Pohlavek za zvědavé kritické ucho

„No tak se zakážou. V poho. Mě písničky stejně nebaví,“ ledabyle pronáší ženský hlas ve zvukové miniatuře Anny Petruželové Písničky jsou fajn, všichni mají rádi písničky. Tato rozpustilá a kvůli covidovým podmínkám živelně nahrávaná montáž, ve které slyšíme rozličné odpovědi na potenciální otázku „Co kdyby se zakázaly písničky?“, se zkraje roku 2021 stala jednou ze šesti částí celku Music Is Obsolete, jejž pro rozhlasový pořad rAdioCUSTICA uspořádal zvukový tvůrce Michal Cáb. Titulní obsolentnost, tedy zastaralost, je v posledních letech důležitým úběžníkem Cábovy tvorby a své ztvárnění našla nejen ve zmíněné rozhlasové kompozici, ale po svém se s ní umělec vypořádává i ve stejnojmenném, čtyři roky starém manifestu a také jako účastník výstavy, kterou aktuálně hostí Galerie AVU. Statement, že hudba je dnes už vyčpělým a neaktuálním druhem umění, je silný, provokativní a vzbuzuje řadu otázek.

O co Cáb své tvrzení opírá? Podnětem mu jsou proměny globálního rázu, kterých jsme nyní svědkyněmi a svědky. Před našima očima se závratnou rychlostí rozšiřují možnosti generativních technologií a v souvislosti s tím také návyky určující rytmus naší každodenní rutiny. Všichni jsme během několika posledních let bez většího odporu přijali to, že záludný text pro nás přeloží nebo rovnou sepíše umělá inteligence, či to, že stejná umělá inteligence pro naše pobavení a nasycení instagramového feedu vytvoří hezké video s kočičkami na traktoru. Co jsme si doposud spojovali s výsadami talentu, hodnotou lidské práce nebo technologickou náročností, se čím dál víc přesouvá do sféry virtuálních nástrojů, které jsou schopné kýžené výstupy vygenerovat pouze na základě vstupního balíčku dat. Rychle, jednoduše a zdánlivě bez úsilí. Těchto globálních změn podle Cába nebude ušetřena ani produkce hudby. Písničky, jak je známe, už nebudou existovat, ve vědomí společnosti budou figurovat jen ad hoc generované celky, formálně opřené o to, co jsme za písničky dříve považovali. Poetická formulace z miniatury Anny Petruželové v blízké budoucnosti dojde ke svému reálnému naplnění.

 

Ti, kdo si přejí zjistit, jak vypadá ohledávání zastaralosti hudby v podání pražské kolektivní výstavy, kurátorované Milošem Vojtěchovským, musí nevyhnutelně projít rušnou Veletržní ulici na pražské Letné a vzít v potaz, že vazký, v reálném čase znějící hukot sousední dvouproudé silnice bude po celou dobu jejich návštěvy prosakovat dovnitř. Z myšlení amerického avantgardního skladatele Johna Cage vyplývá, že nic jako zvukově izolovaný prostor neexistuje, a stejně tak asi neexistuje výstava, která by nebyla postavená na zasazení předmětů do dané architektury. Těch je v obou místnostech GAVU celá řada. Většina z nich nese sémantiku a vizualitu, jež během moderního technologického vývoje ulpěly na všech našich smyslech, nejen na sluchu. Setkáváme se tu s reproduktory, rádiem, televizními obrazovkami, gramofonem, dýdžejským mixpultem, sluchátky… Některé z těchto předmětů se mohou jevit enigmaticky, třeba při ovládání mixpultu neškolený člověk pravděpodobně pocítí ostych, s většinou z nich jsme ovšem v pravidelném kontaktu. Dotýkáme se jich, hledíme na ně, zprostředkovávají nám pocity a nálady. Jejich základním účelem je nicméně zpracování nebo reprodukování zvuku (a obrazu) a tímto čistě utilitárním způsobem jsme navyklí je používat. Zadáváme jim vstupní pokyny a očekáváme, že tyto naše pokyny splní. Je tu ale ještě alternativní strategie, vlastní všem vystavujícím, která spočívá v popření primárního účelu technologie – její zneužití ve prospěch subverze. Každá technologie se v určité konstelaci totiž může stát demokratickým prostředkem politického vyjádření, narušení dominantního diskurzu i emancipace.

Jedním z vystavených děl je Cábova instalace Xeno-listening. Po přistoupení ke stolku, na němž je umístěný gramofon a mixážní pult, jsme vyzváni k tomu, abychom na talíř gramofonu položili vinylovou desku. V našem vědomí první sekundy jízdy jehly po hladkém povrchu asociují začátek něčeho uklidňujícího – třeba lahodných tónů písně. Praskání desky ve sluchátkách ovšem záhy prostoupí škrábání skla vidličkou a polystyrenem. Přiložené instrukce nás na obsah nahrávky upozornily, ale síla asociace je na chvíli silnější. Poslech nepříjemných zvuků – jak nám instrukce také napovídají – přitom může prokazatelně trénovat náš sluch a působit na něj ozdravným způsobem, stejně jako třeba kanonická díla klasické hudby, která jsou ale až přehnaně zanesena sedimentem estetické výjimečnosti.

 

Ve druhé z místností, pojaté jako kinosál s dvanácti reproduktory a třemi televizními obrazovkami, se setkáme se zvukovou koláží Ruiny a život palestinského skladatele, muzikanta a zpěváka Shafeeqa Alsadiho a původem slovenské noiserky Kataríny Gatialové aka Jano Dne, která se svým přístupem k hraničním podobám hlukové hudby během posledních let etablovala na evropské experimentální scéně. Hudba a zvuk jsou v jejich kooperaci rázným politickým zvoláním, lamentem nad destrukcí domovského místa. Rachot raket a sesouvajících se zdí domů v Gaze nezastaví, mohou ale být způsobem, jak do ohluchlého veřejného prostoru vyslat vzkaz těm, kteří nesou odpovědnost za osud mnoha tisíců bezbranných lidí.

V případě další z „kinosálových“ kompozic La música es obsoleta, y el sexo también Matúše Kobolky jsou vstupní materiál i technologie využity ke konceptuální dekonstrukci. Kobolka jednoduchým hackerským způsobem převedl zvukovou složku několika pornografických filmů – patrně stažených z internetu, kde jsou dostupné komukoliv – do digitálního jazyka MIDI, který je standardizovaným kódem, nahrazujícím ve sféře elektroakustické hudby analogovou notaci. Zvukový režim pornografie se v jiném lexikálním uspořádání stává něčím, co v prostorách galerie vnímáme jako hudbu. Rozrušení původní materie ovšem nezastírá její problematický původ, postavený na vědomé manipulaci lidské sexuality.

 

Tyto tři příklady subverzivních uměleckých strategií – nevyjímaje ani ty ostatních děl ve výstavě – nejsou v oblastech současného zvukového ani vizuálního umění ničím novým. Stejně jako technologie fungují na zaběhlých principech, i dnešní umělecká tvorba navazuje na už existující tradici. Velká míra zastaralosti je proto nevyhnutelně vlastní celé výstavě Music Is Obsolete. Co se ovšem mění neustále, je kontext, ve kterém se jak umění, tak technologie nacházejí. Pokud nás kontext utlačuje, otupuje naše smysly, účelově zkresluje realitu či vytěžuje prostor, v němž žijeme, je subverze vyslaná směrem k němu jednou z nejpřirozenějších reakcí. Nespoutané, nekonvenční tvůrčí využití technologických výdobytků tento akt může jen umocnit. Jako skromný slabikář taktik vzdoru nám tak i jedna „zastaralá“ výstava může připomenout, že zvuková revolta smysl má a vždy mít bude.

Shafeeq Alsadi, Michal Cáb, Jano Doe, Leonhard Euler, Jakub Hájek & František Hanousek, Marek Hlaváč, Matúš Kobolka, Sara Pinheiro, Heiko Wommelsdorf / Music Is Obsolete / kurátoři: Miloš Vojtěchovský / Galerie AVU / Praha / 30. 10. – 30. 11. 2024