Od básně k rozhlasu, od filmu k básni

V roce 2014 získal Roman Štětina Cenu Jindřicha Chalupeckého a v ostravském PLATU nyní představuje svůj laureátský projekt, který vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Vedle dokumentárního aspektu Štětinova filmu vyzdvihuje Tomáš Pospiszyl princip remediace, jenž se objevuje i v mnoha jiných autorových pracích: "Přenos z média do média ho zjevně fascinuje a s jeho pomocí umí vyjádřit i subtilní obsahy: pomíjivost technologie a její sociální dopady, vztah člověka a stroje, konflikt mezi lidskou pamětí a pamětí mechanickou."

Od básně k rozhlasu, od filmu k básni

Výstava Romana Štětiny Návod k použití Jiřího Koláře začala v ostravském PLATU již v polovině června. Její východisko asi znají i ti, kdo ji zatím neviděli: Štětina zdokumentoval rozhlasovou adaptaci básní z cyklu Návod k upotřebení Jiřího Koláře, provedenou Divadelní společností Klas vedenou režisérem Miroslavem Buriánkem. Ten v celém procesu logicky zaujímá dominantní postavení a je uveden i jako spoluautor výstavy. Členem Klasu býval i Štětina, kterého tato zkušenost nasměrovala nejen k jeho zájmu o rozhlas, ale tvůrčí aktivitě jako takové. V Ostravě divák uvidí v zásadě klasický dokumentární film upravený pro potřeby galerijní prezentace. Přesto má návštěva výstavy svou nespornou přidanou hodnotu. Tu lze v bezprostřední rovině spatřovat v délce a velikosti velkoplošné projekce. Oba tyto spíše technické parametry – na rozdíl od úmyslně tradičního jazyka audiovizuálního záznamu – se tu stávají důležitými vyjadřovacími prostředky.

Filmování proběhlo v plzeňském studiu Českého rozhlasu v létě 2015 během jedné natáčecí frekvence. Roman Štětina měl pro práci ve stísněném prostředí k dispozici dvě kamery, které většinou zblízka zabírají herce před mikrofonem a především režiséra Miroslava Buriánka. Ten je zde ústředním hybatelem akce: Pohybuje se mezi kabinou a studiem, komunikuje s mistrem zvuku a herci, zprostředkovává scénář, předehrává, nahlas přemítá o smyslu básní a možnostech jejich ztvárnění, kritizuje, povzbuzuje, diriguje. Přímočarý dokument periodicky obohacuje voice over, ve kterém režisér reflektuje svou práci a svůj vztah ke světu.

Velkoplošná projekce nás většinou konfrontuje s celky či detaily tváří účastníků nahrávání. Stáváme se až nepříjemně bezprostředními svědky tvůrčího procesu, sledujeme – nikoliv jen posloucháme – různé finesy rozhlasového herectví, které běžně nejsou vidět. Záznam má téměř dvě a půl hodiny a je spojen v téměř nepostřehnutelnou smyčku. Celou minutáž asi vydrží jen zlomek návštěvníků. Přesto má tato zdánlivě nesmyslná délka svůj význam. Dílo spadá do žánrů jako „popis tvorby“ nebo „umělec při práci“. Stejně jako při sledování práce kameníka nebo houslisty si uvědomíme, kolik energie a času je ke zdánlivě přímočaré činnosti třeba. Jedinou proměnnou záznamu je úroveň únavy režiséra i herců (natáčení ve studiu ve skutečnosti trvalo celých osm hodin) a my začínáme chápat, v čem spočívá jejich profesionalita. Miroslav Buriánek navíc představuje archetyp dříče, v jeho projevu ne náhodou najdeme řadu odkazů k manuálnímu řemeslu (ponk, tesat, stříhat, báseň dovedená ke konci rovnému jako prkno apod.).

Kdo má zkušenost s divadelní tvorbou nebo s recitací však ví, jak mentálně intenzivním zážitkem může interpretace textu být. Analýza materiálu tu je současně analýzou významu. Nepatrně obměňovaným vyslovením textu se otvírají různé roviny jeho pochopení. Je třeba ho rozpitvat a znovu složit, zkoušet nové a nové varianty jeho přednesu. Herci i režisér dělají chyby, materie jazyka se vzpouzí, je nutné ji zvládnout, zpracovat, vnutit jí svůj tvar. Pro účely Štětinova díla je jedno, jaký ten tvar nakonec je, a ani nám ho nakonec neukáže. Nejde mu o to ukázat finální dřevořezbu, ale přiblížit řezbářství. S podobnou autorskou ambicí bychom se však stále pohybovali v klasickém prostoru konvenční dokumentární tvorby, která přibližuje práci umělců a současně je Štětinovou poctou Buriánkovi a iniciačnímu prostředí rozhlasu.

Když se však podíváme na dosavadní Štětinovu tvůrčí trajektorii, nemůže nám uniknout, že jedním z jeho nejužívanějších autorských postupů je remediace. Zviditelňuje jinak skrytá média a jejich produkty většinou tak, že je zprostředkovává médiem jiným: natáčí video o zvukové postprodukci, obrazově přibližuje fyzický výkon obsluhy steadycamu, fotografuje kulisy, „prozrazuje“ způsob tvorby zvukových efektů. Přenos z média do média ho zjevně fascinuje a s jeho pomocí umí vyjádřit i subtilní obsahy: pomíjivost technologie a její sociální dopady, vztah člověka a stroje, konflikt mezi lidskou pamětí a pamětí mechanickou. V kontextu těchto postupů je pak třeba vnímat i Štětinovo rozhodnutí pracovat právě s tvorbou Jiřího Koláře – básníka, který se stal výtvarníkem – přesněji se sbírkou jeho textů, která bývá považována za vykročení z literatury směrem k performanci. Roman Štětina a Jiří Kolář si jsou v něčem podobní. Ani jeden z nich nebyl a není tradičním výtvarníkem například schopným kreslit podle živého modelu. Zajímají se především o fungování a posun výrazových prostředků jednotlivých umění. Zkoumají je tak, že jejich jednotlivé principy převádějí do umění jiných, z literatury do výtvarného umění, z výtvarného umění do filmu atp. V souladu s touto tvůrčí logikou Štětina Návody k upotřebení převádí v divadelní performanci v rozhlasovém studiu. Je jedno, zda v této sbírce Kolář zůstal tradičním básníkem či nikoliv, nebo zda Buriánkova adaptace překročila limity klasických rozhlasových postupů. Transgrese médií je skryta již v koncepci procesu, který natáčení zachycuje.

Kde však podle mého názoru Roman Štětina v tomto projektu selhává, je jasnější zprostředkování vlastních východisek a záměrů. Pokušení vnímat Návod k použití Jiřího Koláře v rovině „obyčejného“ dokumentu pravděpodobně zůstane velmi silné. Nepovedlo se jasněji tematizovat autorův vztah k Jiřímu Kolářovi a divák, který jeho básně v tištěné podobě nezná, bude u sledování videa ochuzen o klíčovou rovinu významu. Autor nevytvořil jasnou vizuální či zvukovou metaforu, která by v celé šíři přiblížila jeho intenci, a nezbytným návodem k pochopení se tak stává anotace výstavy. Jsem zvědav, jak se Štětinovi tímto dílem podaří proniknout k divákům v britském Bristolu, kde bude mít v říjnu svou reprízu.

Roman Štětina a Miroslav Buriánek / Návod k použití Jiřího Koláře / kurátor výstavy: Marek Pokorný / PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava / Ostrava / 23. 6. – 19. 9. 2016

Foto: Martin Polák