Projít sklem

Původem černohorská umělkyně Branka Uljarević je studentkou brněnské FaVU a ve školní Galerii Aula se odehrála její první velká výstava – přičemž „velikost“ hledejme v institucionální záštitě. Její projekt byl hodnotící komisí vybrán jako první letošní výstavní počin (pomineme-li hostující žáky drážďanského malíře Christiana Macketanze) v galerii, jejíž prostory jsou vyhrazeny více méně studentským a studentsko-kurátorským počinům.

Hned při vstupu do Auly, v momentě, kdy jsem ještě vůbec netušila, o co na výstavě „go“, jsem byla upozorněna: dej pozor, ať nenarazíš do skla. Dobré duši, které jsem se za ten „laciný vtípek“ vysmála, se to však nejspíš opravdu stalo; alespoň jsem tak usoudila po zážitku na vlastní kůži. A že by se jí to skutečně mohlo fyzicky dotknout, jsem připustila, když mi dokonalá iluze „volného prostoru“ (málem) umožnila sklem opravdu projít! Tento magický okamžik nastartoval můj zájem o práci Branky Uljarević.

Výstava nese nejednoznačný název Kresba s nábytkem a se sklem, ovšem samotný nástroj kresby je zde „vidět“ až v druhém plánu. Uljarević v Aule vystavila ready-madeové objekty skutečného nábytku v kombinaci s obrovskými skleněnými tabulemi; přičemž obě do sebe zaklíněná média spolu nemají ani náhodou zhola nahodilý vztah. Naopak – každý tah působí geometricky přesně, jako by byl vypočítán na milimetr podle pravítka. O to více překvapí dokonalost pravých úhlů, které se v dané situaci (rozmístění) jeví jako technicky nemožné. Sama autorka k tomu dodává, že jejím původním nápadem bylo geometrické kreslení do dřevěného povrchu technikou řezání. Podle její představy následným vložením skel do těchto zářezů by měla instalace získat trojrozměrný tvar. S přenesením náčrtu do reálného prostoru však nastal problém – vyvstala nelehká otázka: jak připevnit sklo.

No, právě – a to je na tom „to“ – vzrušující. Jestli znám, nebo neznám odpověď, jak to technicky dokázala, není důležité. Podstatné je, že to (kouzlo) funguje. Když se člověk usadí s vernisážovým vínem do sklem rozpůlené lavice, začnou se dít věci. V hlavě se v hájemství uměleckého díla náhle rozžijí asociace spjaté s aurou tohoto objektu. Blik. Rodiče se rozvádí. Přesně před třiceti lety se vzali, mají výročí začátku a konce. V den vernisáže. Nemilosrdné záseky v ještě krásném nábytku. Čím níže, tím co do objemu větší, pěkně „vyglajdané“ zářezy. Jak tohle dokázala? Zlomy, zlomové situace, změny. Pokoušet ty hranice, jít za ně, experimentovat, hrát si s ostřím a na ostří nože. Uljarević není zdánlivě nic svaté, její dílo však zároveň nepostrádá religiozitu. Dalo by se říct, že se v této poloze, kterou si sama pro sebe definuje jako tvrdá kresba, autorka po předchozí rozporuplné práci (v Brně studuje teprve druhým rokem) konečně našla.

Krom toho všeho se vtírá otázka – kde autorka přišla k takovému množství starobylého nábytku? Našla ho prý v inzerátech na internetu. K odpovědi přidám interpretaci. Autorčina dehonestace starého nábytku může vypadat jako adolescentní neúcta k věcem (lidem), k jejich záviděníhodně dlouhé historii. Chladnokrevné zářezy zároveň evokují poškozená těla starých lidí. Kombinace nábytek-tělo/sklo-duše, která se vytrácí a vzpíná, odchází, může působit spirituálně. Starý nábytek tak získává novou funkci; staré věci-postavy si dožijí svých posledních patnáct minut slávy, v pro ně neobvyklé horizontální poloze, jež anticipuje jejich blížící se úplný konec. Kromě klasicky velkých hnědých skříní byla součástí instalace také menší černá polička, červená lavice nebo bílý stůl. Stůl postavený vzhůru nohama evokuje plastiku Koně Davida Černého z roku 1999. Svatý Václav posazený na břicho převráceného mrtvého koně může tvořit paralelu ke čnícímu sklu z břicha bílého stolu. Je na tom něco znepokojujícího… byť velmi citlivým způsobem podaného.

Navíc svým smyslem pro scénografii může instalace evokovat práci Evy Koťátkové. Při vernisáži se v prostoru galerie mezi kulisami přímo rozehrálo divadlo stínů. Siluety návštěvníků, které se zrcadlily ve vztyčených sklech, připomínaly panoptikum defilujících duchů. Možná duchů bývalých uživatelů nábytku. Dalo by se také říci, že dílo Branky Uljarević dosahuje metafyziky Dalibora Chatrného v jeho práci se zrcadly. Sluneční odrazy míhající se na vztyčených „sochách“ skla vyvolávají nadsmyslový prožitek. Autorčina předchozí realizace proběhla v prostranství Malé Ameriky; její intervence do prostoru volné přírody vyloženě „sedla“. Světlo, odrazy, zrcadla, nový rozměr… odlesk. Ve foyer Auly jsou vystaveny fotografie z tohoto happeningu – jako entrée, úvod k výstavě, jako předmluva k nové práci.

Uljarević „ambrůzovská“ konceptuální socha-objekt je tedy v první řadě inspirována kresbou; pro autorku je zásadní, jak to „dopadne“ a vypadá z ptačí perspektivy; o čemž nás může utvrdit grafický geometrický nákres na pozvánce. Její pozoruhodné dílo, jež rozhodně nenechá diváka (či až fyzického recipienta) chladným, rozhodně nutí k zamyšlení. Ku prospěchu instalace přispívá také fakt, že se do výstavního prostoru velmi dobře hodí; obdélník instalace, jenž opisuje v pravých úhlech půdorys galerie, působí (na fotografiích) až chirurgicky čistě. Čistota a přesnost – to jsou hlavní devizy Uljarević díla. Také odhodlanost v nebojácnosti a vydařený „efekt“ duchovního rozměru. To se jen tak nevidí… a to není málo. Branka Uljarević svou instalací hezky přispěla jako průkopnice nové éry výstav letošního roku ke znovuoživení prostoru školní galerie Aula.

______________________________________________________________

Branka Uljarević: Kresba s nábytkem a se sklem / Galerie Aula / Brno / 19. 3. - 6. 4. 2014

______________________________________________________________

foto: Jan Vermouzek