Tíseň ukrytá v algoritmu

Jiří Suchánek vystavuje v brněnské Galerii U Dobrého pastýře zvukově-světelné instalace, jejichž chování se odvíjí podle principu náhody ohraničené vstupními algoritmy. Z pohledu Šimona Kadlčáka je výstava působivá především jako celek vyvolávající pocit úzkosti i odcizení, zároveň však podle něj vyjevuje, jak problematické může být úsilí komunikovat prostřednictvím uměleckých děl politická sdělení. 

Tíseň ukrytá v algoritmu

Moment, kdy návštěvník vstoupí do výstavy Jiřího Suchánka Perplex v Galerii U Dobrého pastýře a zavře za sebou dveře, je skutečně působivý: všude kolem je tma narušovaná jen občasným problikáváním digitálního číselníku či laserového paprsku, prostor galerie doslova vibruje změtí strojových zvuků a ruchů. Je to asi jako kdybyste se zničehonic ocitli uprostřed obřího počítačového procesoru. Celý systém pulzuje prolínajícími se rytmy automatizovaného pohybu a vůči divákovi zůstává zcela netečný. Než se však pustíme do divokých fantazií o technologiích bez člověka, je namístě podotknout, že kurátorky výstavy Zuzana Janečková a Marika Kupková akcentují v rozhovoru s umělcem (který je možné si přečíst v souběžně vydané brožuře) zcela jiný a docela protichůdný aspekt Suchánkova díla: kutilství a vynálezectví.

Faktem je, že podoba a funkce řady Suchánkových děl, ať už těch, která jsou součástí Perplexu, tak některých dřívějších, jsou přímo odvozeny z dialogu mezi autorem díla a jeho technologickým nastavením a limity. Umělec / mechanik / programátor zadává určité vstupní parametry a nastavuje podmínky, za nichž budou jednotlivé složky díla vzájemně interagovat a jak. Stejný princip samozřejmě funguje i v opačném směru: umělec je od začátku limitován fyzikálními zákony i technologickými možnostmi a specifiky jednotlivých komponentů. Výsledkem tvůrčího procesu jsou pak funkční objekty-přístroje, které se sice řídí daným přednastavením, v jeho rámci už ale fungují autonomně.

Tak se dostáváme k určujícímu rysu „chování“ mnoha Suchánkových realizací, kterým je náhoda. Nejde ovšem o ten typ náhody, kdy se roboti vymykají kontrole v cinkavě běsném reji vzduchem poletujících matek a špon. Suchánkova náhoda je řízený proces, při kterém přesně seřízené mechanismy následují určité instrukce. Při plnění těchto „úkolů“ pak mají právě takovou míru svobody, jaká vyplývá z možností jejich konstrukce. Ta může být buď čistě mechanická, nebo částečně ovládaná počítačovými algoritmy, které dále ovlivňují její chod a udávají některé klíčové parametry (dobu trvání, intenzitu zvuku nebo svitu, výšku tónu atd.). Jde tedy o hru s náhodou a determinací, balancování na jejich hraně, přičemž výsledky této hry jsou často až překvapivě harmonické, stejně jako pro nás mohou být překvapivé symetrie podivných atraktorů, které pomohly ve své době zpopularizovat teorii chaosu do té míry, že se objevila dokonce i v Jurském parku.

Tímto neobratným způsobem jsem se pokusil v základních obrysech popsat specifika Suchánkova díla obecně. Nyní se zaměřme na detail aktuální brněnské výstavy, jejíž popis a zhodnocení snad výše načrtnutou charakteristiku doplní a dovysvětlí.

Perplex Jiřího Suchánka je typem výstavy, která funguje jako komplexní prostředí, a právě průchod dveřmi z předsálí do výstavních prostor znamená symbolické i faktické překročení hranice mezi běžným a ireálným. Obrysy artefaktů se postupně vynořují v šeru, návštěvník pomalu začíná chápat, že jsou to přístroje plnící nějaký jasně daný, ale nejasně uchopitelný úkon. Nemožnost porozumění účelu strojů vytváří zcizující efekt. Jakkoli je tento pocit přítomný po celou dobu pobytu ve výstavě a ve všech jejích částech, neznamená to, že by byla monotónní. Naopak, expozice má specifickou rytmiku, která v poslední místnosti ústí do epického finále.

První tři objekty – popraskané černé sklo, pod kterým se v určitých intervalech rozsvěcují číselné kombinace na digitálním displeji, zařízení se zabudovaným laserem, jehož paprsek se odráží na zeď od vibrující vodní hladiny, a horizontální box s rozsvěcujícími se a znovu pohasínajícími vertikálními barevnými proužky – skutečně vyvolávají především dojem autonomní technologie nezávislé na člověku. O trojici objektů v poslední místnosti už to ovšem říct nejde. Svou podobou, velikostí i tím, co dělají, budí dojem, že se k nám nějakým způsobem vztahují. Tři mosazné parabolické mísy přidržované kovovými konstrukcemi přibližně ve výšce hlavy dospělého člověka rotují kolem svých os roztáčeny hlučícími krokovými motory, zatímco ze zabudovaného reproduktoru zní elektronické zvuky a šumy, které jsou spolu se světlem z dalšího zabudovaného zdroje odráženy parabolami do prostoru. Zvuk i světlo z každého jednotlivého přístroje se pak opakovaně odráží v dutinách i vypouklinách zbylých mís, takže intenzita všudypřítomného hluku různě kolísá, kotouče světla kloužou prostorem a střídavě osvětlují okolní stěny a strop i přístroje samotné. Právě světelné kotouče osvětlující místnost nepřetržitým krouživým pohybem nejvíc ze všeho připomenou světlomety určené k hledání lidí či kontrole územních hranic, ať už těch mezi dvěma státy, nebo třeba mezi svobodným prostorem a koncentračním táborem, jaké je známe hlavně z virtuálních realit dystopických filmů, počítačových her a nočních můr, zatímco tušíme, že nemálo lidí s nimi má i faktickou a nezprostředkovanou zkušenost. Způsob, jakým tyto mobily útočí na divákovy smysly, vyvolává na jedné straně tíseň, zároveň má však svou magnetickou přitažlivost. Tahle paradoxní kombinace protichůdných pocitů vytváří na výstavě povedené a silné finále.

Perplex je v první řadě třeba vnímat jako jeden celek, svébytné prostředí, do něhož se návštěvník může ponořit a nechat ho na sebe působit ve vší jeho tísnivosti, odcizení a tajemství. Touto optikou jde o suverénně nejlepší autorskou výstavu, kterou jsme v brněnském TICu mohli zatím v roce 2018 vidět. Samozřejmě to ale není jediný pohled, jakým se na výstavu můžeme dívat. Nabízí se i možnost jít kousek po kousku, od díla k dílu a analyzovat jednotlivé komponenty zvlášť. Osobně bych doporučoval spíše kontemplovat výstavu v její úplnosti a užít si ji. Druhý přístup nicméně odkrývá určité rozpory, kterých si při důsledném přemýšlení o výstavě jako jednom celku, nemusíme vůbec povšimnout.

Především se ukáže, že vystavené artefakty nejsou rovnocenné. To by vzhledem k zamýšlenému efektu gradace asi ani být neměly, zejména třetí objekt v pořadí (ony „barevně blikající vertikály v horizontálním boxu“) však s ostatními nesdílí ani stejnou míru podivnosti a na můj vkus může být až příliš snadno designovým doplňkem stylové domácnosti. V jiném kontextu by možná tolik nedráždil, jeho role v přechodu od první do třetí místnosti pro mě ale zůstává nejasná. Pro vyznění zdůrazňovaného „celku výstavy“ by možná bylo lepší, kdyby prostřední místnost zůstala úplně prázdná.

Druhý drobný rozpor pak ani není na výstavě přímo postřehnutelný, spíše vyplývá z vyjádření umělce a určitého nesouladu, který vzniká mezi tím, jak dílo samo o sobě působí na diváka, a tím, jak o něm mluví jeho autor. Týká se díla Red Line Border, jediného na aktuální výstavě, které už bylo v minulosti prezentováno (konkrétně v National Center for Contemporary Arts v Moskvě v roce 2015). Jde o kovový tác naplněný vodou podložený basovým reproduktorem naladěným na extrémně hlubokou frekvenci. Basový tón vytváří na vodní hladině pravidelnou, takřka nehybnou strukturu, která budí dojem, jako by voda „zamrzla“, ačkoli nadále zůstává v kapalném skupenství. Tento efekt je sám o sobě silný prostě proto, že je v rozporu se zkušeností, jakou s vodou běžně máme. Od vodní plochy se pak odráží červený laser umístěný na hlavě nad tácem, který na protější stěnu vrhá další projekci obrazců na hladině. Teprve z vyjádření Jiřího Suchánka, dostupného na jeho stránce, se pak dozvídáme o kritickém podtextu na pozadí tohoto díla: laser symbolizuje „červenou linii“, termín používaný v diplomatickém jazyce pro situaci, kdy jsou vykonány takové politické kroky (často akty vojenské agrese), které již nelze vrátit zpět. Na moskevské výstavě pak Suchánek použil vteřinové úryvky z vybraných politických proslovů (Putin, Obama, Merkelová, Baghdádí), jež v náhodném pořadí zazněly přibližně každých deset sekund z reproduktoru, což mírně pozměnilo basový tón, a tím i ornament na vodní hladině a jeho laserový odraz. Tento aspekt Red Line Border má však divák šanci odhalit, pouze pokud si přečte zmíněný text.

Rozumím intencím tvůrce, jehož přirozený zájem je spíše v technologiích a přírodních zákonech, v závažné době politizovat svoje dílo. Způsob, jakým se toho snaží dosáhnout právě v Red Line Border, však naneštěstí ilustruje spíše neschopnost najít adekvátní prostředek, jak komunikovat vlastní poselství. Záměr autora není součástí díla jako takového, ale leží někde mimo něj, v rovině myšlenek a přání. To ale není problém, jenž by se týkal speciálně Jiřího Suchánka. Bohužel jej sdílí s celými zástupy umělců všude po světě, což by bylo téma přinejmenším na samostatný článek.

Je tedy Perplex, odmyslíme-li si jedno vyjádření schované na autorově webu, apolitickou výstavou? Nezdá se mi. Suchánek sice netematizuje politické otázky v první řadě, ale nejsou mu ani lhostejné. „Sledovací“ finále v poslední místnosti je dostatečným důkazem. Ale i mimo to: v době programů na rozpoznávání obličeje, umělé inteligence, hybridních válek, CCTV či algoritmizované analýzy velkých dat mají veškeré nové technologie také svůj politický obsah. Pracovat s nimi jako umělec znamená vyjadřovat politický postoj. Proto se nakonec ukazuje, že výstava Perplex politická je. Nejsilnější je v tomto ohledu ale tehdy, když zůstává symbolickou, nedořečenou a poskytuje divákovi dost prostoru k dosazení svých vlastních myšlenek.

Jiří Suchánek / Perplex / kurátorky: Zuzana Janečková a Marika Kupková / Galerie TIC / Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 30. 5. – 21. 7. 2018

Foto: Michaela Dvořáková