Miloslav Vorlíček: To důležité musí růst odspoda
28. 2. 2024Rozhovor
Další díl ze série rozhovorů s kurátory anebo vedením regionálních galerií se věnuje Lidické galerii. Václav Šafka se tentokrát o plánech a možnostech instituce kousek za Prahou bavil s Miloslavem Vorlíčkem.
Vloni v květnu jste se stal kurátorem Lidické sbírky výtvarného umění. Dlouhý čas jste ale žil a působil v Anglii, odkud jste se do Čech vrátil před šesti lety. Co konkrétně vašemu příchodu do Lidic předcházelo?
V Británii jsem žil opravdu dlouhou dobu, a pokud by nenastal Brexit, tak bych tam asi žil dodnes. Mým prvotním zájmem bylo studovat film, ale to tam nebylo možné z finančního hlediska, proto jsem nastoupil na bakaláře užitého umění na Goldsmith, kde jsem si prakticky vyzkoušel víc disciplín – výtvarných i filmových. Zároveň jsem ale zjistil, že ostatní vytvářejí mnohem zajímavější věci než já, a tak jsem se poměrně živelně pustil do organizování výstav. Byla to klasická cesta typu „failed artist becomes curator“. Na magistru na Royal College of Art jsem se posléze už věnoval přímo studiu kurátorství a tam jsem také začal s projektem Life Agency, postaveném na veřejném programu a hloubkové práci s publikem.
Když jsem se v roce 2018 vrátil do Česka, spoluzaložil jsem galerii lítost, která ale musela skončit během covidu. Moje další cesta pak vedla do libeňského prostoru Světova 1. Jim jsem rok pomáhal s reorganizací a snažil se jim předat něco ze svého know-how. Ten projekt mi totiž přijde v tuzemském kontextu unikátní.
Jak jste se pak dostal na kurátorský post do Lidic?
Přihlásil jsem se do výběrového řízení a to dopadlo úspěšně. O Lidické sbírce jsem ale do návratu do Česka měl minimální znalost. Věděl jsem pouze to, že tu je Richterův Onkel Rudi, ale neuvědomoval si, jak kvalitní a různorodý je celek sbírky. Přihlásit se sem mi dávalo smysl i s ohledem na kariérní růst, poněvadž do té doby jsem v žádné sbírkotvorné instituci nepracoval. Navíc považuji za mnohem zajímavější fungovat mimo velká centra, která vás nutí pohybovat se v předvídatelných trajektoriích. Mě v kurátorské praxi vždycky zajímala práce s lidmi a jejich aktivizace, a ta se v regionech jakékoliv předvídatelnosti vzpírá. V centrech si vás diváci a divačky častokrát hledají, zatímco mimo ně jim v současném umění vždy musíte jít naproti. Stačí se ale podívat, jak kvalitní program vzniká například v ostravském PLATO, Hradci Králové či Třinci, aby bylo zřejmé, že větší přístupnost neznamená snížení kvality, ba naopak.
Důležitá je pro mě i služebnost. Stále se řídím teorií Nato Thompsona, která je založena na trojúhelníku mezi kurátorem či kurátorkou, diváckou obcí a institucí, přičemž kurátorská práce by měla sloužit všem jmenovaným, což je právě zde zásadní. Navíc tu musíme být i pro přeživší a pečovat o odkaz Lidic jako takových, a to samozřejmě i z pohledu výtvarné sbírky.
Počítat musíte také se zájmem návštěvnictva ze zahraničí. Jak byste chtěl ve své práci všechny tyto různé ohledy vybalancovat?
Podle mě je Lidická sbírka momentálně nejdůležitější mezinárodní veřejnou sbírkou současného výtvarného umění, která se nachází na našem území. S důrazem na slova veřejná a mezinárodní a navzdory tomu, že nesídlí ve velkém městě. To všechno v sobě nese řadu závazků.
Takzvaní „art tourists“ jsou zcela neopomenutelnou návštěvnickou skupinou a měli bychom brát ohled na to, že sem přijedou primárně se záměrem zhlédnout ty největší poklady, které tu máme, jako již zmiňovaný Richter, ale i Beyus a ze současných umělců a umělkyň Alfedo Jaar, Mona Hatoum či VALIE EXPORT. V téhle chvíli se ale snažíme věnovat zejména lokální komunitě. Již pro ně pravidelně pořádáme speciální vernisáže s několikadenním předstihem před těmi pro širokou veřejnost, a to z toho důvodu, aby měli možnost si výstavu zažít v klidu. Je to drobné gesto, ale v mých očích velmi důležité. Samozřejmě to ale není vše – naším cílem je, aby se dialog mezi výtvarnou sbírkou a obyvateli Lidic prohluboval.
Druhou věcí je pak navazovat na to, co už se tu v minulosti povedlo, nebo vycházet přímo z kontextu a historie místa. V roce 2015 tu kupříkladu proběhla dětská výstava, která měla značný ohlas, a v návaznosti na její úspěch tu do provozu uvádíme i výhradně dětskou galerii, dříve pojmenovanou galerie 1. patro. Ta tu vždy po část roku fungovala až dosud, do budoucna bychom jí ale chtěli přisoudit větší roli a osamostatnit ji. V lednu také uplynulo sto let od narození akademické sochařky Marie Uchytilové, autorky lidického Pomníku dětských obětí válek, a spolu s kolegyněmi ze všech oddělení a několika současnými umělci jsme připravili interaktivně pojatou výstavu Ateliér, kterou otevřeme v pátek 22. března a která bude součástí našeho roku vzpomínek na paní Uchytilovou. Výstava bude vznikat díky dětem, které ji budou postupně dotvářet, a jejím prostřednictvím poprvé začneme divácky propojovat výtvarnou sbírku s jednotlivými součástmi Památníku. Bude to postupný proces, ale doufám, že v horizontu tří let se nám potenciál výtvarné sbírky vůči divácké obci povede naplnit.
Lidická sbírka má specifický charakter, protože je postavena výhradně na darovaných uměleckých dílech. Jak přemýšlíte o budoucích akvizicích a jejím dalším rozvoji?
Při rozvoji sbírky se musíme neustále vracet k úplnému základu toho, proč vznikla – k oslavě nového života a principům solidarity a štědrosti. To jsou tři pilíře, na nichž stojí a které se nesmí měnit. Máme velice kvalitně obsazenou akviziční komisi. Teď jsou v ní sice ještě dvě volná místa, ta ale budou během letošního roku doplněna a následně bude upravena i stávající akviziční strategie tak, aby plně reflektovala současné strategické potřeby sbírky.
Měla by vycházet z toho, že ve sbírce samotné lze pozorovat určité směry – lze na ni hledět tematicky a vždy v ní také bude zákonitě přítomné přímo téma Lidic. Díky siru Barnettu Strossovi a René Blockovi a jejich podpoře máme opravdu dobře zastoupené zahraniční umění od konce druhé světové války, pro mě osobně ale bude důležité doplňovat a aktualizovat československou část. Impulzem pro obnovení zájmu o ni by se měly stát tematické výstavy, které jsme na podzim loňského roku otevřeli vně původní stálé expozice. Do mé agendy vedle toho spadá i administrativa.
Je důležité znovu zdigitalizovat veškerá díla, která ve sbírce jsou a která byla digitalizovaná ve dvou vlnách kolem let 2004 a 2017, ovšem v kolísavé kvalitě. Stejně tak budeme revidovat sbírkovou evidenci, včetně aktualizace informací o autorech i autorkách, která povede k širšímu zpřístupnění sbírky. Její součástí je něco přes pět set děl, která fyzicky, jako celek, vzhledem k prostorovým omezením nejde prezentovat najednou. Zároveň ale máme velkou výhodu oproti násobně větším veřejným sbírkám, z nichž bude vždy vidět jen nepatrný výsek. V neposlední řadě bude nutné rozšířit depozitář, tak aby jeho velikost vyhovovala nejen současným požadavkům, ale abychom ho tzv. „future proof“ neboli ho zajistili pro ty, co přijdou po nás.
Jak konkrétně chcete v galerii rozvrstvit výstavní dramaturgii, do níž má spadat stálá expozice i krátkodobé výstavy?
K dispozici máme tři výstavní prostory – halu a dvě menší místnosti, které s halou sousedí. Jedna z nich, bývalý salonek, je výškově na stejné úrovni jako hala, která v minulosti bývala tanečním sálem. Druhá z menších místností je pak vyvýšená a dříve sloužila jako pódium.
Do salonku bych rád směřoval skupinu dvaceti děl, která jsou nejznámější, divácky nejlákavější, jako jsou ty od Beuyse či Richtera, a ta by se průběžně měla měnit.
O druhém, největším prostoru, který je v tanečním sále, přemýšlíme víc interaktivně a organicky, přestože by měl být místem stálé expozice. Dnes už je problematické výstavy tohoto druhu pojímat jako statické celky, a proto se v sále chceme soustřeďovat na vystavování částí sbírky, kterým se dosud, od otevření galerie v roce 2004, takové pozornosti zatím nedostalo – ať už jsou to třeba naivní, nebo jinak zabarvená díla. Tím, že se na ně chceme dívat interaktivním a edukativním způsobem, by se mělo ukázat, že ve sbírce mají svou roli a neměla by z ní být vyčleněna. Stálou expozici tedy budeme postupně přeměňovat, abychom do roku 2027, kdy uplyne osmdesát pět let od vyhlazení Lidic, měli k dispozici stabilní rámec, který se bude moci dál vyvíjet a fungovat po svém.
Vyvýšené pódium je pak třetím v řadě. Tam se již věnujeme zmiňovaným tematickým výstavám, jimiž chceme vyvažovat to, že Lidická sbírka je i přes své nesporné kvality útržkovitá. Díla v ní lze ale zasazovat do širších kontextů. První takovou výstavou stále je expozice „Intimita, oddanost, vášeň“, která poběží do 3. března a kterou tvoří díla Zorky Ságlové, Libuše Jarcovjákové, Karla Malicha, Květy Válové a Běly Kolářové. Částečně se jedná o díla z naší sbírky, ale povětšinou jde o zápůjčky. Zároveň jsme též navázali spolupráci s ústeckou Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně a pozvali studenty a studentky kurátorských studií k tomu, aby se sbírkou dále pracovali a reinterpretovali v prostoru vedle pódia a na zahradě. Jejich první výstup uvedeme v červnu tohoto roku.
Historicky je dané, že sbírka je navázaná nejen na domácí, ale i na mezinárodní souvislosti. Jaké máte plány na spolupráce s institucemi uvnitř i za hranicemi České republiky?
Pro letošek se díky nově ustavené spolupráci s Národní galerií v Praze na konci března chystáme otevřít výstavu „Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji“, jejímž obsahem budou grafiky z Museum of Contemporary Art Skopje a jejich solidární sbírky a té naší Lidické. Bude se jednat o spolupráci čtyř institucí – NGP, MoCA Skopje, Kunsthalle Wien a nás – a výstava u nás, kterou kurátoruji já, bude rozšiřovat tu, která proběhne v NGP. Pokud ji tedy budou návštěvníci a návštěvnice chtít zažít celou, budou muset navštívit jak Veletržní palác, tak Lidickou galerii. V NGP výstava otevře ve čtvrtek 21. března, zatímco u nás o den později. V letošním roce ještě budeme navazovat na započatou spolupráci s Tranzitem na nadcházejícím Bienále ve věci umění, které bude mít další výstup i u nás v Lidicích. Zároveň chceme navázat i prvotní kontakty s dalšími sbírkami solidarity, které jsou rozeseté po celém světě. V tomto směru jsme ale stále teprve na začátku.
Konkrétní kontury nicméně má plán na poskytování kurátorských rezidencí pro kulturní pracovníky a pracovnice z méně privilegovaného prostředí. V tento moment se pilotně zaměříme na ty ze zahraničí, kteří zde budou mít veškeré potřebné zázemí a přístup ke všem součástem sbírky, do budoucna ale pracujeme na tom, aby i kurátoři a kurátorky z našeho území měli stejné možnosti. Musím se přiznat, že toto je moje priorita a snažím se pro ni dělat maximum. Pro tento typ rezidencí jsme se rozhodli jednak proto, že kurátorských rezidencí jako takových u nás není dostatek, a navíc my konkrétně nemáme takové prostorové možnosti, abychom mohli organizovat umělecké rezidence. Směřování pozornosti na kurátory a kurátorky mi proto přišlo jako nejlogičtější krok.
Za velký benefit považuji i to, že tyto rezidence nebudou muset mít nějaký konkrétní výstup – primárně je důležité, když někdo bude mít zájem s naší sbírkou strávit určitý čas a pracovat s ní.
Odkrývání solidarity, společná akce s bienále Ve věci umění, prosinec 2023. Foto: Klára Kusá
Sbírky – tu lidickou nevyjímaje – v sobě také zpravidla nesou různé badatelské zájmy. Chcete u vás podporovat i badatelskou činnost?
Rozhodně, byť zatím to jde postupně. Jak jsem již zmínil, máme v plánu pracovat na rozšíření depozitáře a vytvoření badatelny přímo v něm, protože výzkum u nás je v současné chvíli velmi problematický. Aby někdo mohl bádat, tak s ním musím v depozitáři být neustále přítomný buďto já, nebo některá z kolegyň, což je nepřiměřeně nákladné na zdroje. Nemáme v plánu stavět nové budovy, to rozhodně ne, chceme efektivněji využít ty stávající a rozšiřovat pouze, tak, aby to bylo udržitelné a fiskálně zodpovědné.
Do roku 2027 máme v plánu vydat alespoň jeden nový katalog, který by měl vycházet ze zmiňovaných tematických výstav, což v sobě a priori obsahuje i výzkumnou část. K výročí v roce 2027 se obecně snažíme upírat velkou pozornost. Mělo by se stát vyvrcholením a završením celé řady našich činností. V tento moment proto chceme každý rok najít jedno téma, které nás více sdruží i se vzdělávacím oddělením, a tím pádem na něj budeme moci společně reagovat. V tomto roce to je výročí sto let od narození Marie Uchytilové, o kterém jsem už mluvil, příští rok to pak bude 125. výročí od narození mecenáše a podporovatele Lidic sira Barnetta Strosse. To jsou věci, které se v naší činnosti mohou i badatelsky odrazit.
Jakou důležitost přikládáte prezentaci galerie navenek – ať už vaší vlastní PR činností, nebo kontaktem s médii?
Pro nás je nejdůležitější s publikem postupně navazovat intenzivnější vztah a tomu může dobře zvládnutá propagace hodně pomoct. Zároveň si ale uvědomuji limity momentální situace. Redakcí, které v tuzemsku o výtvarném a potažmo současném umění fundovaně referují, je velmi málo. Jsem ale rád, že v Památníku máme píáristku. Zastávám názor, že to důležité musí růst zespoda. Kampaň za velké sumy peněz je pro nás nereálná a v jádru ani nedává smysl. Vždy musíme sloužit lokální komunitě a vztah s ní postupně budovat. Ostravské PLATO taky začalo jako „start-up“ a investovalo do práce s lokální komunitou. V téhle chvíli musíme o Lidické sbírce přemýšlet tak, jako kdyby byla teprve na začátku, navzdory tomu, že díky svému složení má neuvěřitelný náskok. Mediální ohlas nám nezajistí vše. Stále věřím v sílu „word of mouth“. Když se někdo podělí o svou zkušenost s druhým, tak je to mnohem důvěryhodnější sdělení než informace na plakátu. Je důležité podporovat a prezentovat výzkum a další specializované činnosti, v jádru ale musíme zůstávat otevření komukoliv, ať už je mu výtvarné umění blízké, nebo ne.
Miloslav Vorlíček (* 1983) je kurátor současného umění, který se ve své praxi zaměřuje na etymologii, událost, proces a v posledních dvou letech i na zkoumání přítomnosti. Ve své kurátorské činnosti se pak dále zaměřuje na aktivní zapojení široké veřejnosti do současného umění. Od loňského roku pracuje jako kurátor Lidické sbírky výtvarného umění v Památníku Lidice, kde v současné době připravuje její akviziční a výstavní strategii 2025–2029. V minulosti působil v několika nezávislých iniciativách včetně ve SVĚTOVA 1 – Art Space (2022–2023) a v galerii lítost (2018–2022), obojí Praha. Miloslav vystudoval MA Curating Contemporary Art na Royal College of Art (2014).
Fotoportrét: Klára Kusá
Pohledy do instalace Lidické galerie: Karolína Matušková
Václav Šafka | Narozen 1994. Absolvoval bakalářské studium výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UK a dějiny umění na Filozofické fakultě UK. Do sféry jeho odborných zájmů patří institucionální rámce výtvarného umění a knižní kultura 20. století. Mimo odborné práce je činný jako publicista, pracovník v kultuře a zvukový tvůrce.