Pohyblivé písky obrazů postkapitalismu

Šimon Kadlčák přináší pohled do výstavy Petra Jambora, Jakuba Němce, Michala Žilinského a Jakuba Ročka s názvem Písky mikrosvěta 2.0, která probíhá v brněnské Galerii TIC. Postapokalypticky působící prostor a videoprojekci dotváří ještě zvuková složka Tomáše Moravanského a podle recenzenta je výstava i přes svou mnohovrstevnatost komplexním celkem a především imerzivním zážitkem.

Brněnská galerie TIC patří dlouhodobě ke stabilním zárukám kvality nejen v kontextu města, ale i v rámci celé republiky. Zejména v posledních pěti letech se mohou návštěvníci galerie každý rok těšit na jeden nebo několik produkčně náročnějších projektů, které vedle zpracování aktuálně rezonujících témat slibují také inovativní přístup k formátu výstavy jako takové, výjimečnou pozornost věnovanou výstavní architektuře nebo imerzivní divácký zážitek^[1].

Takovýmto highlightem letošní podzimní sezóny je projekt Písky mikrosvěta 2.0, za kterým stojí neformální autorská all-male skupinka ve složení Petr Jambor, Jakub Němec, Michal Žilinský a Jakub Roček. Ti si ke spolupráci přizvali ještě Tomáše Moravanského, který obstaral zvukovou složku projektu a kurátorku Mariannu Brinzovou. Čtveřici autorů „vnitřního okruhu“ skupiny pojí společně absolvované studium v Ateliéru kresby a grafiky pod vedením Svätopluka Mikyty na brněnské FaVU. Pokud ale čekáte, že tohle mediální určení bude na výstavě hrát nějakou roli, tak vězte, že slova „kresba“ a „grafika“ se právě zde objevují naposledy. Výstava, která je rozšířenou reprízou loňské expozice Piesky mikrosveta v Galérii Jozefa Kollára v Banské Štiavnici, má totiž podobu velkolepě pojatého komplexního prostředí, jehož jednotlivé složky se navzájem prolínají a významově i esteticky doplňují jedna druhou.

Hned při vstupu do Galerie U Dobrého pastýře v prvním patře TIC totiž divákovi okamžitě dojde, že standardní galerijní white cube je tady nejen změněná k nepoznání, ale spíš úplně absentuje. Ve vstupním prostoru není žádné světlo, a tak si na něj návštěvník musí posvítit mobilem (k čemuž ostatně nyní vyzývá i upozornění před vstupem, které je snad reakcí na množství lidí, kteří další průzkum výstavy hned zkraje vzdávají). Teprve s vlastním zdrojem světla poznáváme, že jsme se ocitli ve zcela tmavém labyrintu členěném do úzkých chodbiček rezavým pletivovým plotem nataženým na lešenářské konstrukci. Na zemi rozházená suť včetně detailů typu kaluže vody nebo věrohodně vypadající rozbořené cihlové stěny nás uvádějí do scénické situace, která může připomínat urban-explorerskou návštěvu sklepa v nějakém opuštěném industriálním prostoru. Do hlavy se ale spíš vkrádá slovo postapokalypsa. Z dálky se ozývá tlumeně znějící hudba. Kdo vydrží klaustrofobické působení tohoto prostředí, dorazí na závěr do poslední místnosti, ve které běží videoprojekce.

Pro účely této recenze dejme tomu, že návštěvník vstoupí do místnosti s projekcí zrovna ve chvíli, kdy smyčka začíná právě od začátku. Po krátkém úvodu, který v nás na chvíli vyvolá pocit, že budeme sledovat youtuberský vlog s recenzí na knihu, obraz vykrystalizuje do 3D renderu pusté, soudě dle stavebních strojů okolo snad právě opravované budovy. Fyzické prostředí v galerii se s tím filmovým v tu chvíli dokonale protnou. V další části – nadále připomínající YouTube video – se spolu s first-person vypravěčem a jeho nikdy neviděným společníkem vydáme přímo na průzkum budovy. Během něj padnou ve voiceoveru narážky, které by mohly naznačovat, že ruiny lidského působení tady nereprezentují jenom očekávané vyobrazení stavu světa po nějaké nepříliš časově vzdálené katastrofě/transformaci (což je výklad, který podporuje i kurátorský text). V paralelním alternativním výkladu fungují i jako alegorické zpodobnění civilizačně podmíněných psychických stavů, jako je deprese nebo vyhoření.

S dalším střihem už lidský vypravěč úplně mizí a cokoli lidského je nadále přítomné právě jen skrze civilizační pozůstatky porůznu roztroušené napříč postantropocénními obrazy s různou mírou závažnosti. Jakkoli se tempo půl hodiny trvajícího filmu různě proměňuje a určitě nikam zběsile nechvátá, lze konstatovat, že se dávkování jednotlivých scén postupně rozjede do podoby psychedelického DMT tripu složeného ze surreálně vykloubených obrazů postkapitalismu.

Není asi nutné v popisu výstavy zabíhat do dalších detailů, jakkoli právě dotaženost v detailu je její silná stránka podtrhující nadstandardní kvalitu projektu. Prostorová a filmová složka Písků mikrosvěta 2.0 dohromady tvoří mimořádně komplexní celek, který charakterizují stejně tak slova narativní jako abstrahovaný. Jeho charakteristikou by také mohla být scéničnost, nebo dokonce spíš „filmovost“, ať už proto, že ústřední snímek působí díky stopáži i produkční kvalitě v prostředí galerie skutečně skoro jako „celovečerák“, tak i díky okolnímu prostředí, které navzdory propracovanosti (nebo možná právě pro ni) zůstává kulisami. Zvlášť bych na tomto místě chtěl ještě zmínit zvukovou stopu-soundtrack, kterou má na svědomí přizvaný Tomáš Moravanský. Složená převážně z různě zpomalovaných a dekomponovaných (popových) písní a úryvků reklam vytváří běhu filmových obrazů jen obtížně stravitelný zvukový podkres, který však v celku vyznívá jako poslední znejišťující kamínek do mozaiky. Díky němu výsledek působí dojmem blížícím se významové i formální úplnosti.

Pokud bych snad měl „ze sportu“ k výstavě přece jen vznést nějaké kritické námitky, pak možná jen to, že stupňující se epičnost filmu postupně vygraduje do té míry, že v závěrečné scéně narazí jinak nebývale detailní a propracovaná 3D animace Michala Žilinského na své limity a ztratí něco ze své věrohodnosti. Zmínit lze také to, že pro pravidelné návštěvníky galerie možná nemusí být tato jednorázová prostorová transformace zas až tak překvapující vzhledem k faktu, že s efektem zcela tmavého a oproti běžnému stavu nezvykle členěného prostoru už před rokem pracovala skupinová výstava Lyronoši, přiškrcení slavíci a buditelky rána situovaná ve stejné části galerie (jakkoli tam šlo o kurátorský, nikoli umělecký zásah).

Pokud jsem na začátku tohoto textu psal, že galerie TIC je vůbec jedním z nejkvalitnějších galerijních počinů nejenom v rámci Brna, ale i celorepublikově, pak lze říct totéž o výstavě Písky mikrosvěta 2.0, která bezesporu patří mezi nejužší špičku výstavních zážitků tohoto roku.

^[1] Např. Husto v ústach (Katarína Hrušková, Lucia Tkáčová, 2021), Lyronoši, přiškrcení slavíci a buditelky rána (kurátorky Café Utopia a Eva Rybářová, architekt Tomáš Svoboda, 2021), Boží dílo (kurátorky Zuzana Janečková a Katarína Hládeková, 2018)

Michal Žilinský, Jakub Roček, Petr Jambor, Jakub Němec, Tomáš Moravanský / Písky mikrosvěta 2.0 / kurátorka: Marianna Brinzová / Galerie U Dobrého pastýře / Galerie TIC / Brno / 15. 6. – 15. 10. 2022

Foto: Tomáš Moravanský ( Fotoreport zde.)