Uchovat (si) to věčné

„Nebesa zmizela jako když se zavře kniha. Zůstává Srdce. Rozpínající se v nekonečno...“ Takto poeticky začíná slovní doprovod k jednomu ze dvou videí Veroniky Vlkové a Jana Šrámka, které se objevilo na výstavě Kouzlo zapomnětlivosti, jež je prezentována v Galerii města Blanska. Výstava svou koncepcí připomíná projekt Václava Magida Souřadnice, který nedávno skončil v Atriu Pražákova paláce Moravské galerie v Brně. Již při vstupu do galerie diváka napadne, že jejím hlavním smyslem je vyjevit nějaký příběh, který si má sám pomocí obrazů a hmotných artefaktů domyslet, dotvořit.

K zapojení imaginace mu napomáhá magická atmosféra, která v mnohém evokuje Tarkovského filmy: jako bychom se najednou ocitli v jiném vesmíru na molové vlně nižšího tlaku; takový, ponuře mrazivý pocit na diváka dolehne. Jeho úkolem je pak zorientovat se v tom labyrintu, najít souřadnice, nit, pojítko načrtnutého příběhu. Nebo si má vymyslet a vytvořit nový? Dá se tento příběh považovat za všeobecně platný mýtus?

Pokusím se svou reflexí, pohledem divákovi malinko poradit. Zkusme si do daných kulis dosadit dramaticko-mystický příběh německého umělce Josepha Beuyse. Indicií kurátora výstavy Martina Mazance je totiž Krym; kromě toho nám také prozrazuje, že výstavní projekt má být „rekonstrukcí životní události umělce“, který se těžko vyrovnával se svým válečným traumatem. Beuyse už jako chlapce velmi zajímala příroda a přírodní vědy. Jeho nástup do Hitler Jugend anticipoval jeho kariéru radiotelegrafisty v Luftwaffe (1940). V roce 1942 pak odjel právě na Krym, kde pracoval na palubě několika bombardérů. 16. března 1944 byl však jeho letoun JU87 na krymské frontě sestřelen. Údajně ho pak nalezli a postarali se o něj místní „kozáci“, příslušníci kmene Tatarů. Zachránili mu život tím, že jeho popáleniny léčili tradiční starou metodou – potírali je tukem a následně balili do plsti. Tato „životní“ událost na něj velmi silně zapůsobila, pomohla mu (znovu)nalézt v sobě umělce; přičemž pak zásadně formovala jeho způsob tvorby. Materiály jako plsť a tuk později Beuys při svých performancích preferoval (nosil také plstěný klobouk nebo se objevoval v beranici náčelníka onoho kmene), čímž se neustále vracel ke svému traumatickému zážitku.

Je známo, že se Beuys chtěl stát původně lékařem, o to více ho jistě zaujalo lidové léčitelství, alternativní péče, kterou na něj místní úspěšně uplatnili. Vlková při této činnosti zachycuje zejména ženy; je to prastarý motiv „všeobjímajících“ žen-matek, které se o zraněného postaraly v soudné hodince, jako v legendě o ztraceném kovboji, který při svých divokých dobrodružstvích málem přišel o život. Vlková ve zobrazení těchto žen jako „eskymaček“ se severskými rysy nachází archetyp ženské přirozenosti (je možné, že se inspirovala na své islandské studijní stáži). „Proti slzám matky chovající na klíně své dítě se cítím tak malý, přesto že jsem to já, koho chová. Přišel jsem na svět stejně jako její slzy.“ Šedo-bílé pozadí vypovídá o bezútěšném mrazivém ruském počasí, ve kterém by „náš hrdina“ těžko přežil sám, i kdyby nebyl raněný. Dramatický kříž se na kopci vyjímá ve světle obrovského měsíce, člověk přímo slyší odbíjet zvony, když v prosté dřevěné chatce domorodců či u otevřeného ohniště probíhá zázračný proces záchrany jednoho života. „Pokud žiješ v domě, bude stát. Zavolám jakékoliv století, vejdu a taky si v něm dům postavím. Nemusím přemýšlet kdy, byl jsem, jsem a budu.“ Ona „jistota bytelnosti“ tkví v poznání, že „když jednou málem umřeš, nic už tě nemůže v životě překvapit“; takto pokorně interpretují Beuysův příběh vystavující umělci. V tomto rurálním motivu ponuré vesnické atmosféry, za neustávajícího deště nebo sněhu, je tak úsporně, dalo by se říci minimalisticky, zaznamenán onen mystický okamžik znovuzrození.

Beuysova zkušenost s orientálním chováním jiné kultury se stala jeho hlavním uměleckým motivem. Těžké trauma mu otevřelo cestu ke studiím umění, aby pak „to všechno“ mohl vyprávět, přenášet poselství svým studentům a učňům; sdělovat poznání poznáním dosud nepoznamenaným. Také o tom vypráví vystavované obrazy. Beuys se stal konceptuálním umělcem, mystikem i mystifikátorem, jeho filosofií bylo vnímat každodenní život jako kreativní proces. Zaujal pozici šamana, pacifisty společnosti, jehož záměrem bylo tmelit rozdíly mezi evropským a „exotickým“, pro které jsou typické rituály a intuitivní chování. Také při prohlídce této výstavy má divák jednat apriori intuitivně; ač za pomoci racionálního vodítka. Zřejmě autorská poezie, inspirovaná Beuysovým příběhem (nebo se jedná o umělcovy privátní zápisky?), kterou na jednom videu Vlková recituje, doplňuje vystavené obrazy; obrazy ilustrují verše a verše vysvětlují obrazy.

Díla Vlkové jsou plné opakujících se symbolů. Objevují se v nich symboly moře, symboly posvátného stromu, či symbol tužky či pastelky (směřující k obrazu), jako pomůcky k vykreslení vzpomínky za účelem zbavení se traumatu. Už název Kouzlo zapomnětlivosti v souvislosti s Beuysovou zkušeností nám může evokovat himálajský příběh o zámožném nešťastníkovi, který přišel o paměť. Nepomáhali bylinkáři ani zaříkávači, až se nakonec jednomu léčiteli podařilo bohatému obchodníkovi paměť vrátit, začal se pak chovat jako předtím; panovačně, zlostně a popudlivě. Tu si vzpomněl na dobu, kdy si nic nepamatoval, na lehkost a veselí bez závisti a nepokoje. Znovu si povolal léčitele s návrhem, že mu zaplatí vše, co má, jen když ho zase vrátí do tohoto stavu vnitřního klidu a míru. V Beuysově případě je však tento mýtus doveden ještě dál; umělec se snaží svou zkušenost přetavit z traumatu v duchovní klenot; vzít si z ní podstatu a ponaučení; uchovat (si) to věčné. Zaříkáváním verše „Byl jsem, jsem a budu“ Vlková proklamuje beuysovskou poetikou usmíření, uzavření, dovršení smyslu lidské existence na tomto světě, jako opaku bezútěšné marnosti bez hlubšího smyslu.

Religionista a náboženský filozof Mircea Eliade hovoří v kontextu plochosti dnešního vypočítavého a vypočítatelného (vše lze změřit) světa, v útrobách jehož „nedokonalých“ systémů se člověk ztratil, o tzv. Mýtu ztraceného ráje. Je to stesk po počátku; po obrazu dokonalého člověka, stesk po prvotním ráji. Tento skutečný stesk však mohli prožívat pouze mystikové primitivních společností, kteří během svých extází znovu splývali „s rajským stavem mytického prapředka před pádem“. Tito šamani tak vstupovali do „vyššího stavu porozumění“ skrze zvířata, napodobováním jejich chování, která jediná ve své přirozenosti znají tajemství života a přírody; tajemství dlouhověkosti a nesmrtelnosti. Když pak šaman vstoupil do některého ze zvířat, dozvěděl se toto tajemství a sdílel radosti jejich plnohodnotného života, částečně se tak dostal zpět do tohoto pomyslného ráje.

Joseph Beuys, co by představitel šamana, zástupce společnosti v této duchovní otázce, ve své proslulé performanci „I Like America and America Likes Me“ (1974) napodoboval chování kojota, se kterým trávil čas v galerii. Podle Eliada tato životní zkušenost extáze, při které se šaman opuštěním těla vydává na mystickou cestu do nebe či podsvětí (přičemž vystupuje po nějakém „kosmickém“ stromě nebo kůlu), umožňuje znovuspojení s illud tempus, čili s časem, který dávno minul. Společnost se stala přímo závislou na těchto vyvolených mesiáších, kteří jediní byli schopni těchto extatických zážitků šamanského typu. Ty pak daly podnět ke vzniku veškeré ideologie o bozích a povaze duše; duchovních nauk a mytologií. Díky šamanům se tyto mytické události, které opakovaly kosmogonii (tj. nauka o vzniku světa), exemplární skutky bohů či zakladatelů civilizace, mohly periodicky znovuprožívat. Beuys se tak svými performancemi pokoušel odstranit nejen své osobní trauma, chtěl také pomoci společnosti. V duchu přirozenosti starých šamanů a indiánů svou snahou o eliminaci neshod mezi přírodou a průmyslovou společností toužil znovu dosáhnout rajského života našich prapředků. Při svém neobvyklém činění byl ovšem mnohdy nepříjemně konfrontován s konzervativním evropským myšlením. Místo aby byl oslavován jako „šaman-spasitel“, setkal se s odporem a nepochopením.

Výstava, která kontempluje nad poselstvím daného cyklu rituálního opakování obecné životní pravdy, celkově působí pohádkově magickou atmosférou; je to meditativní a zenové. „Sny, realita, smrt – na vlnách,“ sny se prolínají se vzpomínkami (možná až z dávného dětství), střídá se a mísí dohromady ženský a mužský motiv. Zatímco Vlkové akvarely jsou spíše než ženské, „holčičkovsky“ něžné až naivně dětsky čisté; Šrámkova tvorba připomíná „klučičí“ svět. Ač z obrazů a artefaktů není přesně znát, kde se nachází hranice mezi autorstvím jednoho a druhého, on jako by si více pohrával s linií vojenské tematiky; když za pomoci techniky vektorové grafiky s chutí ztvárňuje modely tanků a letadel, evokuje geometrickou přesnost papírových skládaček z „ábíčka“. Když zobrazuje pustá místa bez živé duše jako ztělesnění smrti po havárii, díky složité počítačové technice se mu daří zvěrohodnit ono „tajemno“, přiblížit atmosféru jiné/nové dimenze. Kromě toho také oplývá smyslem pro konstrukci a detail. Její doménou je zase jednoduchost; ví, že v ní tkví veškerá podstata; je možné se opřít o prastaré zvyky místních v lidových krojích, které zobrazuje. Jejím ležérním, občas náčrtkovitým akvarelům, dopomáhá ke zkratce ve vyprávění právě Šrámkova technika, jak v úvodním slovu poznamenává kurátor. Kombinace klasického média malby v podání Vlkové s digitální technologií Šrámka se ukázala být šťastnou. Nové médium jako by se zde zasadilo o vylepšení, doladění, posunutí tématu dál… blíž k nitru uměleckého díla, k podstatě sdělení. Čtenářská recepce tak byla „zesnadněna“, „správné“ porozumění uměleckému záměru je nasnadě. Formálně se pak participací digitálního média tomuto tandemu úspěšně podařilo dovést dál také klasické médium malby.

Záchrana života je téma, které si v sobě neseme a přemýšlíme o něm celý život. Ocitneme-li se náhodou v bezútěšnosti divoké přírody, kde na holé stromy sněží nebo prší, a svede-li nás osud do vzácně rozmístěné zabydlené chaloupky, kde nás utěší hřejivou náručí „živo“, pak můžeme hovořit o zázraku. Stejně tak nás mohla beze stopy navždy pohltit nekonečná sněhová běloba. „Mám rád sníh (…). V bílé vím, že smrt neexistuje, jen jas a jednoduchý ťukot. Jsme nesmrtelní jako vše, to jen strach staletí se vlil do žil.“ Už samotný název výstavy usmiřuje; umělcům, kteří se svým projektem snažili dokázat tvrzení, že naděje přetrvává, se podařilo v divákovi vyvolat onen kýžený pocit klidu. Ještěže existuje něco, co nás přesahuje, za co a v co se můžeme ukrýt, schovat. V Beuysově mýtu, který je stále znovu a znovu jeho učedníky oživován a dále předáván, je ukryta obrovská síla duchovní zkušenosti. Ač se znovuzrodil, a přece jen již dávno zemřel, můžeme konstatovat, že „jeho duch však kráčí dál“.

_____________________________________________________________

Jan Šrámek a Veronika Vlková / Kouzlo zapomnětlivosti / kurátor: Martin Mazanec / Galerie města Blanska / Blansko / 11. 5. – 6. 6. 2013

_____________________________________________________________

foto: Petr Novotný