Osudy sochy v ulicích

Letošní ročník přehlídky Brno Art Open se zaměřil na lokality s množstvím legislativních, majetkových, technických či společenskopolitických omezení, což vedlo mimo jiné i k tomu, že některé z instalací nemohly být realizovány na původně zamýšlených místech. Spíše než na samotná umělecká díla se tak přehlídka pod kurátorským dohledem týmu Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) soustředila na kontext a na proměňující se vztahy a socio-ekonomické vlivy ve veřejném prostoru. Šimon Kadlčák ve své recenzi připomíná naléhavost tématu a také konkrétní brněnské kauzy, které přehlídka tematizuje.

Juliana Höschlová, Gersonův zázrak, 2019.

Osudy sochy v ulicích

Někdejší název Sochy v ulicích, jak se původně brněnská přehlídka uměleckých intervencí do prostoru města – dnes známá jako Brno Art Open (BAO) – jmenovala, se letos neobjevuje ani v jejím podtitulu. A asi vůbec poprvé pak organizátoři odolali vábení návodnosti a nepoužili ho ani nikde v doprovodných materiálech. Letos přitom měli dobrou možnost se k němu klidně znovu otevřeně přihlásit. Ne že by se snad letošní BAO v regresivním protipohybu odvracelo od kurzu kontextuálního uvažování vztahu uměleckého díla a jeho bezprostředního okolí a transmediální diverzity nastaveného předchozími ročníky. Souvislost je spíše obsažená v ústředním narativu přehlídky, jímž je osud abstraktní plastiky sochařky Sylvy Lacinové z roku 1985, která byla před několika lety odstraněna z veřejného prostoru města Brna bez jakékoli odborné či širší veřejné diskuze. Z této dosud poněkud přehlížené události se tak stává hlavní tematický motiv, případová studie, na které lze ilustrovat, jak proměňující se socio-politické, ekonomické, kulturní nebo obecně mocenské faktory zasahují do života „soch v ulicích“, jejichž estetickou úlohu často mylně pokládáme za apolitickou či depolitizovanou.

Kurátorský tým letošního ročníku seskupený pod kolektivní značkou Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) nakonec přehlídce přidělil podtitul Jsem závislý objekt. Tím jako by už rovnou odpovídal na otázku, jak se to má s tou autonomií uměleckého díla: je to jen chimérický konstrukt, všechny externí vlivy jsou příliš významné, než abychom je mohli ignorovat. Svůj pohled přitom kurátorky nezaměřují jenom na umění, ale uvažují nad otázkami podmíněnosti v „rozšířeném poli“ veřejného prostoru, architektury a urbanismu. Formát umělecké přehlídky v prostoru města se k úvahám tohoto typu zdá vhodně zvolený. Dlouholeté angažmá části kurátorského týmu v Galerii TIC (která stabilně platí za jednu z vůbec nejzajímavějších uměleckých institucí na místní scéně) umocněné individuálními zkušenostmi s komunální politikou či dosavadní kvalitní prací v oboru teorie architektury, pak byly příslibem, že by ročník 2019 mohl být tím vůbec nejrelevantnějším, co do provázání tématu se skutečně palčivými lokálními problémy.

Městský prostor v ohrožení

Instalace Jaroslava Sedláka s Davidem Helešicem v podobě líbivě vytvarované dřevěné konstrukce dává divákům možnost vyšplhat na střechu kavárny Praha v Brně a rozhlédnout se směrem k historickému centru. To, co divák v první řadě uvidí, je však hlavně nevyužitá vybetonovaná plocha staveniště Janáčkova kulturního centra. Jeho realizace je momentálně pozastavena po sérii kontroverzí, které vyvrcholily žalobou podanou na město Brno autory vítězného architektonického návrhu. Sérii nestandardních postupů při stavbě filharmonie pak město dovršilo pokusem ukrýt ladem ležící staveniště před zraky občanů za fortelný dřevěný plot. Díky dočasné vyhlídce může návštěvník BAO stanout nad ním a celou situaci naplno procítit.

Jaroslav Sedlák a David Helešic, 2021, 2019.

Rozbitý městský urbanismus a neexistence jednotícího vizuálního stylu v prostředí postkomunistické země (nebo přesněji země, jejíž moderní dějiny jsou založené na prudkých změnách protichůdných režimů a ideologií) jsou tématem intervence Kate V Robertson. Ta v duchu „nenápadných tendencí“ vyměnila na Moravském náměstí část dlažby. Tematická východiska instalace Laury Aldridge jsou podobná, jejich provedení ale o poznání okázalejší. Zakrytí Sálu Břetislava Bakaly obřím bannerem má jedním dechem odkazovat k ohrožení památkově nechráněné budovy v rukách soukromého majitele i k městskému vizuálnímu smogu.

Problematiku nedotknutelnosti soukromého vlastnictví v kapitalismu komentuje i Juliana Höschlová, která svojí instalací vstupuje do neobydleného, chátrajícího „holubího domu“ na Pekařské ulici. Vedle zviditelnění prázdného domu uprostřed městského centra pak vnáší do hry ještě environmentální otázky, když své závěsné objekty-záclony vyrábí z recyklovaných plastových tašek.

Obdobně Martin Zet instaloval svoji Tvárnici do prostoru brownfieldu před brněnským dolním nádražím. Tematizuje jednak přímo tato podivná nevyužitá ne-místa na pomezí městské a přírodní krajiny, ponechaná svými vlastníky jako odložený investiční potenciál do příhodnějších časů. Zetův betonový objekt však současně vychází z tvarosloví stavebních prvků navržených jeho otcem Milošem (jehož sochařskému dílu se autor nyní badatelsky věnuje). V doprovodném katalogu k tomu kurátorky trefně poznamenávají, že dílo tak stojí rozkročené mezi dvěma režimy a komentuje specifické problémy jak socialistické, tak kapitalistické výstavby (v aktuálním případě tedy spíš ne-výstavby). Nečekanou významovou mnohotvárnost (u Zeta obvyklý prvek) tohoto na pohled velmi puristického sochařského díla pak v době mojí návštěvy dotvářela ještě nezamýšlená autoreference na předchozí umělcovu tvorbu (u Zeta taktéž obvyklý prvek): Tvárnice totiž někomu zjevně posloužila za dočasný přístřešek, čímž připomíná Podpalubí, které Zet odprezentoval v roce 2012 v Galerii Na shledanou ve Volyni.

Martin Zet, Tvárnice, 2019. Foto: Michaela Dvořáková

Cenným příspěvkem, vnášejícím do hry ještě jiná důležitá související témata, byla performance připravená Majou Štefančíkovou (naposledy proběhne 11. 8. v rámci zakončení celé akce). Ta kongeniálně (a velmi nenápadně) propojuje odkazy na historickou úlohu sochy ve veřejném prostoru s aktuálně diskutovanými otázkami přebujelého turismu či spektakularizace lidského života v době jeho sdílení na sociálních sítích. U toho zvládá být i hudební symfonií a pohybovou performance.

Místo monumentu antimonument

Představme si situaci, kdy se někdo dejme tomu z jiného města opravdu vypraví do Brna, aby navštívil druhé z brněnských bienále (Grafické bienále a BAO se podle benátské logiky střídají v sudých a lichých letech). Co si asi z přehlídky odnese? V první řadě může být nepříjemně překvapen nemonumentálností většiny vystavených děl. Na druhou stranu – už centrální objekt přehlídky, původně vertikální reliéf Sylvy Lacinové, teď instalovaný s odkazem na svou nevyjasněnou a poněkud trpkou přítomnost v leže na schodech Domu umění, napovídá, že v letošním ročníku se monument stává spíše antimonumentem.

Jednotlivá díla jsou rozmístěna na často poměrně vzdálených a hlavně velmi různorodých místech. Pomyslný návštěvník si tedy určitě užije radost z jejich objevování. Na mysl se pak vkrádá otázka, zda nadšení pociťované při návštěvě brownfieldu, botanické zahrady nebo osmdesátkového retromuzea (jehož desetiletí neměnné interiéry tzvetnikovsky penetroval Martin Kohout jednou z nejpodařenějších instalací) není víc způsobované místy samotnými než jejich dočasnými uměleckými apendixy. Obě roviny by však vzhledem k přímé tematizaci veřejného prostoru měly fungovat v součinnosti, a to se asi daří.

Martin Kohout, Co kdybychom porodili žábu?, instalace v Moravském zemském muzeu, Expozice Fauna Moravy, 2019.

Většina uměleckých intervencí se pak nějakým způsobem vztahuje k otázkám nastoleným v úvodním kurátorském textu. Vyčíst tuto souvislost přímo z uměleckých děl je pak ale v mnoha případech složité (nejlépe se to daří asi dílům Kate V Robertson, Maji Štefančíkové a Martina Zeta). Naštěstí kurátorské komentáře v doprovodném letáku, jež jsou kolektivním dílem Café Utopia, jsou dostatečně informačně sdílné a navíc i čtivě a srozumitelně napsané, takže se jim daří odhalovat sítě jednotlivých autorských úvah, které by jinak asi našemu divákovi zůstávaly skryté. Jen v několika málo případech (díla Daniely a Lindy Dostálkových a trochu i Zsófie Keresztes) zůstávají pochyby i po přečtení textů a některé v nich naznačené souvislosti se jeví jako sporné a trochu samoúčelné. Obecně díla vztahující se k tématu přehlídky přímo komunikují v rámci výstavy dobře i mezi sebou navzájem a vytvářejí pocit celku, kde každé jednotlivé dílo dodává k tématu nějaký důležitý postřeh. Ty práce, kde sepětí s tématem není tak zjevné, pak mohou působit solitérně a vzhledem k celku trochu nepatřičně. Možná by stálo za zvážení, zda propříště k outdoorové části BAO nepřipojit i klasickou indoorovou galerijní část, která by pomohla naznačit i méně zjevné linky kurátorského záměru. (K výstavě se chystá katalog, který tuto roli pravděpodobně sehraje – bohužel ale vyjde až po skončení přehlídky.)

Závěrem, ale v neposlední řadě, je pak třeba zmínit fakt, který by vydal na samostatný článek: přípravy BAO 2019 byly provázeny celou sérií prekérností: přehlídka, přímo tematizující otázky společenských a politických nároků kladených na umělecké dílo ve veřejném prostoru, se sama opakovaně stala obětí těchto externích nástrah. U většiny děl docházelo k přesunům či ad hoc úpravám vynuceným městskými částmi, majiteli nemovitostí či památkáři, které vyvrcholily cenzurou statementu v díle Marka Meduny na domě v Údolní ulici.[1] Je na místě domnívat se, že tyto okolnosti se musely na konečné podobě děl nějakým způsobem projevit. To mohlo některým z nich asi trochu ublížit. Téma ročníku se tak ale díky nečekané oklice potvrdilo jako velmi aktuální.

Zsófia Keresztes, Hlad po rozdělení, instalace v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, 2019.

[1] Medunův nápis měl být na fasádě stejné budovy, na které v rámci BAO byla už před dvěma lety nástěnná malba Alexeye Klyuykova a Vasila Artamonova. Z ní byla nejprve na žádost obyvatelů domu odstraněna zmínka o komunismu a nakonec, navzdory snaze ponechat malbu na zdi trvale, i celá malba. Marek Meduna chtěl tuto situaci přímo komentovat, nakonec mu to ale nebylo dovoleno: na fasádě tedy zůstal pouze prázdný rámeček, cenzurovaný nápis však úplně chybí.

Laura Aldridge, Daniela a Linda Dostálkovy, Juliana Höschlová, Zsófia Keresztes, Martin Kohout, Marek Meduna, Cezary Poniatowski, Joanna Rajkowska, Kate V Robertson, Sylva Lacinová, Jaroslav Sedlák a David Helešic, Maja Štefančíková, Martin Zet / Brno Art Open 2019 – Jsem závislý objekt / kurátorky: Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) / Brno / 4. 6. – 11. 8. 2019

Foto (pokud není uvedeno jinak): Hynek Alt. Fotoreport přehlídky naleznete zde.