasných argumentech ředitele jako bychom se opravdu ocitali v jakési tíživé absurdní mlze, ve které se mimo jiné ocitáme často při politických debatách, v nichž neplatí, že jedna a jedna jsou dvě a výsledkem je nakonec jen únava a vysílení. Přiznám se tedy, že jsem se na dokument nevydržela dívat příliš dlouho.

Při čtení článků a rozhovorů se skupinou Koza Nostra se mi zalíbila poznámka o tom, že „lepší nemusí být vždy lepší“. Soutěživost, snaha být individualistickým způsobem nejlepší, vyhrát a zařadit se na další příčku v hierarchii mocenských struktur, to vše je v rámci diskurzu současného umění diskutované a kritizované. V posledním galerijním prostoru galerie SVĚTOVA 1, kde je promítán film italsko-lybijské umělkyně Adelity Husni-Bey After the Finish Line, se téma soutěživosti řeší v kontextu sportu. Film je působivou zprávou o tom, jak může mít tento přístup destruktivní dopad na fyzické a psychické zdraví, na druhou stranu jsem zde měla pocit, jako bych se ocitla na jiné výstavě. Téma soutěživosti s předchozími nastolenými tématy souvisí, ale vzhledem k zaměření na „ženskou malbu“ a historický i lokální kontext mi přišla tato část výstavy odtržená od celku, stejně tak jako video Christiana Nyampety na téma dědictví kolonialismu a znovuvytváření vlastní ukradené paměti a kultury. Autorky konceptu v textu vysvětlují, že si umělce přizvaly proto, aby ukázaly, že ženská malba je produktem „propletených systémů diskriminace a dominance, které se netýkají pouze genderu, ale také etnicity, třídy, vzdělání a politické historie“. Toto rozšíření kontextu je velmi zajímavé, zasloužilo by si však mnohem větší prostor a divácky srozumitelnější napojení na dané téma.

Výstava se věnuje „ženské malbě“. Jak jsou na tom ale představy o maskulinním umění? Přiznám se, že jsem se asi nikdy nesetkala s hodnocením umění jako mužského, což by bylo samozřejmě podobně nesmyslné. Dokládá to ale také proklamovanou myšlenku, že „ženské umění“ je vynálezem patriarchátu – muži se vymezili proti přístupům, které jim přišly ženské, tedy různými způsoby slabé, průměrné nebo nedostačující. S čím jsem se však setkala, je pejorativní termín „macho“ a „machistické umění“, které souvisí s toxickou maskulinitou. Vybavím si pod tím například sexistické megalomanské dílo Lilith od Davida Černého. Pokud dnes máme pozitivní představy o ženském umění, možná zde chybí pozitivní pojetí maskulinního umění a citlivého maskulinního přístupu, o kterém píše Šimon Kadlčák v úvodním textu této série. Rozdělování na základě genderu bude ale vždy přinášet spíše zbytečné povrchní škatulkování bez hlubšího pochopení dané tvorby. Slova jako síla, autenticita, vytrvalost, pocity, všednost, upřímnost, líbeznost se totiž mohou týkat úplně všech.

Martina Drozd Smutná, Marta Nadolle, Adelita Husni-Bey, Ian Mikyska, Olina Franco, Jazael Olguín Zapata, Christian Nyampeta / Feminine Painting – It's a Masculine Thing! / autorky výstavy: Martina Drozd Smutná, Jaroslava Tomanová / produkce: Lizi Diasamidze, Halima Hiri, David Laufer, Emil Nosek, Anežka Svobodová, Zai Xu, Viktor Zahrádka / SVĚTOVA 1 / Praha / 19. 3. – 15. 5. 2024

Foto: Jakub Delibalta