Ozvláštnění zapadlých vesnic

3. 9. 2013 proběhla v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně vernisáž projektu Kateřiny Šedé. Divák, který se přišel podívat na obrazy (byť v digitální podobě a třeba pohyblivé), však mohl být zklamán. Na této „výstavě bez výstavy“ se jako dosavadní výstup aktivit Kateřiny Šedé v Bedřichovicích promítal v předpremiéře dokumentární film Jak se dělá svátek režiséra Jana Gogoly. Návštěvník tedy mohl nabýt dojmu, že se neocitl na výstavě, ale v kinosálu, přičemž prezentovaná projekce byla součástí pětiletého projektu, jenž Šedá zahájila před dvěma lety v londýnské Tate Modern akcí Od nevidím do nevidím. Na ni navazují aktuální aktivity Kateřiny Šedé s názvem Bedřichovice nad Temží, jenž probíhají po celý rok, a mají za cíl přeměnit podobu náměstí v Bedřichovicích. Vývoj projektu bude možné sledovat v přímém přenosu, informace budou průběžně aktualizovány na speciálním blogu a na webu MG.

Kateřina Šedá, laureátka významných ocenění, je uznávaná odbornou veřejností nejen v Česku, ale i v zahraničí, a to pro své rozporuplně zařaditelné „projekty“, jenž jsou specifické svým sociálním aspektem a mají participativní charakter. Teoretik umění Jiří Ptáček nazval její umění „uměním pozitivních gest ve veřejném prostoru“. Má být její „politika přátelství“ považována za aktivistické či angažované umění? Ač podle kritiků má její umění performativní či konceptuální charakter, Šedá se sama za umělkyni nepovažuje, její „konání dobra“ je dle jejích slov jejím posláním. Dlouhodobě se zaměřuje na problematiku vesnic, jejichž specifické sociální klima se stalo předmětem zájmu už v předchozích pracích Kateřiny Šedé.

Osobní postřeh, že dnes „nikdo nikomu nevěří“ se jí podařilo popřít v projektu Od nevidím do nevidím (2011), kdy dokázala přesvědčit osmdesát obyvatel Bedřichovic u Brna, že nejde o žádný podvod, když je pozvala na zájezd do Londýna. Ve spolupráci s nimi a s galerií Tate Modern „zkonstruovala“ uprostřed britské metropole malou vesnici; stěžejním bodem byl kostel (jako v Bedřichovicích), kolem kterého byla simulovaná vesnice (připomínající koncept virtuálních vesnic počítačových her) vystavěna dle přesných katastrálních hranic. Bedřichovičtí měli v Londýně provádět činnosti, kterým se věnují, když jsou zrovna doma; osmdesát britských výtvarníků rozmístěných kolem kostela pak zaznamenávalo (dle nastudovaných fotografií) vesnické reálie (další „podvod“, nemalovali, co vidí v Londýně, ale fiktivní Bedřichovice). „Oni vlastně nejeli do Londýna, ale do Bedřichovic,“ upřesňuje Šedá, která pravidelně projížděla touto vesnicí, avšak nikdy zde nikoho nepotkala. To ji podnítilo ke snaze o oživení soudržnosti prázdné vesnice; skrze Londýn měli její obyvatelé lépe poznat a prozkoumat svůj domov.

Projekce dokumentu Jak se dělá svátek / MG: Místodržitelský palác / 3. 9. 2013 / foto: archiv MG

Pokus o udržování domácké pospolitosti Bedřichovických však tímto poměrně dobře medializovaným „bláznivým gestem“, zázrakem stylu Davida Copperfielda, neskončil. Aby svou vesnici (i sebe) mohli její obyvatelé spatřit v novém světle (jako reakce na jejich „nedá se svítit“), vrátila se konceptuální umělkyně v roce 2012 do Bedřichovic s novým projektem. Inspirovaly jí výmluvy obyvatel, že na společné chvilky nemají čas, když musí jezdit do města za prací, aby vydělali peníze. Nabídla jim tedy obojí; když pro ně vytvořila nový svátek, stanovený na 3. září, den, kdy se také konal výlet do Londýna. Ten den měli Bedřichovičtí zůstat ve vesnici a pouze odpočívat, každou hodinu si však docházeli na určené místo pro výplatu.

Dalším krokem ve spolupráci s Bedřichovicemi je pak aktuálně realizovaná idea přenosu části Londýna do této vesnice. Aby motivovala Bedřichovické ke společným aktivitám, rozhodla se „zkrášlit“ jim jejich bydliště, aby se zde cítili lépe. Přes počáteční nedůvěru si nakonec Šedá „své“ Bedřichovické získala. Na její nový projekt se jí nejen povedlo získat podporu z evropských fondů, ale podpořila ji také obec. Ve spolupráci s architektkou plánuje Šedá přestavět centrum obce, rekonstrukce má být podle urbanistického plánu inspirovaná právě Londýnem. Na nábřeží s řekou Temží má odkazovat silniční komunikace, kolem níž mají být vysázeny břízy (jako u skutečné Temže), pro větší komfort zde bude také vybudované nové dětské hřiště s dřevěnými lavečkami. K dosažení co největší autenticity Šedá hodlá v Bedřichovicích dokonce postavit typicky anglickou červenou telefonní budku nebo poledník.

Od nevidím do nevidím / 2011 / foto: Jan Skřivánek

Projekty podobného typu mohou být přirovnány k činům politiků či sociálních pracovníků. Zapojením obce a získáním grantu se aktivity Šedé podobají běžným veřejně prospěšným projektům typu výstavby dětského hřiště (jež vlastně skutečně vystaví) či parkoviště. Otázkou je; hodí se toto „politikaření“ do umění, dá se s ním vůbec srovnávat? Může umění řešit či zkoumat nějaké jiné problémy než estetické?

Zatímco − podle slovinské teoretičky umění Bojany Kunst − modernistická estetika podporovala individuální výlučnost, dnešní umělec žije v ekonomické nejistotě; uplatní se jen málokteří. Také on se musí zapojit do systému a věnovat se politickým, sociálním a ekonomickým záležitostem; čímž je však mnohdy odsouzen k potupné kancelářské činnosti (žádání o granty atd.), musí soutěžit s ostatními a chovat se podle pravidel trhu. Umělec dnes přebírá roli manažera, s tím ale také roli manipulátora, jehož záměrem je něco nabídnout, prodat, vlichotit svou vizi. Ač se Šedá obhajuje tím, že takové projekty neznala a dříve o podporu nežádala, i ona se vlastně stala manažerkou, když se jí podařilo proměnit umělecké dílo ve státní zakázku, čímž podpořila redukci umění v obchodní zájem.

Jan Zálešák ve své publikaci Umění spolupráce ovšem upozorňuje na příklady několika projektů, v nichž na druhou stranu hrálo zásadní roli empatické naslouchání, „ať už byli cílovou skupinou vězni, staré ženy nebo popeláři“. Na rozdíl od modernistického umění se podle Zálešáka „decentralizací ega-já vytváří prostor také pro druhého“, čímž se posouvá umění k sociální odpovědnosti. Když tedy ne v kontextu s manažerem, může být postavení Kateřiny Šedé pro svou specifičnost zaměňováno s pozicí sociálního pracovníka (když vyplňovala s lidmi dotazníky, rozdělovala výplaty atd., postupovala podle běžného manuálu). Kunsthistorička Claire Bishop ale podotýká, že i tak může dojít ke korupci, „pletichářská vláda“ kapitalismu zaštiťuje čím dál tím větší část veřejného sektoru a může si „objednat“ (angažovanost) jakéhokoli umělce.

Centrum Bedřichovic / foto: Jan Skřivánek

Ač Šedá popírá, že by jejím záměrem bylo lidi manipulovat, podle Zálešáka je přece jen přemluvila k tomu, aby udělali něco, co se vymyká běžné rutině, když jim nabídla svoji vizi. I když si nehraje na Velkého bratra („všichni jsme partnery na stejné úrovni“), dokument prezentující akce Od nevidím do nevidím a Nedá se svítit působí jako reality show, kde se ocitli Bedřichovičtí v rolích laboratorních krys, pro něž umělkyně vytvořila vhodné podmínky, vymyslela program; a teď může sledovat reakce svých objektů. Kromě toho, že se její umění stalo „nástrojem změn“, tím, že obnažila banalitu, ukázala sociálně-kritický obraz společnosti (lidé si vzájemně závidí, nedůvěřují, nezdraví se atd.).

Možná ani nebylo jejím záměrem poukázat na bojácnou prostoduchost vesničanů, když nám v roli zástupkyně strategicky vychytralých cestovek připomněla situaci z humorných „vesnických“ filmů typu Trhala fialky dynamitem či Slunce seno. Opuštěním instituce galerie, posílením interdisciplinarity a posunem od ateliérové tvorby k řešení veřejných témat nabývá umění kolaborativní povahy. Podle kurátorky Mary Jane Jacob se redefinuje vztah umělec-publikum-umělecké dílo; přičemž se právě publikum, jeho nová intervence, dostává na první místo. Tím, že umění proniká do všech vrstev, stírají se hranice mezi výlučností umění a plebejskostí obyčejného života. Umělecko-sociálně-politické projekty Kateřiny Šedé můžeme vnímat jako kolektivní díla performativního charakteru, experimenty s otevřeným koncem. S dosavadním výsledkem práce je sama Šedá spokojená, její interakce s publikem přinesla kýžené ovoce v podobě otevřenosti a sdílené radosti (přes počáteční nedůvěru získala nakonec status oslavované polobohyně). Ač se svým druhem umění „dobra“ je Šedá v Česku solitérka, jeho kontroverznost vzbuzuje mediální ohlas.

Autorka je doktorantkou FaVU VUT v Brně