Neztratit paměť, i když bychom chtěli

Autoři a autorky vystavených děl pocházejí z různých míst, spojuje je sdílená zkušenost, nikoli estetika či generační zázemí. Ukazují, co znamená přijít o domov – a zároveň hledají způsob, jak tuto ztrátu zobrazit ve chvíli, kdy se historie stává nástrojem manipulace. To proměňuje vztah k minulosti, jejíž obraz není stabilní, a otevírá otázku, co si ještě můžeme nárokovat jako vlastní vzpomínku.

Východiskem je obraz neexistujícího soutoku dvou řek – Dněpru a Labe. Jde o pokus vytvořit prostor, v němž se mohou potkat proudy migrace, kulturní výměny, ztráty, odporu a snad i naděje. Spolu s tím jsou nevyhnutelně neseny i šrámy moci, které se do pohybu vrývají – byť třeba neviditelně, ale s důsledky, které mohou být velmi konkrétní.

Samotná myšlenka, že se dvě řeky mohou spojit v jeden proud, působí romantickým dojmem. Ale zatímco Dněpr a Labe se na mapě nikdy nesetkají, lidé, o nichž výstava mluví, se potkávají v podmínkách, které si nezvolili. Symbolický rámec výstavy vychází z osobní zkušenosti kurátora Sashy Baydala, jehož blízcí museli po roce 2022 odejít z Ukrajiny a ocitli se právě v Ústí nad Labem. V rozkročeném oblouku, který propojuje řadu míst, období a kontextů, se ale konkrétní zkušenosti snadno rozostřují. Z výstavy pak vychází společný jmenovatel, který se táže: proč tolik zla?

Po prostudování děl, které migraci ukazují v jednotlivých konkrétních motivacích, se po původu zla snad nelze neptat. Ne jako morálního selhání jednotlivce, ale jako síly, která se šíří prostorem a opakuje se v různých konstrukcích: jako okupace, jako mocenský tlak, jako institucionalizovaná nespravedlnost či typicky lidsky zvrácený imperialismus, za nějž nejvíce platí ti nejslabší. Tyto nedobrovolné přesuny jsou důsledkem rozhodnutí, kterému nelze rozumět jinak než jako projevu destruktivní touhy po kontrole. Vytlačení jiného tu není vysvětlováno, ani přesmíru ukotveno v historicko-politických kulisách, ale znepokojivě přítomno. Moc není triumfem, ale deformací.

Výstava je rozvržená do čtyř částí, které se vzájemně prolínají a uchopují téma přesidlování z různých perspektiv. V první z nich – věnované vztahu mezi krajinou a průmyslem – se ukazuje, že přesuny se netýkají jen lidí. Proměňují i půdu, vodu a další formy života, které tyto zásahy nesou. Severní Čechy, podobně jako Dněpropetrovsko, se staly rukojmími socialistické ideologie, která pod záminkou rovnosti stavěla těžký průmysl a dělnickou třídu do centra společenského smyslu – a přitom ničila prostředí i paměť míst.

Průmyslová expanze a na ní vystavěná kultura změnily i vizuální jazyk měst. Mnohá díla ukazují, co se stane, když tato symbolika ztratí oporu v systému, který ji vytvořil, a místo budoucnosti začne odkazovat k rozpadu. Danylo Halkin tuto proměnu sleduje skrze vitráže ze 70. let, které původně zdobily veřejné budovy a továrny v Dnipru. Jsou to zbytky estetického systému, jehož znaky – ženské figury, mírové holubice, stylizovaná vegetace – po privatizaci ztratily svůj význam i publikum. Halkin je zachycuje a znovu aktivuje v díle Block with Woman. Někdejší propagandy dnes přežívají ve stavu mezi kulturním dědictvím a hmotou, která plní depozitáře. V době opětovného bombardování Ukrajiny však tyto skleněné obrazy nabývají paradoxní trvanlivosti – jako by přežily vlastní ideologii.

Druhá část výstavy sleduje trajektorie umělců a umělkyň pohybujících se napříč kontinenty a ukazuje mobilitu jako stav, který osciluje mezi možností a ztrátou. Kulturní přesun tu není jen důsledkem války nebo vyhnání, ale také strategickým manévrováním v systému, který pohyb reguluje podle vlastních potřeb. Studentské výměny a umělecké rezidence během socialismu představovaly jednu z cest, jak být v pohybu – ale ten byl podmíněný, rámovaný institucí a konkrétní ideologií.

Instalace v tomto segmentu se částečně vymykají fatalistickému tónu celku. Nejsou tolik o moci jako nevyhnutelnosti, ale spíš o strategiích, jak se navzdory ní pohybovat. Čtyři tapisérie vytvořili umělci a umělkyně původem z Ukrajiny (Yana Bachynska), Koreje (Li Ki Sun Bejčková), Pekingu (Madame Song) a Bulharska (Maryn Varbanov), kteří se pohybovali mezi Evropou a Asií. Jejich práce propojují techniky, mytologie i symbolické systémy různých kultur a evokují období, v němž se textil stal nejen uměleckým médiem, ale i možným mostem mezi globálním Východem a Západem, mezi soukromým a oficiálním.

Touhou po nesvázanosti rezonuje fotografický záznam performance rumunského umělce André Cadereho. Jeho nomádská praxe, založená na nošení dřevěných tyčí ve veřejném prostoru, funguje jako gesto svobodné vůle a také jako vzdor vůči institucionalismu: kontrola se neprojevuje jen zákazem, ale i rámcem, do kterého se umění musí vměstnat. Ve spojení mocí – té, která ovládá kulturu, a té, jež bytosti nutí k přesídlení – se Cadereho práce stává formou odporu, na jejímž základě je pro něj možné důstojné žití.

V části věnované soužití zaznívá otázka, co vlastně znamená společné bytí, když historie sdílení je zároveň historií vylučování, ve které akt reprezentace nahrazuje skutečný hlas. Už název Koexistence zní více jako snášenlivost než spolužití – v lepším případě klidné přehlížení, v horším strategická tolerance. Menšina může existovat, pokud zůstane v určeném prostoru a nebude vyčnívat. I přes snahy nevidět jsme neustále svědky toho, jak je společenské soužití vyjednávané. Rámce, do kterých se jednotlivci či celé skupiny zasazují, je často spíše vytlačují, než zvou. Jsou nástrojem kontroly, nikoli snahy o společné bytí.

Proto Robert Gabris se znatelným naštváním staví z paměti model otcova domu, který vidíme zachycený na velkoformátové fotografii. V měřítku 1 : 20 rekonstruuje prostor, jenž nebyl vytvořen jako domov, ale jako past – státem postavený dům v romské osadě, záměrně izolovaný a bez základní infrastruktury. Takové sídliště mělo romské obyvatelstvo udržet na okraji – fyzicky i symbolicky. Strukturální diskriminace se tu neprojevuje jen v politických strategiích nebo mediálních narativech, ale v samotné architektuře: v tom, kde a jak jsou lidé nuceni žít, jaký obraz o nich koluje a jak těžké je z něj vystoupit. Zmenšenina z otcových dopisů a vzpomínek není sentimentální návrat, ale vizualizace toho, co institucionální rasismus dělá s tělem i pamětí. Podobně Kvet Nguyen ve svém díle reaguje na rozpor mezi osobní historií a veřejným jazykem. Jsme konfrontováni s otevřeně xenofobními výroky slovenských devadesátkových médií na účet vietnamské komunity, na jejichž základě se vlastní vzpomínky komunity vpíjí do zdi falše.

Závěr výstavy – Obrození – nechává otázku smíření otevřenou. Zazní tu ale v kontrastu s odporem proti zapomnění není slyšet jasně. Víra v nápravu vyznívá bláhově, rozhodnutí neztratit stopy je o to silnější. Igor Grubić nechává na střeše ústeckého hotelu svítit jediné slovo: mír. Neon, nesoucí jméno ruského města Vladimir, zůstává zářit jen ve třech písmenech. Stavba jako tehdejší důkaz přátelství mezi sovětským a severočeským městem je po totální ruské invazi na Ukrajinu, kdy v hotelu nacházejí útočiště někteří z ukrajinských uprchlíků, připomínkou toho, jak nebezpečné mohou přátelské styky být.

V Kurapatech, lesním prostoru masových poprav stalinské represe, vznikají památníky z chudého dřeva – vratké kříže, znovu a znovu vztyčované. Masha Sviatahor je fotografuje jako tiché vzpoury proti zapomnění. Režim, který si byl své krutosti vědom, se je pokusil skrýt pod nově vysazený borovicový háj, jako by zeleň mohla pohltit vinu. Jenže krajina si pamatuje. To, co bylo nuceno k setrvání pod povrchem, se silou odporu, přestože stále v ohrožení, dere vzhůru.

Výstava se s minulostí nerozloučila. Stejně jako většina vystavených děl s ní nepracuje jako s uzavřenou kapitolou. Vrací se k ní opakovaně, protože se jí nelze zbavit. Nezapomenout navzdory všemu, co by si přálo opak, je patrně nejvytrvalejší gesto, které výstava nabízí. A možná právě odtud se začínají vynořovat otázky, které není snadné položit: je to schopnost vydržet, co z nás dělá lidi? Nebo spíš neschopnost přestat cítit? A je vůbec v našem zájmu stát se odolnými – nebo je to jen jiná podoba znecitlivění, která nás dovádí tam a zase zpátky?

Louisa Babari, Yana Bachynska, Maja Bajević and Emanuel Licha, Abel Barroso, Jagoda Buić, André Cadere, DAVRA Collective (Valeriya Kim, Dona Kulmatova, Zumrad Mirzalieva, and Saodat Ismailova), Robert Gabris, Igor Grubić, Danylo Halkin, Nikolay Karabinovych, Zdena Kolečková, Alban Muja, Sandra Muteteri Heremans, Halyna Neledva, Kvet Nguyen (Hoa Nguyễn Thị), Minh Thắng Phạm, Vincent Rumahloine, Araks Sahakyan and Rebecca Topakian, Souli Seferov, Huai-Kuei Song, Josef Sudek, Li Ki Sun Bejčková, Masha Sviatahor, Maryn Varbanov / Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe / kurátorský tým: Sasha Baydal, Nataša Petrešin-Bachelez / Dům umění Ústí nad Labem / 24. 4. – 26. 7. 2025

Foto: Filip Trubač