Citlivým bráškovstvím za lepší vesmír

Když se youtuber Tim Kožuchov, který na českém internetu zprostředkovává diskusní konfrontace mezi „progresivisty“ a „konzervativci“ ve formátu „změň můj názor“, hned na začátku své debaty se zápasníkem MMA Filipem Grznárem zeptá na jeho postoj k maskulinitě, zaplete se tato mírně zmatená celebrita známá svými ultrapravicovými názory do myšlenkové konstrukce o tom, že obezita je sice nepřirozená, ale akceptovatelnější (a atraktivnější) u žen než u mužů. Jeho hostitel mu pak musí trochu dovysvětlit svá vlastní názorová východiska, aby mu aspoň částečně objasnil důvod pokládané otázky.

Celá tato historka možná vypovídá o skutečnosti, že jakkoli právě Filip Grznár (přinejmenším svým veřejným obrazem) reprezentuje celý komplex toho, co si představujeme pod pojmem „toxická maskulinita“, není to on, ale feminista Kožuchov, koho zajímá, co maskulinitu jako takovou v současnosti vlastně definuje. Periodické „znovuobjevení“ feministického diskurzu, jehož jsme svědky už více než polovinu desetiletí, otevřelo důležité otázky rovnosti pohlaví a pro spoustu lidí odkrylo do té doby neviditelný fenomén strukturálního znevýhodnění žen v kapitalismu. Spolu s tím, jak veřejná debata postupně začala rozeznávat i typicky „ženské“ atributy, jako je péče, a doceňovat, jak jimi ženy přispívají ke kvalitě společenského uspořádání, se stále více mohlo začít jevit, že maskulinita bez přívlastku „toxická“ už snad ani neexistuje. Pokud téma mužů a mužství v debatě vůbec zaznívá, bývá to nejčastěji v kritickém duchu, který uším některých může znít až paternalisticky káravě: v čem muži selhávají a jakým nárokům by měli dostát, pokud nechtějí selhávat i nadále.

František Fekete, Ohne Titel (2019), koláž.

Čím více je člověk vzdálený od prostředí, ve kterém tato debata běžně probíhá (což většinou není otázka volby, ale komplexu sociokulturních faktorů souvisejících zejména s třídním původem), tím pravděpodobněji mu bude znít cize, nepřátelsky a jako potenciálně ohrožující pro jeho vlastní postavení ve společnosti. To zvyšuje riziko, že si k ní vytvoří celkově odmítavý postoj a zavrhne i ty její části, s nimiž by jinak v jednotlivostech souhlasil. To dále umocňuje žurnalistická zkratka, která typicky podává problémy zjednodušeně jako konflikt dvou stran, což ve výsledku podporuje štěpení společnosti v důležitých politických a kulturních otázkách. K osvojení si vyhraněně odmítavých postojů pak může napomáhat i určitá únava z všudypřítomnosti tématu a pocit nedostatečného zastání. Jako alarmující se tak jeví výsledky statistického výzkumu, z nichž vyplývá, že procentuální zastoupení mužů považujících feminismus za hrozbu či zastávajících názor, že muži jsou ve společnosti více znevýhodnění než ženy, je nejvyšší u právě nastupující generace Z, a nikoli třeba u baby boomerů, tradičně vysmívaných pro své konzervativní názory.

Osobně se domnívám, že deficit smysluplně formulované debaty o proměně nároků kladených na muže a jejich společenskou roli je reálný, a pokud máme negativní trendy popsané v předchozím odstavci podchytit včas, je nezbytné začít vědomě pracovat na jeho odstraňování. Největší potenciální nebezpečí vnímám v eventualitě, kdy se pojem maskulinita stane výhradní doménou a tématem manosféry, která jej zdiskredituje pro seriózní diskusi a dokoná tak proces binárního rozštěpení, v němž budou pojmy feminita na jedné a maskulinita na druhé straně vnímány jako jednoznačně pozitivně nebo naopak negativně formulované koncepty (přičemž každá strana barikády bude tato hodnotící znaménka přikládat opačně). Myslím proto, že se čím dál víc ukazuje, že potřebujeme pozitivní definici maskulinity z feministické perspektivy. Její deklarace se tak stává jedním z důležitých a inspirativních úkolů současnosti.

Zleva: Adrian Kiss, Moto 4, She\Her\Hers (2023), kožený objekt; Alois Sratil (2022, 2023), olej na plátně; Adam (2023), kresba na papíře a na stěně.

Prohlásit, že výstavou The Strength of Feelings: A Male Tale, kterou jsem kurátorsky připravil v základně Zaazrak|Dornych v Brně na přelomu let 2023 a 2024, jsem se o tuto definici pokusil, by bylo příliš silné tvrzení. Snažil jsem se ale naznačit směr, kterým by se podle mého toto uvažování mohlo ubírat.

Klíčovým pojmem, okolo něhož byla tato skupinová přehlídka vystavěna, byla „mužská citlivost“, kterou bych pro účely tohoto textu chtěl doplnit ještě o „mužskou romantiku“. Projevy citlivosti lze chápat mimo jiné jako schopnost mužů projevovat a komunikovat svoje emoce spolu s otevřeností kriticky nahlížet své vlastní mužství, stejně jako mužství obecně ve smyslu společenského konceptu. Důležitá mi ale přišla i citlivost manifestovaná v rovině práce s materiálem a v lyričnosti vystavených děl. Mužská romantika by pak představovala nekonkrétně definovaný, otevřený soubor asociací, jež u mužů vyvolávají pocity dojetí a emočního pohnutí: může je stejně tak reprezentovat romantická láska nebo starost o děti jako „bromance“ zážitky času tráveného v těsném sblížení s dalšími muži, láskyplný vztah k vlastním zálibám a koníčkům nebo třeba pečující přístup o určité místo, jako je zahrada nebo dům.

Nejstarší z vystavujících autorů, Alois Stratil, na výstavě zastupoval generaci mužů, jejichž dětskou zkušenost formovala nejdřív výchova v socialistickém režimu, ale i pozdější překotná porevoluční kapitalistická transformace. Společenské nároky na to, jakou úlohu má jako muž zastávat a s jakými charakteristikami se má pojit, byly v době Stratilova dětství a dospívání ještě výrazně vyšší a prakticky nezpochybňované. Na druhou stranu zažil také období největší adorace osobní svobody a jejího volného vyjádření, kde však často nezbylo mnoho prostoru pro zájem o dopad takového jednání na druhé či pro respekt k jejich potřebám. Bolestivou zkušenost čtyřicátníka, jehož „mužský“ svět se mění před očima na pozadí vlastního stárnutí, komunikuje v podobě obrazů smutných penisů, volavek či jednorožců. Tyto tiché a smutné obrazy lze dále vnímat optikou ještě osobnějšího generačního konfliktu: jako syn známějšího umělce se musí Alois Stratil vyrovnávat taky s komplikovaným (uměleckým) odkazem svého otce, což do výkladu jeho tvorby vnáší jistý oidipovský rozměr – tedy ryze mužský a mezi muži široce sdílený fenomén.

Zleva: Alois Stratil (2023), olej na plátně; Adrian Kiss, Moto 4, He\Him\His (2023), kožený objekt; František Fekete, Ohne Titel (2019), koláže.

Objekty maďarského umělce Adriana Kisse mohou na první pohled asociovat kapoty luxusních sportovních aut. Jakkoli i vášeň pro „autíčka“ lze prvoplánově asociovat s mužstvím, vnímám u nich ještě jeden další, ať už vědomě, či nevědomě přítomný aspekt: tvary těchto kožených prošívaných žíněnek, jejich záhyby, prohlubně i kůží natěsno obepnuté hladké oválné tvary mohou připomenout mužskou muskulaturu. Adrian Kiss, který se sám věnuje kultivaci vlastního těla posilováním, obrací tímto jednoduchým a subtilním gestem svůj „male gaze“ – pohled typicky objektivizující ženské tělo – směrem k sobě samému. Metodu šití, tradičně vnímanou jako ženskou práci, využívá k citlivému tvůrčímu průzkumu ustrojení, stavby a biologických daností mužského těla.

V umělecké tvorbě Františka Feketeho je reflexe toho, co to vlastně znamená být muž, co by to mohlo znamenat a jak se vnímání tohoto pojmu proměňuje, jedním z opakovaně se vyskytujících témat. Na brněnské výstavě prezentoval domalovávané koláže z vybraných fotek nalezených v módních časopisech, v nichž jednoduchými autorskými gesty nabourává stereotypní silové předpoklady připisované mužům. Ty následně znejišťuje důrazem na citlivost a genderovou nejednoznačnost zobrazovaných postav.

Alois Stratil (2022, 2023), olej na plátně.

K podobné problematice se vyjadřuje i autor vystupující pod jménem Adam. Využívá média grafiky a kresby, jimiž zpodobuje androgynní a genderově fluidní bytosti. Zařazení autora, definujícího sama sebe jako genderově nebinární osobu, do výstavy manifestující současné podoby maskulinity a její možné transformace, bylo důležitým gestem. Pokud tato nová definice maskulinitu má být skutečně relevantní a feministická, domnívám se, že je nutné přihlásit se k faktu, že příslušnost k mužství nemusí být jen záležitostí „danosti“, ale i volby. Tato volba zároveň nemusí být ani trvalá, ani ultimátní, ale klidně dočasná nebo postoupená trvalému přehodnocování a otevřenosti ke změně.

Nad rámec vzpomínky na již proběhlou výstavu bych chtěl pro účely tohoto textu jmenovat ještě dva další nepříliš známé autory z českého prostředí, jejichž práci bych rád v této souvislosti zmínil. V případě Martina Nytry jsem přímo zvažoval zařazení jeho práce na zmiňovanou výstavu, nakonec jsem se ale rozhodl uspořádat mu místo toho v Zaazrak|Dornych samostatnou přehlídku. A to nikoli proto, že by se jeho umění na výstavu věnovanou citlivému mužství nehodilo, ale proto, že si jeho soustředěná, ale opomíjená tvorba zasluhuje představení na větší ploše (pokud za ni 20 m² off-spaceové galerie lze vůbec považovat). Martin Nytra v poslední době vytváří jemné pastelkové portréty na plátně, na kterých se typicky z prázdna a ticha rozlehlé bílé našepsované plochy vynořují fragmenty (častěji) mužských obličejů v lehce ilustrativní nebo komiksové stylizaci. Velká prázdná plocha v kontrastu s detailně vyvedeným obličejem dává vyznít paletě subtilních emocí, které se v těchto tvářích odehrávají. Zračí se v nich pochyby, nejistoty, úzkost a splín, které ale místy narušuje potutelně skrývaný úsměv a jiskra v oku.

V souvislosti s výše zmíněnou „mužskou romantikou“ bych chtěl ještě zmínit video Jonáše Svobody Igelit z roku 2016. Sestřih víceméně dokumentárních záběrů zachycuje atmosféru společného trávení času v úzkém kolektivu kamarádů-mužů během sezónních zemědělských prací v západní Evropě. Pokud si typ maskulinity, který Svoboda svým divákům odhaluje k nahlédnutí, zasluhuje přívlastek toxická, rozhodně to není proto, že by reprodukovala negativní patriarchální vzorce, ale spíš pro množství substancí zkonzumovaných během (pracovního) výletu. Video v žánru bromance dokumentuje specificky dekadentní, humornou proměnu, jež postupně prostupuje chování i vztahovou dynamiku mužů, odsouzených po určitou dobu k nepřetržitému trávení času v úzkém kolektivu (ať už tvrdou prací, nebo při lelkování). Výsledkem této proměny je mimo jiné jakási šupácká a trochu znuděná varianta kutilství, která dává vzniknout třeba podomácku zfušované parní sauně vyrobené z rychlovarné konvice, stolu a několika matrací.

Adam (2023), kresba na papíře a na plátně.

Kritika genderové nerovnosti v patriarchátu a upozorňování na strukturální znevýhodnění, jemuž v tomto systému čelí ženy a další gendery v porovnání s muži, stejně jako odmítnutí toxických aspektů maskulinity, rozhodně nejsou uzavřenými tématy. Naopak, pro mnoho lidí tyto věci stále nejsou samozřejmé a je nutné s nimi veřejnost i nadále seznamovat. Maskulinita jako taková ale není ztotožnitelná s patriarchátem, jakkoli jde pochopitelně o provázané koncepty, které navzájem ovlivňují svoji podobu. Tím, že rozdíl a vztah mezi těmito pojmy nejsou v debatě dostatečně diferenciovány, mnoho mužů v současnosti může trpět pocitem, že jsou automaticky vinni něčím, co si nevybrali, ale s čím se narodili. Pokud tedy nechceme pomáhat stvořit monstrum opozičně reakcionářského odmítnutí feministických východisek, je naším úkolem doplnit kritiku patriarchátu o téma pozitivně formulované podoby maskulinity, a to přímo v rámci feministické debaty, stejně jako začít zdůrazňovat rozdíl, který mezi pojmy patriarchát a maskulinita je. Umění, tematizující emoce a city optikou mužů, může být ideálním prostředkem komunikace těchto konceptů veřejnosti. Jakkoli je role současného umění (či akademické debaty) na utváření názorů široké veřejnosti marginální, ze zkušenosti víme, že právě ono je často zdrojem inspirací později přejímaných pop kulturou. A potom se můžou dít věci.

Debata o genderových otázkách v posledních letech vynesla na světlo inspirativní koncept nebinarity. Osobně vnímám jeho největší přínos tehdy, kdy ho aplikujeme coby obecný přístup k životu (a můžeme ho parciálně pro tyto účely klidně oddělit od genderové problematiky). Odmítnutí binarity nám může pomoct jasně rozlišit faleš duálního pohledu, který je často používán při prezentaci různých politických, názorových a dalších problémů – a místo něj se pokusit zahlédnout opravdovou složitost světa. Může být skutečně osvobozující, pokud se místo binarity naučíme vnímat pluralitu. Pokud se tedy vrátíme k genderu, respektive přímo k maskulinitě, můžeme zkusit začít budovat její novou, emancipovanou podobu od jednoduchého uvědomění, že stejně jako gender sám o sobě, tak i maskulinita je spektrum.

The Strength of Feelings: A Male Tale / Adam, František Fekete, Adrian Kiss, Alois Stratil / kurátor: Šimon Kadlčák, Zaazrak|Dornych / Brno / 19. 12. 2023 – 18. 1. 2024. 

Foto: Šimon Kadlčák