Nepovedená retrospektiva Anny Daučíkové

Tereza Stejskalová rekapituluje retrospektivu Anny Daučíkové v Domě umění v Ústí nad Labem, kterou připravil kurátor Michal Koleček. Na výstavě jsou k vidění vybrané cykly fotografií, maleb, kreseb i videoartu, skrze něž Daučíková dokumentovala svůj život i společenskou situaci v 80. a 90. letech v Sovětském svazu, Československu a na Slovensku. V posledních letech se znovu upíná k této výrazné umělecké osobnosti pozornost teoretiků a kurátorů, a to především díky nově zhodnocovaným přístupům k feministické a queer teorii. Tereza Stejskalová upozorňuje ve svém textu právě na tento teoretický a společenský kontext, který je nutný ke čtení samotných děl. A to obzvlášť ve chvíli, kdy se jedná o raná, dosud nevystavená, díla.

Nepovedená retrospektiva Anny Daučíkové

Jméno Anny Daučíkové, umělkyně, feministické a queer teoretičky a vedoucí ateliéru na pražské AVU se v českém i mezinárodním prostředí v poslední době skloňuje docela často. Úspěch, jenž byl stvrzen její letošní účastí na Documentě, ji zastihl již v téměř důchodovém věku, a lze mluvit ještě o štěstí. Umělkyně se totiž často dočkají patřičného uznání až v úctyhodném stáří (viz případ Grety Bratescu, Marii Lassnig, Phyllidy Barlow, Betye Saar, Carmen Herrera, Louise Bourgeois, Běly Kolářové, Květoslavy Fulierové a mnoha dalších), nejčastěji však po smrti. Výstavu shrnující tvorbu slovenské umělkyně v těchto dnech představuje Dům umění v Ústí nad Labem pod kuratelou Michala Kolečka – a je to zřejmě první státní instituce v České republice, která se rozhodla tuto autorku zviditelnit i v lokálním kontextu. Výstava mapuje její uměleckou kariéru od osmdesátých let až do současnosti, od raných obrazů, fotografií a koláží po videa, jimiž se proslavila především.

Retrospektiva všestranné umělkyně, jakou je Daučíková, jejíž kurátorská, kritická a pedagogická činnost se různě prolíná a jejíž tvorba je úzce spjata se společenským kontextem, nutně stojí před celou řadou otázek. Především jde o to, zda a jakým způsobem její intervence na poli pedagogiky a feministické/queer teorie na výstavě zviditelnit a jakým způsobem osvětlit konkrétní společenský kontext, k němuž se její tvorba váže. V ideálním případě by měl kurátor či kurátorka poskytnout určitou perspektivu, konkrétní čtení celého díla.

Výstava jako celek působí poněkud nevyrovnaně, zřejmě právě proto, že společenské a kulturní pozadí, k němuž se díla Anny Daučíkové odkazují, z některých vystavených věcí není vůbec zřejmé. Pokud jde o díla z konce osmdesátých let, nalezneme tu obrazy, jejichž naléhavost a působivost čas neobrousil. Jiná díla Anny Daučíkové pro mě byla ale těžko srozumitelná. Nechápala jsem význam obrazů s čísly, koláže z ruských periodik a foto-perforací a nepomohl mi v tom ani průvodní text Anny Vartecké. Abychom parafrázovali název výstavy: V čem se skrývá politika těchto uměleckých gest? Nezůstávají uzavřené v kontextu, v němž vznikly a jež divákům zůstává skryt? (A není ale pak úlohou kurátora tento kontext zprostředkovat?) Anebo kurátor prostě vybral špatná díla – pohyby, které v sobě nemají dostatečnou osobitost a jako gesta nefungují? Nesrozumitelnost a neschopnost oslovit vychází najevo o to silněji, oč naléhavěji v té stejné místnosti na diváka působí už téměř kanonická instalace fotografií sovětských žen – Moskva/Ženy/Neděle (1988–1990). Jejich rezignované či unavené obličeje k divákovi promlouvají navzdory velkému časovému odstupu. Něco podobného platí i o fotografické sérii Rodinné album, Oslava, 1989 (a je třeba přečíst si průvodní text, aby divák pochopil). Tyto cykly fungují nejen jako výmluvný symbol zmařených nadějí perestrojkových let v Sovětském svazu, vypovídají především o údělu sovětských žen, které nesly na svých bedrech tíhu chudoby a společenské frustrace a jimž tehdy zcela jistě nikdo nenaslouchal.

Výstavu završuje výběr videí z posledních let, především cyklus Portrét ženy s institucí, v němž si portrétované subjekty vybírají instituce, s nimiž chtějí být zobrazeny. V již několikrát vystavovaném Portrétu Anči Daučíkové s církví římskokatolickou (2011) se umělkyně objevuje střídavě v roli zpovídající a zpovídané a svými tragikomickými výstupy kritizuje genderové – zbytnělými institucemi prosazované – normy. Tento autoportrét zcela zastiňuje další videoportréty z této série, možná právě proto, že jde o ryze osobní zkušenost. Další představuje duo švýcarských umělkyň-lesbiček Mudy Mathis a Sus Zwick, v němž obě hovoří o svém téměř dvacetiletém vztahu a spolupráci. Jejich dialog pak střídají jejich společné performance. Dalšími portrétovanými osobami v tomto cyklu jsou historička a feministická teoretička Hanna Hacker z Vídeňské univerzity nebo teoretička architektury Monika Mitášová, jež představuje i zosobňuje boj o modernistickou budovu Slovenské národní galerie na Rázusově nábřeží. K mé určité netrpělivosti před televizními obrazovkami přispěl fakt, že u cizojazyčných videí chyběly titulky a téměř u všech neladil obraz se zvukem. Mimo Portrétu Anči Daučíkové vyznívají ostatní videa nejlépe jako součást celku, jako různé varianty napjatého vztahu mezi (feministickým) subjektem a kolektivem.

Výstava chce být objevitelská a raná díla Anny Daučíkové představuje divákovi zřejmě vůbec poprvé. Proč k nám ale zdaleka nepromlouvají jako ta, která již známe? Jistě to není jen tím, že ještě nejsou institucionálně posvěcená. Možná ani nejde o špatný výběr kurátora, jako spíš o jeho neschopnost nastínit logiku a smysl svého výběru. Myslím, že tato díla buď neměl vystavit vůbec, anebo je vystavit tak, aby jejich – ať už estetický či konceptuální – smysl mohl vyjít najevo. Na výstavě mi rovněž chyběla feministická teorie a aktivistické pozadí, z nichž tvorba Anny Daučíkové vyrůstá, zejména její videotvorba. To by ostatně mohl být jeden ze způsobů, jak dílo Daučíkové více ukotvit a zprostředkovat. Podezřívám kurátora, že tak trochu vsadil na osvědčenou značku, jejíž sílu patřičně umocnila Documenta 14. Spolehl se na to, že sláva a uznání posvětí i ranou tvorbu Anny Daučíkové bez nutnosti vysvětlení. Využil příležitost, ale nedal projektu tolik času, kolik by si zasluhoval. Přejme tedy Anně Daučíkové ještě mnoho lepších retrospektiv.

Anna Daučíková / Politiky gest / kurátor: Michal Koleček / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 7. 9. – 18. 10. 2017

Foto: Jáchym Myslivec