Nerovný souboj se spektáklem

Brněnská galerie OFF/FORMAT dává na jaře 2025 prostor Denise a Daniele Ponomarevovým. Zaslouženě – tato sesterská dvojice se silně (a v podstatě okamžitě po svém příchodu na školu) vyprofilovala v prostředí ateliéru Kresba a grafika na FaVU v Brně, kterým obě sestry bok po boku prošly až k absolutoriu v minulém roce. Jakkoli objem jejich uměleckých CV v pravidelném tempu narůstá novými samostatnými i skupinovými výstavami, věřím, že na leckoho – a zejména jde-li o mimobrněnské publikum – mohou sestry Ponomarevovy působit trochu niche – okrajové, a snad až enigmatické autorky.

Vedle jejich lokálního brněnského ukotvení tento dojem bezpochyby posiluje i to, že není vůbec těžké si je mezi sebou splést: nejenom, že využívají podobné techniky a materiály a podobnosti vykazuje i jejich rukopis. Určité soustředění je nutné i k tomu, aby člověk nezaměnil jejich křestní jména, nemluvě o tom, že jsou si i vizuálně podobné.

Přesto – nebo možná právě proto, aby se této predispozici pokusily čelit – dosud sestry Ponomarevovy zřídka vystupovaly jako umělecká dvojice. Ať už v rámci školních projektů, nebo prezentací mimo instituci, působila většinou každá z nich samostatně, případně ve spolupráci s jinými autory či autorkami. Zatímco Denisa po léta rozvíjí téma emotikonu jako znaku doby i zástupného psychologické symbolu v hustě šrafovaných propiskových kresbách a vyšívaných objektech, Danielin rukopis se postupem času uhladil do perfektně grafického „bubble gum“ výrazu ve stylu starých, ručně malovaných amerických reklam, který využívá jako prostředek zkoumání i kritiky spotřební společnosti. Aktuální výstava Pop Corn Panic: Stop v OFF/FORMATu dává sestrám Ponomarevovým, s jejichž pracemi jsme se doposud často mohli setkat v různých galeriích vitrínového formátu, možnost rozehrát prostorovou hru na ploše sice menší, ale regulérní galerie. Zajímavá je i tím, že se na ní práce Daniely a Denisy po delší době setkávají vedle sebe.

Prostředím, v němž se toto setkání odehrává, je fiktivní zábavní park nazvaný – snad aby nemohlo být žádných pochyb o tom, že jde o fiktivní zábavní park – Funfiction. Jeho centrální atrakcí je objekt připomínající dohromady kolotoč, ventilátor či lopatkový mlýn. Jeho jednotlivé významy i funkce se v díle Daniely Ponomarevové slévají dohromady v psychedelické hře odvozené od vířivého odstředivého pohybu. V kontrastu s tímto kartonovým objektem, precizně vyřezaným, složeným a nakonec i ručně pokresleným téměř v duchu imitace vektorové grafiky, atakuje zbytek prostoru diváka svou neomaleně tupou prázdnotou, která jako by naznačovala, že dál už se tu žádná zábava nenabízí. Po zemi se válí zbytky popcornu z komicky naddimenzovaného kornoutu vedle látkového kostýmu reklamního maskota propagujícího kukuřici – jenž je pro změnu dílem Denisy. Autorky umně využívají specifických dispozic galerie dělené pohledově napůl centrální příčkou tak, že nám dávají nahlédnout do „návštěvnické“ části parku i do jeho zázemí, přičemž se ukazuje, že za fasádou už není nic – krom vývodu ventilace vedoucího absurdně do nikam.

Z plošného povrchu centrálního objektu, a místy i okolních stěn, pak zaznívají jakési oddělené výkřiky, obrazové i slovní. Svou povrchností maskují to, že nás ve skutečnosti dostávají blíže zamýšlenému uměleckému sdělení. Až bolestně prvoplánová popkulturní simulakra, jako je duch Casper, Eric Cartman, McDonald’s nebo Coca-Cola, se mísí s méně očekávatelnými a záhadnějšími odkazy na osvěžovač vzduchu Air Wick či new age spiritualitu. To vše promíchávají dohromady lopatky ventilační centrifugy za účelem výroby dokonalého zákaznického mixu.

Terčem, do něhož se tato umělecká kritika strefuje, je tedy konzumerismus, a prostředky, které k tomu volí, jsou velmi přímočaré. A právě v této přímočarosti vnímám největší úskalí výstavy, a to nikoli proto, že bych jednoduchost sdělení a srozumitelné podání vnímal za problematické samy o sobě. To, kvůli čemu tato autorská volba působí tak zranitelně, je, že vyráží do boje proti spektáklu a používá k tomu jeho vlastní – spektakulární – prostředky. Cílem by pravděpodobně mělo být odhalení jeho vyprázdněnosti a absurdity. Jenže spektákl samotný je a vždycky bude ze své podstaty daleko obludnější, vyšinutější a vykloubenější (a tedy absurdnější i vyprázdněnější) než jeho metaforická výstavní alegorie. Mám pocit, že digitální obrazy, jimiž se bez dovolení, ale dobrovolně nechávám denně atakovat v závislostně iracionální touze po konzumaci pretty much jakéhokoli obsahu s nejasnou informační hodnotou, jsou často podobně povrchní jako ty, s nimiž jsem se setkal na výstavě Pop Corn Panic: Stop. Mechanismy jejich působení se mi ale zdají daleko záludnější. Stejně tak personifikovaný mix obsahu vytvářený dnes každému z nás na míru algoritmickým zhodnocením našich digitálních stop většinou ve výsledku stvoří rafinovanější, a tedy nebezpečnější směs, než zvládne kolotoč v parku Funfiction. Umělecká nadsázka tak tady prohrává v nerovném souboji tváří v tvář oponentovi, jehož si bere na paškál. Současná podoba spektáklu a to, jak prorůstá do všech rovin reality, to, že zesiluje s každou vteřinou, dosahuje samo o sobě daleko makabróznějšího a děsivějšího působení než ve srovnání krotká kritika, která na něj míří.

Fakt, že výstava sester Ponomarevových v OFF/FORMATu v důsledku prohrává v nerovném souboji s tématy, o kterých hovoří, by se nakonec dal vzít jako důkaz své ještě jedné, ne tolik zjevné a snad i nezamýšlené významové vrstvy: Pop Corn Panic: Stop by se dala chápat jako určité rozloučení a nepříliš přátelsky míněná, ale nostalgická vzpomínka na dobu, kdy ještě reklamu odlišovalo od hlavního obsahu zřetelné orámování znělkou, stejně jako plot odděloval skutečný svět od jeho hyperbolického obrazu v podobě zábavního parku.

Daniela a Denisa Ponomarevovy / Pop Corn Panic: Stop / kurátor: Petr Kovář / Galerie Off Format / Brno / 2. 4. – 6. 5. 2025

Foto: Jana Ovčáčková