Marcel Fišer: Regiony mě vždy zajímaly nejvíc

Galerie výtvarného umění v Chebu (GAVU) si letos připomíná šedesát let od svého založení rozsáhlou výstavou mapující první desetiletí jejího fungovaní. Při té příležitosti si Václav Šafka povídal s jejím dlouholetým ředitelem Marcelem Fišerem o koncepci a programových strategiích této významné regionální galerie.

Marcel Fišer spolu s kurátorkou stálé expozice Retromusea Danielou Kramerovou při jeho otevření, 2016

Ředitelem Galerie výtvarného umění v Chebu jste od roku 2010, a můžete tak pozorovat dynamiku, s jakou se v čase vyvíjí a jaký ohlas v Chebu její činnost má. Myslíte si, že se během vašeho působení nějak proměnilo její poslání nebo okolnosti, které umožňují její provoz?

Od samého počátku jsem se snažil galerii redefinovat podle svých představ a zpětná vazba od města a zřizovatele – Karlovarského kraje –, která byla veskrze pozitivní, pro mne byla extrémně důležitá. Mělo to i praktický rozměr. Když na městě a na kraji viděli, že se její chod ubírá rozumným směrem, získali jsme například mimořádné prostředky na reinstalaci stálé expozice moderního umění a následně i podporu pro přesun druhé klíčové stálé expozice gotiky z kostela svaté Kláry do hlavní budovy. To byl tehdy dost složitý a kontroverzní krok, protože rekonstrukce kostela, která proběhla pouhých sedm let předtím, stála opravdu hodně peněz. Expozice ve svaté Kláře navíc byla zanesena do schválené koncepce krajské kulturní politiky, jejíž autor pak proti přesunu napsal oficiální protest. Transfer byl ovšem z mnoha důvodů nezbytný. Už jenom celoročně vytápět barokní kostel na úroveň, aby v něm mohly být prezentovány gotické sochy, byl nesmysl tehdy, natož nyní. Obě nové expozice ale ve finále měly ohromnou odezvu, a to se nakonec zhodnotilo v rozšíření galerie do sousední budovy a vzniku Retromusea, pro které město poskytlo prostory a kraj finance.

Na samém začátku to ovšem tak růžové nebylo, nikdo moc nevěděl, co ode mě čekat. Předcházela mě taková pověst, že si v galerii raději preventivně zřídili odbory. Před časem se ke mně také neoficiální cestou dostalo, že když se radní pro kulturu na Plzeňském kraji z ČSSD, který mě v roce 2009 vystrnadil z Klenové, dozvěděl, že mám nastoupit v Chebu, zkoušel po stranické linii v Karlových Varech zařídit, aby mně místo ředitele nedali. Ale nikoho jiného neměli, tak to se mnou zkusili.

Maxim Velčovský, výstava Smíšené zboží, Retromuseum, 2018, kurátor: Radek Wohlmuth

Když se podívám na to, kdo v minulých letech pro GAVU připravoval výstavy, tak najdu mnoho jmen zavedených i začínajících kurátorů a kurátorek, spjatých s Prahou nebo většími městy. U nezanedbatelného množství výstav ale jako kurátor figurujete vy sám. Je to z nouze ctnost, která vyplývá z místních kapacit a možností, anebo zkrátka chcete mít nad přípravou výstav kontrolu?

Snažím se, abychom v Chebu přicházeli s tematickými projekty, založenými na nějakém výzkumu, které stojí v hierarchii výstav nejvýše a většinou vyžadují externí kurátory. O něco jednodušší jsou monografické výstavy umělců, ať už žijících, či nežijících, vždy u nich ale usiluji o to, aby představovaly určitý mezník v interpretaci daného autora, tedy žádný rychle upečený „výběr z díla“ atraktivního klasika, jak to u nás bývá zvykem. Když si takto nastavíte laťku, není pak vůbec jednoduché program naplňovat. Pro nás to kromě řady menších projektů znamená ročně čtyři velké výstavy v galerii a dvě v Retromuseu. Někdy projekty odjinud člověk musí odmítat, jindy naopak zoufale čekám, že někdo zavolá s nějakou zajímavou výstavou, kterou má připravenou a neví kam s ní. Proto se snažím mít pořád něco rozpracovaného v záloze, co mohu dotáhnout – když se na to vrhnu – do půl roku, abych se nemusel uchýlit k obligátní výstavě nových přírůstků. Vůbec by mi nevadilo, kdybychom měli celý program připravený z kvalitních externích projektů, ale obecně platí, že není dobrý ani jeden extrém: galerie by měla být otevřená projektům odjinud a zároveň produkovat i ty vlastní na stejné úrovni. Pokud toho schopna není, není to pro ni dobré vysvědčení, a projevuje se to pak i ve všech ostatních oblastech, jako jsou akvizice nebo následná práce se sbírkou.

Petr Kvíčala, výstava Červená a modrá, 2017, kurátor: Ondřej Chrobák

Takto pojatý výstavní program doopravdy vyžaduje po všech stránkách velké kapacity. Když ale GAVU srovnám kupříkladu s hradeckou Galerií moderního umění, která je v mých očích zhruba stejně velká, tak je počet jejích zaměstnanců o něco větší než u vás v Chebu. Nenarážíte i v běžném provozu na potíže s personálním podhodnocením?

Tenhle problém jsem musel řešit hned na počátku, protože jsem do Chebu přišel v době, kdy vrcholila tehdejší finanční krize. Někteří lidé byli na odchodu, a tak jsem mohl postupně zrušit a sloučit nejrůznější zbytná místa, jako byla sekretářka, knihovnice, asistent ředitele nebo IT pracovník, a tu práci, která nikdy nevydala na celý úvazek, jsme si rozdělili. Značné úspory přineslo i zmíněné zrušení výstavního prostoru v kostele svaté Kláry. Podařilo se mi tehdy vyjednat se zřizovatelem, že nám ušetřené prostředky zůstaly, zčásti na vylepšení provozního příspěvku, zčásti jsem mohl lidem za více práce přidat, protože ty mzdy byly ostudné. Dnes to je tak, že všichni dělají tak trochu všechno: lidi z ekonomického oddělení zaskakují v pokladně, když jsou dovolené nebo někdo vypadne kvůli nemoci, edukátorka pomáhá výstavní četě, kolega kurátor Jirka Gordon dělá i depozitárníka a vůbec má na starosti péči o sbírky a administrativu, která je s tím spojená. A já se starám kompletně o odborný program včetně tiskovin. Už dlouho jsme ale uvažovali o nějaké posile do odborného týmu. Pro muzea v regionech to vůbec není snadné, zejména kvůli bydlení, což je zrovna v Chebu docela problém, takže se musíte omezit na někoho, kdo odtud pochází a má tu zázemí. To se nám nakonec podařilo a od začátku roku máme novou kolegyni Janu Kalouskovou.

Pohled do výstavy Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu v Retromuseu, 2017, kurátorky: Daniela Kramerová a Terezie Nekvindová

GAVU se – podle mého – nachází v ojedinělé situaci. Skupina místních není natolik velká, aby galerie mohla svůj program cílit pouze na ně. Velkou část publika ze zbytku republiky, která by mohla místní doplnit, ale může od návštěvy Chebu odradit značná vzdálenost. Jakým způsobem své návštěvníky oslovujete? Snažíte se těmto okolnostem přizpůsobit celkovou dramaturgii výstav a doprovodných akcí?

Ve výtvarném umění bohužel platí, že propagace má sice jistý efekt ve zvýšení návštěvnosti, ale nikdy ne do té míry, aby se vám vynaložené prostředky vrátily. Takže musíte zvažovat, kolik do ní můžete investovat. Některé instituce do marketingu směřují ohromné prostředky, protože návštěvnost potřebují kvůli zřizovateli, pro kterého je většinou jediným kritériem úspěšnosti. Lze ji samozřejmě nahnat různými fígly, ale popravdě řečeno, pro mě je tím posledním, co mě zajímá. Snažím se držet kvalitní program a říkám si, že kdo chce, ten si ho najde. A ono to nějak funguje. Hodně návštěvníků nám přineslo i Retromuseum, které tím pomáhá s návštěvností i galerii, protože obě budovy lze navštívit na jednu vstupenku. Program v jádru navíc není nikterak radikální a koresponduje s tím, co je publikum v městě jako Cheb schopno akceptovat, zároveň je ale jeho podstatnou součástí i umění současné. Zásadní však pro mě je, aby všechny projekty měly nějaký trvalý výstup, když už je uvidí tak málo lidí – někdy jsou to obsáhlé knihy, ale mnohdy stačí minikatalog v podobě obyčejné skládačky. Ale ještě jednou opakuji, vždy musí přinášet něco nového.

Myslíte si, že jedním ze způsobů, jak oslovit nové publikum, by mohla být i užší spolupráce s galeriemi z ostatních regionů? Usilujete o nějaký podobný typ mezigalerijní spolupráce?

Rád bych kooperoval s jinými muzei – ale na rovnocenné bázi, nikoliv formou reprízování projektů. Teď jsme takovýto model například úspěšně předvedli s výstavou Milana Kozelky, kterou vedle naší galerie uvedli i v Domech umění v Brně a Ústí nad Labem. Faktem ale je, že o takovouto spolupráci u nás dnes není moc zájem. Dlouhá desetiletí to na české regionální scéně fungovalo tak, že když už se udělala velká výstava, tak objela celou republiku a měla třeba i pět zastávek. Takovéto projekty v současnosti zcela vymizely a zejména větší galerie v krajských městech se programově snaží budovat si vlastní značku výstavami, produkovanými výhradně pro sebe. I proto je na pomyslné burze hotových výstav, za nimiž stojí osvědčení kurátoři, silná převaha poptávky ze strany muzeí. To je i další důvod, proč je dobré, aby galerie byla schopna produkovat vlastní program.

Miloš Cvach, výstava Není to socha!, 2019, kurátor: Tomáš Winter

Z rozhovorů, které jsem měl doposud možnost se zástupci regionálních galerií vést, velmi často vyplývalo, že regionální galerie nemůže existovat jako uzavřená instituce, ale měla by své fyzické i institucionální hranice překračovat a aktivně vstupovat do veřejného prostoru, kultivovat ho a reagovat na místní i globální dění. Přemýšlíte o takových věcech i při své práci v GAVU?

Můj předchůdce Jiří Vykoukal lokální rozměr nijak nesledoval, měl jiné priority. Respektive abych byl přesnější – na samém začátku 90. let udělal několik výstav, na kterých představil to nejlepší z aktuálního umění tehdejšího Západočeského kraje, zčásti i v kooperaci s německou přeshraniční scénou. Ale pak měl asi za to, že se tato problematika vyčerpala a sledoval jiné dramaturgické linie. Mě regiony naopak vždy zajímaly nejvíc a považoval jsem je za důležité z mnoha důvodů. Vytváří přirozené vazby instituce k jejím divákům, profilují ji, protože jinak všechny galerie dělají v podstatě to samé, a hlavně stimulují vlastní výzkum v místě, které člověk dobře zná a kde to za něj nikdo jiný neudělá.

Dva velké výstavní projekty s publikacemi jsem věnoval ikonografii města a umění ve veřejném prostoru, knihu na stejné téma jsme později vydali i o sousedních Františkových Lázních. To jsou oblasti, které má teď Cheb zpracované jako žádné jiné město. Pak jsme se v rámci drobných výstav věnovali několika významným osobnostem, které jsou s Chebem spojené, například v Retromuseu designérům Josefu Cupákovi, který navrhoval kola pro Esku, nebo Anně Vystydové, která byla kdysi spolupracovnicí Libuše Niklové. Retromuseum mi vůbec nabídlo možnosti dělat regionální projekty na širší bázi, a to i ze sfér umění zcela vzdálených: výstavy s rozsáhlými publikacemi jsem připravil například o mezinárodním festivalu mládežnických dechovek, který měl mimochodem velmi zajímavou vizuální stránku, nebo o Rudé hvězdě Cheb, zdejším legendárním fotbalovém oddílu. Na podzim k nim přibude třetí: výstava o kolech a historii továrny Eska. Spolu s publikací o historii galerie, již jste zmiňoval na začátku, budou tvořit malou ucelenou edici. Reprezentují čtyři fenomény, které Cheb po druhé světové válce navenek reprezentovaly nejsilněji – snad kromě zdejšího skvělého divadla, které svou historii knižně zpracovanou už má.

Stálá expozice současného umění, kurátor: Marcel Fišer, architekt: Tomáš Svoboda

Už mnohokrát jste zmínil Retromuseum, v němž se zaměřujete na prezentaci československého užitého umění a designu 60. až 80. let. Myslel jste při jeho koncipování i na to, že by do tuzemské diskuze o užitém umění mohlo přinést nějaké nové impulzy, nebo dokonce ovlivnit místní scénu?

Idea Retromusea zrála postupně. Na počátku byl zážitek z návštěvy Musea der DDR v Berlíně, kde jsem si uvědomil, že něco takového u nás chybí, a snažil se tu myšlenku někde udat. Pak se uvolnil dům v sousedství galerie, který jsem chtěl zejména pro zřízení chybějícího depozitáře. Bylo ovšem jasné, že na jeho získání pouze tato náplň nebude stačit, takže jsem oprášil starší nápad s Retromuseem, pouze jsem ho musel přizpůsobit na míru naší instituce. V podstatě to znamenalo, že abychom ho mohli jako galerie provozovat, musí být jeho podstatou design. Teprve pak jsem se více ponořil do celé té problematiky a zjistil, že s muzeem tohoto typu vstupujeme do zajímavého a velmi aktuálního diskursu, který řeší, jak se vyrovnat s dobou před rokem 1989. Navíc se ukázalo, že je tu po dalším muzeu designu značná poptávka už jen díky tomu, že UMPRUM díky svému doktorandskému programu produkuje teoreticky vzdělané návrháře, kteří jsou schopni svou disciplínu reflektovat i výstavními nebo publikačními projekty. Právě tato linie tvoří docela podstatnou část našeho výstavního programu, počínaje úvodní výstavou věnovanou botaskám a konče dvěma posledními, které zpracovávají historii výroby brýlí, respektive vizuální styl Prioru.

Jednou z páteřních složek GAVU je sbírka a její prezentace ve stálých expozicích. Jakou máte představu o jejím budoucím rozšiřování a vystavování?

Expozice gotiky je uzavřený celek, pouze letos jsme k ní formou trvalé zápůjčky přidali Chebskou monstranci, původem z pražské parléřovské dílny. Jde o exponát světové kvality na úrovni Sedlecké monstrance, jehož význam byl teprve nedávno rozpoznán. To ji zase posunulo skokově výš. Druhá ústřední sbírka moderního umění se neustále mírně proměňuje zápůjčkami, nákupy a hledáním optimálních konstelací. Před dvěma roky jsme tam zřídili sály věnované 50. letům a konceptuálnímu umění 80. let, jedno zásadní obohacení připravuji i na podzim. Snažím, se, aby výběrem i interpretací byla neustále na úrovni posledního stavu bádání. Nově založená expozice současného umění v suterénu by se měla kompletně proměnit každé dva tři roky – a už se těším na první reinstalaci, k níž by mělo dojít příští rok. Také expozici v Retromuseu postupně mírně proměňujeme. Snažím se vychytat určitá problematická místa a dostat do ní lokální rozměr.

Tady v Chebu mají stálé expozice zároveň samozřejmě jinou roli než v Národní nebo Moravské galerii, kde zájem veřejnosti časem opravdu opadá – i když ani zde by expozice neměly být koncipovány na méně než deset let. Jinak je to mrhání prostředky a energií. Naše galerie naproti tomu hodně stojí na turismu a jen zřídka se k nám někdo zvenku dostane častěji než jednou za dva, tři roky, takže je naopak příjemné, že si tu expozici zopakuje. Alespoň já takhle vnímám expozice v jiných galeriích, které zpravidla navštěvuji v podobné frekvenci, a ta stálost mi zde vůbec nevadí. Naopak, vnímám ji jako pozitivum – jako příjemné setkání po delší době s přáteli, které člověk zná a s nimiž si má co říci.

Marcel Fišer (* 1969 v Sušici) vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze, nejdříve v magisterském studiu (1991–1997), které zakončil diplomovou prací věnovanou Zdenku Rykrovi, později v doktorandském studiu (2007–2012). V dizertační práci se zabýval historií výtvarných sympozií. Během studií založil studentskou Galerii A.F.F.A., později provozovanou pod názvem Galerie Malostranská beseda, kde mj. proběhly první výstavy Krištofa Kintery, Veroniky Holcové, Luboše Plného nebo Jána Mančušky. V roce 1996 se vrátil do rodného kraje a nastoupil jako kurátor do Galerie Klatovy/Klenová; v roce 2000 se stal jejím ředitelem. Po změně politické garnitury, kdy se novým radním pro kulturu Plzeňského kraje stal Václav Koubík z ČSSD, byl v roce 2009 čistě z osobní antipatie a kvůli přátelskému vztahu s předchozím radním za ODS Martinem Baxou odvolán, což vyvolalo protesty v kulturní obci. Posléze byl svou nástupkyní z této galerie propuštěn i z místa kurátora na základě účelového personálního auditu, objednaného Krajským úřadem, a 1. července 2010 se stal ředitelem Galerie výtvarného umění v Chebu. Na Klenové mj. založil přehlídku diplomových prací evropských výtvarných škol Start Point nebo Mezinárodní sympozium linorytu, obě akce úspěšně existují dodnes. Byl také kurátorem IV. mezinárodního trienále grafiky Praha 2004 nebo Festivalu m³ / Umění v prostoru v roce 2020 (spolu s Pavlem Vančátem).

Foto: archiv GAVU