Myšlení skulinkami

Společná výstava Vojtěcha Fröhlicha a Sebastiana Stumpfa v Drdova Gallery nabádá k novému způsobu čilého uměleckého myšlení. Je to uvažování mezer a nadhledů nad skutečností, prostorem či uměleckým statutem. Oba umělci přitom své přístupy chápou doslovně a podle nich se i pohybují.

Sebastian Stumpf vystavuje fotografie, na nichž je zachycen v různých zákoutích Tokia, kde vyhledával úzké mezery mezi domy, do nichž si následně stoupal na vyvýšené předměty. Jeho záda tak vytváří určitou výplň předělů a lidské tělo zde na sebe bere roli stafáže plochy městského prostředí. Udivující jsou také opory jeho těla, úzké zídky, roh květináče. Jeho postoj tak vyjadřuje určitou nutnost či odhodlání se odrazit. Jednoduché gesto na výmluvných fotografiích vede diváka do úzké mezery mezi stěnami, za nimiž je vystaveno Stumpfovo video – vbíhá do zavírajících se dveří garáží domů a na poslední chvíli se pod nimi prosmýkne. Tato činnost se často střetne s městským provozem či pohledy kolemjdoucích, je však také narušováním soukromého prostoru. Jakýsi myší pud velí prošmejdit každou zavírající se možnost a možná se i na nejistou dobu nechat v garážích zavřít.

Vojtěch Fröhlich je čerstvý absolvent AVU. Svou diplomovou práci neopatřil ani popiskem, ani vysvětlivkou, jen skrz Malou dvoranu Veletržního paláce natáhl Stackline (ploché lano). Jeho krok do prázdna (symbolicky opuštění školy) nebyl uměleckým výsledkem, ale procesem. Slovo proces popisuje jeho přístup nejvěrněji. Pracuje s vnímáním fyzických prostor a s přesahy, které může vytvářet prostý i komplikovaný pohyb v nich. Jako autor se často dostává do vztahu k institucím – galeriím, školám, obvykle je prolézá, přelézá a tím přetváří svůj vztah k nim. Důraz přitom leží v činnosti, nikoli cíli. Tento děj přetváří jeho vědomí, vytváří určitou vlnu, změněné vnímání, které bychom mohli nazvat přebýváním ve spáře mysli.

A právě vklad Vojtěcha Fröhlicha vytváří pointu celé výstavě. Umělec upravil architekturu galerie tak, že zde vznikly úzké průchody. Pohyb diváka se tedy stává zhmotněním principů a myšlení obou autorů. Například druhý vstup z ulice do galerie je přetvořen tak, že vede diváka tmavou úzkou chodbičkou k umyvadlu. Nad ním se promítá záběr prolézání Vojtěcha Fröhlicha přes celý dům – zprvu zvenku do patra, pak oknem přes pár bytů až na půdu, když se divákovi otevře pohled na Prahu, odkud Fröhlich slaní světlíkem až k oknu umývárny, kde je toto video promítáno.

K oběma autorům je nutné poznamenat, že nejde o cirkus – předvádění mrštnosti autorů, ale snahu popasovat se nějak s prostory, jimiž se pohybujeme. V případě Sabastiana Stumpfa s městem, jehož mezery, předěly a „ústa do soukromí“ obvykle přehlížíme, ač v nás budí variabilní fantazii. Každý roh či ohyb může v kombinaci s tělem kohokoli z nás rozehrávat nové významy. Vzpomeňme na díla Valie Export z roku 1976 (Zustützung, Zuwendung, aj.). Na aktuální výstavě však tělo nehraje roli symbolu, ale je prostředkem děje spojeným s pnutím mysli. Právě způsob instalace a prezentace děl v Drdova Gallery umožňuje sdílet s divákem podobné změněné vědomí – myšlení skulinkami.

——————————————————————————————————————-

Vojtěch Fröhlich, Sebastian Stumpf / kurátor: Rostislav Koryčánek / Drdova Gallery / Praha / 24. 10. - 13. 12. 2014

——————————————————————————————————————-

foto: Hynek Alt