Rozptýlený čas kolektivních těl

V galerii z hlíny se našlapuje jemně. Prach tu není stopou po pohybu, ale prostředím, které pohyb zpomaluje. Kurátorka a zároveň i jedna z vystavujících umělkyň Šárka Koudelková zde pokračuje ve svém dlouhodobém zájmu o výstavní formáty, které fungují jako otevřený organismus. Instalace nemají pevné kontury, ale propisují se do sebe navzájem. Vrství se, spojují a rozpadají v hliněném prostoru galerie, která se sama stává tělem. Nejen metaforicky, ale i doslova – s páteří a keramickými póry, do nichž se prach usazuje. Prach v tomto prostředí nepředstavuje absenci, ale přítomnost všeho, co zůstává. Těla – lidská, nelidská, minulá i současná – z něj vznikají, v rámci něj se přetvářejí, sedimentují a cirkulují. Celé to probíhá v tichu, které nevysvětluje nic navíc, ale tím spíše umožňuje naslouchat.

Objektově orientovaná ontologie, na kterou výstava volně odkazuje, pracuje s rovnocenností lidského a nelidského, organického i anorganického. Odmítá nadřazenost lidského subjektu a interpretace. To, co běžně vnímáme jako prostředí, kulisy nebo materiál, tu má vlastní existenci, nezávislou na našem vztahu k němu. V kontextu výstavy to znamená především obrácení pozornosti k tomu, co běžně přehlížíme – k hmotě, která není ničím „před“ ani „po“, ale stále „je“.

Napětí tak neplyne z protikladů, ale z trvání. Všechna díla nesou znaky proměny – sedimentace, rozkladu, pomalého růstu. Práce působí jako pozůstatky událostí, které probíhají dál, jen zpomaleně. Tělo načrtnuté jako struktura ve vzniku či zániku je mimo jiné zhmotněno v rámci instalace Jindřišky Jabůrkové. Jeden ze zavěšených objektů působením soli krystalizuje. Sůl opadává na zem a vytváří postupně vznikající tvar, který zrcadlí tvar objektu nad ním. Možná, že kdybychom měli dost času, obě hmoty by se propojily.

„Jsem veliký, zahrnuji mnohost. Jsem nesmírná pravda světa.“ V desetiminutové videoeseji od Anetty Mony Chişy Řekni mi, prachu, o tvé komplikované hmotě se prach mění v subjekt, který vypráví o svém původu, schopnosti tvořit, rozkládat i přetrvávat. Hmota tu dýchá, pamatuje si, mění podobu, a to s jistotou, která nevychází z moci, ale z existence samotné: „Jsem pandemický. Imunní vůči jakékoli suverenitě.“ Video může nabídnout klíč k výstavě i v tom, že nastavuje rytmus. Je pomalé, soustředěné, jazykově bohaté, místy teatrální – ale nikoli odtažité.

Nehierarchické vymezení struktur naznačuje i další instalace této umělkyně s názvem Shodující se objekty, v níž jsou do tvaru kartézské soustavy souřadnic rozmístěné shluky sdíleného vápníku. Ačkoli má každý z nich jinou podobu, jejich přirozenost je sdílená. Zmíněná soustava je systém, s jehož pomocí můžeme v obecné rovině objektivně definovat uspořádání hmoty v prostoru (na ose x a y). Stejně tak v rámci sdíleného horizontálního systému, k němuž výstava odkazuje, objekty existují nezávisle na našem vnímání – i když je nevidíme či necítíme, mají svou vlastní bytnost.

V meditativní atmosféře plynulého a klidného vizuálního toku vystupují kresby Jenny Åkerlund evokující vědecká skripta – anatomické kresby oka a kosmického prachu. Práce jsou výsledkem vizuálního výzkumu, v němž se mikročástice prachu a světlo stávají souměřitelnými prostředky přenosu informací, pohybu, ale i samotné možnosti života. Autorka využívá historické ilustrace a fotokopie, jež převádí do jemné vrstvy pigmentu – samotný prach tak není jen tématem, ale ve své formě i doslovným objektem našeho pozorování.

Pomalu se tak přesouváme ke stopám pomíjivosti: Noa Kurnick pracuje s pískem jako s pamětí, která nese stopy, ale nic neuchovává trvale. Její čtyři subtilní instalace zkoumají identitu skrze půdu a zemi – v podstatě doslova. Pískové tělo zůstává anonymní, otisky podrážek kolem něj však svědčí o přítomnosti a zkoumavém pohledu. Vše v rámci instalace je křehké, vratké, jen dočasně uchované pohromadě: paměť, stejně jako písek, nedokáže udržet všechno.

V díle Dagmar Šubrtové se metaforicky obracíme vzhůru – k noční obloze a hlubinám, které nejsou pod nohama, ale nad hlavou. Nejen zdánlivou proměnou prostředí, ale i materiálově se toto dílo vymyká ostatním vystaveným pracím. Přesto s nimi sdílí klíčové téma tělesnosti, která se rozprostírá napříč časem a spojuje živé s neživým. Šubrtová nás vrací k tomu, co běžně zůstává mimo náš zorný úhel – ke hvězdnému prachu, jenž podle panspermické teorie může nést zárodky života.

V tomto prostoru přítomnost neměříme konturou, ale tím, co ulpívá a pomalu se vrství. To platí i v instalaci Degrowth Jaroslava Kyši, kde se vrstvy přírody a kultury stávají těžko oddělitelnými. Krápníky zpod dálničních nadjezdů tu sousedí s miliony let starou fosilií amonitu, lidská činnost se netečně snaží napodobovat geologický čas. Materiál zde není nástrojem výkladu, ale samostatnou událostí. Nic nepředstírá, jen se nechává sdílet s nabídkou proměny tempa, v němž se i ticho začne znovu jevit jako informace. Toto nabádání je ostatně jednou z linií celého vizuálního vyprávění o prachu, což vidíme i v díle Davida Střelečka, kde fyzično není vázané na konkrétní formu, ale ukazuje se v proměně použitých látek.

I v instalaci Nely Pietrové je fyzická forma především prostředníkem – tím, co zviditelňuje procesy proměny. Ocean of Me tematizuje těla a identity, které se vymykají společensky stanoveným formám a jejichž existence se nevejde do binárně konstruovaných rámců. Pracuje s materiály, které samy podléhají proměně – leptané plochy narušuje čas i chemie, běloskvoucí mramor působí jako tělo, které bylo dlouho tvarováno tlakem, v tomto případě ne sociálního konstruktu, ale tíhou vody či písku. I zde se tak vyjevuje tělesnost, která přesahuje hranice jednotlivce.

O procesech, které z přirozeného dělají přijatelné, uvažuje také Matěj Liška. Únětický buližník – tvrdá a historicky významná hornina – se v jeho práci stává nositelem otázek po kulturní domestikaci. Leštěním a vyhlazováním jeho ploch, navíc posprejovaných symboly úsměvu, vzniká rozpor mezi tvrdostí materiálu a vyžadovanou přizpůsobivostí projevu. V rámci další instalace jde Liška v procesu zplošťování ještě dále. Kámen zde vstupuje do vztahu s křemičitým pískem, který kopíruje jeho stěny a převádí celistvý objem do písečných stop. Reliéfy podrážek nesou svědectví o lidské potřebě zanechávat otisky, usměrňovat tvar. Instalaci Už jsem vám vyprávěl o kvalitách pravoúhlých těles? doplňuje „kámen“, jehož podoba už není dána přírodou, ale je konstrukcí z desek s vygenerovaným potiskem, navazující na tělo přetvořené podle předem stanovených parametrů.

Zatímco Matěj Liška sleduje způsoby, jakými se hmota podrobuje kulturním požadavkům, kurátorka výstavy Šárka Koudelová vychází ve svém díle opačným směrem: nechává umělý materiál působit jako nalezený přírodní útvar. Její objekty z polystyrenu maskují svůj původ hlínou, betonem a přírodním pigmentem. Do těchto tří skulptur vkládá autorka malé artefakty, pomocí kterých zaznamenává různé podoby prachu. Každý z nich zároveň funguje i jako odkaz k jinému vystavenému dílu. Ze sochařských objektů se tak stávají kapsule celé expozice, koncentrace kolektivního procesu, ve kterém jsou jednotlivé autorské přístupy znovu propojeny myšlenkově i hmotně. Vedle stop druhých v objektech zůstává i gesto nadosobní – vizualizace míry času v podobě barevných valérových maleb.

A právě o čase výstava vypráví. Nevnímá jej jako přímku, ale jako rozptýlenou hmotu v různých stádiích bytí. Neodděluje minulost od přítomnosti, naopak se rozvíjí v procesech usazování, zhutňování nebo rozptylu. Co se zdá být fragmentem či koncem, může být zároveň latentní formou budoucnosti. Tuto nehierarchickou temporalitu nesou nejen jednotlivé autorské intervence, ale především výstava jako celek – stává se formou myšlení, kde se čas neznázorňuje, ale ve vrstvách přímo zpřítomňuje. Při pohledu skrze naše lidské, stále na výkon orientované vnímání tak může být útěšné vidět, že vývoj nemusí být lineární, ani mít jednoznačný začátek a konec.

Jenny Ȧkerlund, Jindřiška Jabůrková, Noa Kurnick, David Střeleček, Anetta Mona Chişa, Dagmar Šubrtová, Jaroslav Kyša, Nela Pietrová, Matěj Liška, Šárka Koudelová / III: Těla prachu / kurátorka: Šárka Koudelová / GAMPA / Pardubice / 5. 4. – 23. 5. 2025

Foto: František Svatoš