Schule: Pražskou přezíravost si tady nemůžeme dovolit

Původně německá škola v podhůří Orlických hor je zvláštní místo, kde provozovat kulturní centrum. Mohli byste na začátek víc nastínit místní i historický kontext?

Kateřina Fojtíková (KF): Jak jste řekl, jsme tu v podhůří Orlických hor, v části bývalých Sudet. Hodně věcí se tu ale od zavedeného obrazu rozdrásané pohraniční krajiny liší. Šediviny, kde Schule s Richardem provozujeme, sice byly národnostně smíšenou obcí, po válce tu ale zůstala většina původních obyvatel. To je v Orlických horách raritní záležitost. Jen o malý kus dál už byli v podstatě všichni odsunuti. Tady naopak v chalupách stále žijí rodiny, které si je před mnoha lety samy postavily. Místní jsou dlouho propojeni s tím, co tu mají, žijí v úzkém sepětí s krajinou a přírodou a tak silně se jich nedotkl proces dosídlování.

Další důležitá věc také je to, že místní kostel i naše škola odjakživa patřily přímo šedivinským, starali se o ně a spravovali je. Kostel sv. Josefa nahoře na kopci byl původně kaplí náležející ke statku významné rodiny Effenbergerových. Ti ji nechali zbudovat v roce 1871 – na kostel se proměnila o něco později – a potom, na úplném konci 19. století, vznikla i škola. Byla sice německá, ale chodily sem i české děti. Zásadní podíl na uchování reliktů její minulosti má náš soused, pan Rudolf Schmidt, který ji v dětství navštěvoval a v poválečných letech o její budovu pečoval.

Jaký po válce byl její osud?

Richard Wiesner (RW): V roce 1945 jako škola z pochopitelných důvodů přestala fungovat. Dva roky tu nebylo nic a chátrala. Potom se sem nastěhovala rodina Hejzlarů a zároveň tu souběžně fungovalo kino a pořádaly se tu společenské události jako masopusty, svatby a podobně. Zůstalo to tu zkrátka živé. V roce 1984 následně proběhla přestavba – do té doby tu byla původní fasáda i takový hrázděný přístavek, kde byly záchody a zadní schodiště. Během rekonstrukce ho zbořili a na fasádě osekali i původní secesní psaníčka. Dost mě to dráždí, ale na druhou stranu díky tomuhle zásahu dům jakž takž přečkal dalších takřka čtyřicet let až dodneška. Přeložili střechu, která by jinak určitě vzala za své, a repasovali okna. V 90. letech to tu pak obec začala občasně pronajímat.

Eva Volfová: Tunel lesu prostříhám, textilní workshop s Evou Volfovou, 2024. Foto: Archiv Schule.

První výstava, kterou jste tu uspořádali na konci roku 2022, byla věnována historii školy i podobě tehdejší výuky na ní. Částečně jste na výstavě vzpomenuli i Marianne Lorenz, poslední učitelku, která šedivinské děti vyučovala. Jak to vlastně vypadalo, když ve škole probíhala výuka?

KF: O tom jsme s panem Schmidtem natočili takové vzpomínkové video, kde o Marianne Lorenz také mluví. Byla to válečná učitelka, která sem přišla velmi mladá, hned po absolutoriu učitelského ústavu v Trutnově. Tohle byla její první štace a bohužel se z ní nevrátila, po válce někam odjela a nikdo ji už nikdy nedohledal. Nechala tu všechny věci, včetně svého kufru se školními přípravami. Schmidtovi ho po válce zachránili a nám ho poskytli, abychom ho při otevření Schule vystavili. To, co zbylo, podává hodně barvitý obraz o fungování školy. Učilo se tu navrhování dřevostaveb, šití, háčkování i geometrie. Taky mě překvapilo, že děti tu měly matematiku s Montessori prvky a používaly při ní všelijaké celkem pokrokové pomůcky, třeba kostky desítkové soustavy. Probíraly i docela pokročilou fyziku, chemii, učily se kreslit a malovat zátiší. Mělo to tu skutečně vysokou úroveň.

RW: Ta první výstava, věnovaná škole jako takové, vypadala trochu muzejně a pokusila se aspoň na chvíli znovu zpřítomnit to, o čem Kateřina mluví. Pro nás bylo důležité, aby to zároveň nedopadlo tak, že se tu z toho stane skanzen a začnou sem ze zvědavosti chodit davy lidí. Možnosti, jakým programem takový prostor naplnit, jsou mnohem zajímavější. Hned druhá výstava proto byla koncipovaná ryze současně. Přijel sem David Böhm se svými studujícími z AVU a za dva dny tu vytvořili víc jak sedm set kreseb, které jsme pak rozprostřeli po stěnách malotřídky.

Pojďme se ještě vrátit o krok zpět. Jak se přihodilo, že tady jste?

KF: K tomuto kraji máme velmi silné osobní i rodinné vazby. Dlouhá léta jsme jezdili na rodinnou chalupu do Říček, před několika lety jsme ji ale museli neočekávaně prodat. Neuměli jsme si představit, že bychom se s Orlickými horami natrvalo rozloučili, a tak jsme se tu začali shánět po nějakém jiném domě. Seznámili jsme se s místním starostou, který nám nabídl účast v otevřené soutěži na koupi šedivinské školy. Ta budova nás naprosto nadchla, pro soutěž jsme vytvořili návrh kulturně-komunitního centra, které by v ní mohlo fungovat, a nakonec jsme ji i vyhráli.

RW: Byl to zvláštní souběh událostí, za který jsme dodnes vděční. Za rok se nám podařilo uskutečnit rekonstrukci, z většiny svépomocí, a v říjnu 2022 jsme ještě v lehce punkových podmínkách otevřeli.

Pohled do instalace tématizující historii školy. Foto: Lukáš Svoboda.

Představili byste, jak koncipujete program Schule?

KF: Za necelé dva roky působení se nám osvědčila kvartální koncepce. Hlavní slovo má vždycky tematická výstava, která tu je zhruba na tři měsíce, a k ní potom vymýšlíme doprovodný program. Snažíme se skrze něj podporovat i kulturní a komunitní aktivity místních. Na první pohled to může vypadat utopicky – dům v horách, kde se děje něco takového. O jiné koncepci jsme ale zatím nepřemýšleli, poněvadž se ukázalo, že takový model je funkční a respektující vzhledem k časovým a kapacitním možnostem všech – návštěvníků a návštěvnic, i nás dvou jako organizátorů.

RW: Nemáme sice jasně dané otevírací hodiny, ale zejména s návštěvností doprovodných akcí nemíváme starosti. Místní i lidé odjinud si udělají čas, přijedou, a my zároveň máme čas se jim věnovat. Už od začátku s Kateřinou máme jasno i v tom, že tu nechceme dělat výstavy archaického střihu. Někdy tak musíme místní k jejich čtení trochu navést. Ale to je právě to dobré – je to možnost, jak s nimi navázat dialog.

KF: Pražská umělecká komunita, ke které patříme, je uzavřenější a mnohdy v ní panuje vůči publiku určitá přezíravost, kterou si tady nemůžeme dovolit. Vystavujícím se tedy vždy snažíme nastínit situaci a pak od nich potřebujeme zjistit, jak na dané téma chtějí navázat. Místní prostředí je bezesporu specifické, lidé zde ale mají o kulturu zájem a sami jsou kulturně aktivní. Jde jen o to vytvořit pro navázání dialogu bezpečné klima a poskytnout prostor i potřebám obyvatel zdejšího kraje a jejich osobním intervencím. Pravdou je, že nikdy dopředu nevíme, jaký ohlas výstava bude mít. Pokaždé osloví jiný okruh lidí. Zatím to ale vždy dopadlo dobře.

Jaké jsou vaše plány na letošní rok? Co tu už proběhlo a co vás ještě čeká?

KF: Zkraje roku jsme tu měli kurátorskou výstavu Markéty Vinglerové Zimní práce, která se zaměřila na techniku výšivky. Markéta v ní do souvztažnosti uvedla současná textilní díla několika generací umělců a umělkyň spolu s anonymními artefakty a vycházela přitom i z toho, jak se tu výšivka před mnoha lety vyučovala. Na jaře pak proběhla výstava Václava Kopeckého a Jiřího Thýna A Little bit of Joy from the Ashes (II), na které prezentovali médium fotografie s jeho přesahy do nefotografických médií. K výstavě s oběma autory proběhl tvůrčí workshop a my k tomu přidali chemickou dílnu věnovanou kyanotypii, kterou již podruhé vedla Květoslava Stejskalová z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR. Mimoto jsme hostili přednášku Lenky Ouřadové věnovanou historii místního fotografického ateliéru Ouřada, jehož působnost zasahovala do Dobrušky, Opočna nebo Kostelce nad Orlicí.

Pohled do výstavy Zimní práce, kurátorka Markéta Vinglerová, 2024. Foto: archiv Schule.

Víme, že dobře fungují programy pro děti, takže plánujeme příměstský tábor a pilotně organizujeme i Letní kreativní školu pro učitele a učitelky z místního kraje. Je tu i jedna další novinka – rezidence. Po prázdninách k nám přijede Igor Korpaczewski a jeho žena Pavla. Na podzim se pak chceme pustit i do uměleckého výzkumu, jehož jádrem má být sociální práce přetavená do výstavy. S Evou Jiřičkou se v tomto projektu věnujeme mezigeneračním problémům dotýkajícím se celé společnosti. Projekt se jmenuje Jedna množina a díky němu jsme navázali spolupráci se slovenským, polským a portugalským kulturním centrem. Blíže se v něm zabýváme mnohogeneračními skupinami a sledujeme, jak se proměňují jejich hodnoty, pohled na společnost a životní názory. Výstupem by se měly stát nejen výstavy, ale i divadelní představení a publikace.

Jedním z pilířů aktivit Schule je i oblast vzdělávání. Jak konkrétně to bude vypadat?

KF: Jak jsem zmínila, teď v létě tu vůbec poprvé budeme mít letní školu pro učitele a učitelky zaměřenou na kreativní vzdělávání. V obecnější rovině pak chci navázat kontakt s okolními školami. Dlouhodobě se věnujeme vzdělávacím workshopům, které reagují na témata jednotlivých výstavních bloků a jsou určené všem věkovým skupinám. Mohu zmínit dílnu výšivky vedenou Evou Volfovou, environmentální a ekologická témata přetavená do diskusí, přírodovědné a historické procházky krajinou Orlických hor pořádané ve spolupráci s Šedivinským spolkem… Jednáme mimo jiné o dlouhodobější spolupráci s lektory a odborníky, jejichž zavedené programy bychom rádi zprostředkovali, třeba převzatou část vzdělávacího programu digitální gramotnosti #Datamaze, který by mohl rozšířit působnost našich výstav mnohem víc i směrem k edukaci. Je to ale běh na dlouhou trať. Osobní setkání je tady totiž výchozí bod jakékoliv komunikace. Platí to i pro propagaci – místní média reflektují kulturu velmi málo a redaktorů i obecné propagace mimo sociální sítě je minimum. Nejlepší reklama, která v tomhle kraji funguje, se předává ústní formou.

A vnímají místní necelé dva roky fungovaní Schule pozitivně?

RW: Tím, že jsme tu doopravdy začali dělat to, s čím jsme do vypsané soutěže šli, jsme šedivinským potvrdili, že to od nás nebyly jen plané řeči – cítíme se tu tak být vítáni. Dům otevřít a snažit se fungovat v souladu s místní komunitou jsme považovali za to nejmenší, co šlo udělat. Vloni sem za námi třeba přišla žena místního archiváře, měla slzy v očích a říkala nám, že je doopravdy šťastná, jak škola znovu ožila. Člověk pravidelně pociťuje radost místních, že dům tu zas je i pro ně a že se v něm mohou setkávat.

KF: Hlavně o prázdninách, když máme otevřeno víc, se nezastavíme. Na dveře zaklepou tu sousedi, tu kamarádi, kteří jedou kolem, tu úplně cizí lidé… V naprosté většině případů se z toho nakonec vyvine srdečný kontakt. Na tak odlehlé místo taky nepřijede úplně kdokoliv, dům si však k sobě každou chvíli někoho přitáhne. Čemu jinému by měla bývalá škola sloužit než setkávání?

Jiří Thýn, Václav Kopecký: A Little bit of Joy from the Ashes (II), 2024. Foto: Václav Kopecký.

Program a jeho náplň řídíte ve dvou. Jak to při množství akcí, které pořádáte, a vedle svých dalších zaměstnání zvládáte?

KF: Velkou výhodou je, že s většinou dosavadních vystavujících se známe osobně. Případně můžeme využít kontakty, které jsme nasbírali během dosavadního fungování Schule. Větší obavy máme přirozeně z organizace akcí, jejichž autory a autorky či účastnictvo neznáme, ale prozatím byly naše obavy liché. Skvěle zafungovaly kurátorské výstavy, ať už Davida Böhma, Jirky Franty a Slávky Ondrušové, nebo ta letošní Markéty Vinglerové. Nicméně již delší dobu hledám někoho, s kým bych mohla část své agendy sdílet, protože většinu organizačních věcí oficiálně řeším já. Vím, jaká je zhruba hladina udržitelnosti provozu, kde je ještě možné ho rozšiřovat a kam už ho směřovat nechceme. V tomhle mám jasno. Momentálně tak jsme ve fázi, kdy bychom rádi navázali spolupráci s někým, kdo by pro nás pracoval celoročně, zejména v oblasti edukačních a doprovodných programů, a kdo by měl porozumění pro místní prostředí – protože bez něj taková práce dělat nejde. Myslela jsem si, že třeba grantová agenda bude fungovat hladce, ve finále to tak ale není, a právě na tyhle dva segmenty už tak nemám tolik kapacit, kolik by bylo potřeba.

Tím jsme se dostali k otázce, jak provoz Schule financujete?

KF: Z největší části jsme financováni Nadačním fondem Škoda Auto, který nám pomohl celý projekt nastartovat. Jednalo se o projekt Kultura má zelenou, vypisovaný pro okres Rychnov nad Kněžnou, v němž má Škoda montovnu. Je to neuvěřitelné štěstí, spolupracujeme již druhým rokem a vypadá to, že spokojenost panuje na obou stranách.

Nějaké finance máme i od Královehradeckého kraje a menší grant nám poskytlo také Ministerstvo kultury. Bez dlouhodobé podpory Škodovky by to ale asi vůbec nebylo možné. Státní grantový systém bohužel funguje na bázi ročních projektů a pro organizace a instituce, jako jsme my, bez dlouhodobější finanční jistoty není možné plánovat a rozvíjet program. Člověk se neustále pohybuje okolo nuly, od které se mu v jeden moment povede odrazit, prakticky kdykoliv na ni ale může znovu spadnout. Provoz Schule jsou v podstatě dva celé pracovní úvazky, z nichž většinu zabírá právě agenda kolem financování. Obecná představa je, že hezké věci se mají dělat z dobrého srdce, ani ten nejbohulibější záměr ale jenom tímhle způsobem utáhnout nejde. Fungování regionálních kulturních a komunitních center přitom považujeme za důležitou součást společenského života. Mnohem citlivěji tak vnímáme narůstající počet narativů, které její potřebnost zpochybňují nebo tvrdí, že kultura by si na sebe měla vydělat sama. Kultura ale není do sebe uzavřená, elitní oblast, je to médium, které má přesah do celospolečenského dění, a s vědomím těchto širších vztahů se snažíme Schule provozovat.

Kinovideo, pásmo videí a hudebních projektů studentů/ek a pedagogů spojených s ateliérem Nová média 1, AVU, 2023. Foto: archiv Schule

Kateřina Fojtíková (nar. 1977 v Praze), studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Jiřího Sopka a Michaela Bielického. Absolvovala výměnné studijní pobyty ve Španělsku a New Yorku. V současné době dokončuje doktorské studium na Pedagogické fakultě. Dlouhodobě se věnuje digitálním médiím a kreativnímu vzdělávání. Působí jako kurátorka, pedagožka, lektorka a tvůrce vzdělávacích programů.

Richard Wiesner (nar. 1976 v Praze), zakončil magisterské studium na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v Praze v roce 2002, obor konceptuální a intermediální, u prof. A. Matasové. Absolvoval výměnné a rezidenční pobyty ve Francii (Ecole des arts decoratifs in Strasbourg, Academie des Arts in Vallenciennes), New Yorku (2003 Parsons School of design) a Kanadě (2011 Est-nord Est Art residence-Sant-Jean-Port-Joli).

Jeho tvorba se nachází na poli institucionální kritiky, angažovaného umění a intervencí do veřejného prostoru. Pro své umělecké projekty volí různé formy a vyjadřovací prostředky, jako jsou např. objekt, instalace, video, případně performance. Jeho práce jsou prezentovány v českém i mezinárodním kontextu (L”homme moustachu porte-bonheur, Gallerie La Vitrine, Canada, České centrum, 281m, London, UK, Privátni Nacionalismus Kunsthalle Košice, SK).

https://schule.cz/