Vyjít ze sebe

V prostorách bývalých vítkovických železáren se v Ostravě v polovině listopadu konal mezinárodní festival autorského činoherního a pohybového divadla Norma. Tento mezioborový projekt lze charakterizovat překračováním hranic: mísením vyjadřovacích prostředků a uměleckých žánrů se snaží nově a neokázale komunikovat s divákem.

Festival vznikl pod záštitou Galerie města Ostrava PLATO a pražského experimentálního divadla Studio Hrdinů. Dva festivalové dny byly rozděleny na polskou a českou sekci. Vzhledem k tomu, že šlo o první ročník, projekt nebyl zatížen očekáváními a atmosféra se nesla v příjemném a svobodném duchu. Lze ho tedy již v úvodu zhodnotit jako vydařený: jak dramaturgicky tak výběrem místa.

Dle tiskové zprávy festivalu předcházela otázka, jakým způsobem se prolínají autorské divadlo a současné umění. Dramaturgický výběr tak měl v praxi ukázat, jak se divadlo jako již archaický a strnulý umělecký žánr díky převzetí prvků z výtvarného umění oživilo, „osvěžilo“ a jak se - na druhou stranu - současní (výtvarní) umělci nebrání přijímání podnětů ze současného autorského divadla (využití prvků dramatu, scénografie atd.). Samotná představení tedy měla reflektovat „teatralizaci současného umění“ a „konceptualizaci divadelních inscenací“, jak vystihl aktuální vztah výtvarného umění a divadla Marek Pokorný, umělecký ředitel PLATO a kurátor doprovodného programu.

Když se obdobné mezioborové průniky objevily v historii, většinou se teatrálnost považovala se za něco trapně okázalého, čeho se zejména výtvarné umění „štítilo“, vůči čemu se vyhraňovalo. Podle legendárního Friedova obvinění minimalistických umělců z teatrálnosti, které mělo bránit avantgardu a „autenticitu“; divadelnost v podobě inscenovanosti znamenala krizi uměleckého objektu. Tento americký historik a kritik, inspirován psaním knihy o francouzském malířství 18. století, vztahuje v 70. letech pojem „divadelnost“ k figurám na obrazech, kde si postavy i pod silnou vrstvou barvy uvědomovaly, že jsou malovány. Jejich chování s výrazně akcentovaným jednáním mu připadá inscenované ve smyslu lživé - jako by pouze pózovaly malíři-divákovi; Fried spatřuje nevýhodu inscenace jako fakt, že vzniká výhradně s ohledem na vnímání někoho jiného. Negativně pojímaná teatralita („manýrismus“) stála proti autenticitě (přirozenosti, originalitě, spontaneitě) „skutečné“ akce. V textu Potkali se na jevišti kritik Viktor Čech uvádí, že Fried autorům vyčítal to, co vlastně pochopil jakožto „přenos scénografie se vší její utilitární doslovností do galerijního prostoru, kde se divák sám stal hercem.“

Oproti tomu současně velmi aktuální a diskutované téma propojení divadelních a výtvarných prvků (tyto impulsy v minulosti přinesl dadaistický kabaret, poté se v 60. letech zejména v americkém prostředí vynořilo v podobě četných performancí a happeningů spojených zejména s fyzickým a pohybovým divadlem) ukazuje na slavná jména z oblasti výtvarného umění, která (pejorativně řečeno) „konvertovala“ k divadlu. Jedná se zejména o Michala Pěchoučka, spoluzakladatele Studia Hrdinů; činoherního divadla, které se zaměřuje na žánrové a oborové přesahy s akcentem na experiment a výtvarnou stránku, a Aleše Čermáka, jehož režijně ztvárněné inscenace můžeme vidět v pražské MeetFactory. Mezi další průniky vizuálních umělců do divadelní sféry pak patřilo svébytné převzetí divadelních prvků již zesnulého vizuálního umělce Jána Mančušky či scénografické experimenty Evy Koťátkové. Jejich realizace, jak vystihl Viktor Čech ve zmíněném příspěvku, využívají scénické, herecké, pohybové i narativní postupy. Objevuje se „jiná“, nová, „objevná“ forma komunikace s divákem. V dnešní době experimentu, hry, výměny rolí (herec-divák) progresívního post-dramatického divadla či („již zprofanovaného“) pojmu site-specific záležitost „scénovanosti“ již nemá výtvarné umění „obtěžovat“; ale naopak osvěžovat.

Alan Badiou definoval ve své Tezi o divadle (1998) divadlo jako asambláž extrémně různorodých elementů, materiálních a ideových. Tento „průsečík diskurzů napříč uměleckými obory“ se učí dnešní umělci využívat podle vlastní potřeby, záměru a uměleckého tématu. Důležité je, co je potřeba ztvárnit. Jednotlivá média se tedy prolínají podle aktuálního zaměření; dle specifických potřeb umělce. Ten má tzv. „volnou ruku“ – můžeme si vzít, vybrat si podle vlastní potřeby odkudkoliv cokoliv, jako na bleším trhu. Intermediální „volný trh“ ve své Postprodukci přirovnává Nicolas Bourriaud k muzeu, kde se v dnešní postmoderní době může všechno volně „rozkrást“. Současný umělec se tak stává dýdžejem, který z existujících stop sestavuje novou skladbu; „nadrzo“ si vypůjčí odkudkoli, co zrovna potřebuje k dosažení svého uměleckého záměru.

Sám Pěchouček, který se dle vlastních slov dostal k divadlu postupně, popisuje tuto intermediální syntézu jako „živé prostředí, které ho dráždí. Díky použití výtvarných prvků na divadle se dají věci dotáhnout až do konce, který dává smysl,“ shoduje se Pěchouček s dalším zakladatelem Studia Hrdinů, Janem Horákem. „Scénografové ti řeknou, co všechno nejde udělat, kdežto výtvarník má úplně čistou hlavu,“ proti sobě v opozici zde stojí tvůrčí svoboda versus školské metody (např. uměle vytvořený tým už na univerzitě). Absolvent divadelní vědy, Jan Horák, dodává, že „vytvořit nějaký prostor pro utopii lze i bez toho, bez fundovaných, naopak omezujících prvků.“ Protagonisté festivalu nechtějí škatulkováním vytvářet „mikro-soubor“ (divadelní i metaforický), který by mohl působit problém pracovně i lidsky. Preferují rozvolněnost a tvůrčí svobodu; také svobodným výběrem témat naráží na systém.

Přenesením z divadelního do galerijního prostoru se otevírá otázka institucionalizace. Stejně jako v galerii divák čeká obraz, v divadle čeká rekvizity a spoustu herců. Norma ovšem se svou dramaturgií tato klišé úspěšně vyvrátila. Festival, který vznikl jako platforma pro umění, jež nemá oporu v nějaké struktuře či instituci, vznikl jako „platforma pro plonk“. „Nezáleží na tom, kdo co vystudoval, jestli FAMU, DAMU, HAMU nebo Filosofickou fakultu,“ vyjadřuje se Horák, „...a je úplně jedno, jestli je to výtvarné umění nebo divadlo; důležité je to, co je za tím,“ dodává Pěchouček.

Stejně jako ozvláštnění divadelního představení výtvarníky či performery může být osvěžující pro zkostnatělé čtení staré divadelní symboliky; může divadlo formálně obohatit, podepřít a inspirovat novější umělecké formy. Obory si mohou vzájemnou kombinací, průniky, přenesením či smísením „poznávacích“ prvků hodně navzájem přinést, bourat stará klišé. Dotýkání se „norem“ (přesahů „výpravné“ literatury, „abstraktního“ výtvarného umění i „strnulého“ divadla) a překračování uměleckých hranic bylo tématem prvního ročníku mezinárodního festivalu performativního umění Norma. Daly se zde vypozorovat dvě progresivní linie, dva trendy, které reprezentují současnou „mezioborovou“ scénu; podobně jako se pohybové divadlo a tanec staly prostředkem, jak „vyjít ze sebe“ v den zahájení; druhý festivalový den odhalil výtvarný koncept jako efektivní uměleckou zkratku.

____________________________________________________

NORMA / mezinárodní festival autorského čtení a pohybového divalda / organizátoři: PLATO, Studio Hrdinů / Ostrava / 13. 11. 2015 – 14. 11. 2015

____________________________________________________

foto: Martin Popelář