Sny o hladkém bohatství

V těsné blízkosti jednoho z nejfrekventovanějších českých nádraží došlo v roce 2024 k odhalení velkolepého architektonického projektu Masaryčka, který vznikl ve spolupráci londýnského studia Zaha Hadid Architects s jeho českým partnerem Jakub Cigler Architekti. Investorem byla developerská společnost Penta Real Estate, která se zaměřuje na revitalizaci brownfieldů a, jak sami tvrdí, „budování hodnotných řešení pro města a jejich obyvatele.” Ani v tomto případě investor nespatřoval jako „hodnotné řešení” pro lidi například výstavbu dostupného bydlení. Namísto něj zde dnes stojí megalomanský administrativní komplex, ve kterém sídlí luxusní obchody a lukrativní kanceláře: Masaryčka totiž představuje model soukromě vlastněného veřejného prostoru, který se v podobných developerských projektech stává častou praxí. Zdánlivě demokratické prostory tak nastavují neviditelné bariéry, které formují mocenské vztahy.

Již v době svého vzniku se na projekt objevovaly rozporuplné reakce: zastánci budovy v ní spatřovali svěží vítr světové architektury a vychvalovali její futuristický a elegantní tvar, oproti tomu se organizace jako Klub Za starou Prahu či Arnika vyjadřovaly k necitlivé práci s okolní historickou zástavbou, ignoraci závazných územně-plánovacích dokumentů města Prahy či netransparentním stavebním procesům, které obešly účastníky posuzování vlivů na životní prostředí (EIA). Masaryčka se dočkala reakcí i v rámci umělecké scény – výraznou osobností, která o projektu spekuluje, je umělec Oskar Helcel. Jeho video It's Buildable (2020) zaznamenává původní brownfield, který lokalitu okupoval po mnoho let před výstavbou Masaryčky. Ve videu sledujeme tou dobou již zesnulou hvězdnou architektku Zahu Hadid, jejíž tvář autor zrekonstruoval za pomocí deep fake technologií, jak se zmateně, jako duch, potlouká touto krajinou (tehdy ještě) nikoho. Na tuto deziluzi navazuje Helcel projektem Under Construction (2023), kdy zmanipuloval hlas Hadid, jež prochází a komentuje svou téměř již hotovou stavbu. Z autorčina projevu jsou znát smíšené pocity o své vlastní kariéře, zatímco se jí nedaří nalézt východ z budovy.

 

Ona rozpolcenost nad stavem tohoto urbanistického projektu, která odpovídá spektru reakcí, rozehrává i videoinstalace Masaryčka spojuje (2026) představená na výstavě Vidíš tě v Galerii Sam83 v České bříze. Autorka díla Markéta Kinterová k projektu přizvala právě Oskara Helcela, aby spolu vedli a zdokumentovali procházku po těsném okolí Masaryčky. Téměř půlhodinové video představuje záznam psychogeografického zkoumání tohoto ambivalentního projektu, které autorské duo uspořádalo v rámci programu festivalu Den Architektury. Spolu s účastnictvem procházky se doslova dotýkají těla tohoto korábu, vcházejí do omezených částí otevřených pro veřejnost, z pater podél budovy se rozhlížejí po okolí, kde brzy vznikne přemostění k Masarykově nádraží a chystaný park zaroste upravenou zelení. Celé video je natočeno na formát rybího oka, který již tak mohutnou stavbu ještě více nabobtnává a rozhýbává její organické křivky. Zvolený filtr působí psychedelicky, odpudivě a svůdně najednou. Naznačuje tak rozpolcený vztah k přehršli vizuálního stimulu měst, což je pro Kinterovou blízké téma. 

Markéta Kinterová se ve svém uměleckém výzkumu dlouhodobě zabývá veřejným prostorem a vizuálními metodami, jimiž město k obyvatelům a obyvatelkám promlouvá. Řeší, jakými způsoby vizualita měst, které jsou zahlceny reklamním a vjemovým smogem řízeným soukromým sektorem a zkomercionalizovaným státním aparátem, ovlivňuje naše uvažování, situovanost a trajektorii. V autorské knize Kam oči, tam hlava (2020), která je k prolistování i na výstavě, Kinterová uvažuje nad městem jako zrcadlem úrovně kultury a jejích priorit. Kniha sestává kromě několika teoretických textů rámovaných respektovanými osobnostmi z oborů filosofie geografie (Henri Lefebvre) či mediální teorie (Stuart Hall) také z rozstříhaných fragmentů městských billboardů. Volba pracovat s billboardy není náhodná – narušení celistvosti a změna měřítka reklamy tak, že přestává být čitelná, se stává subverzivním gestem. Formát obrazové knihy ironicky pomrkává k lifestylovým magazínům plných inzerce, které zhmotňují komercializaci veřejného prostoru a osazování každé volné parcely reklamou.

 

Mnohé z těchto aspektů dnešního života ve městech dvojice rozvíjí i ve vystavené videoinstalaci. Během procházky čte Kinterová úryvky ze své knihy, která se konstruktivně-kriticky staví vůči všemu zmíněnému. Projekt Masaryčka je sice od povrchové reklamy a vizuálního smogu, tak jak o něm píše Kinterová, většinově oproštěn, i přesto ale jeho zlatě blýskavá fasáda a naleštěná okna do luxusních obchodů či předražených restaurací s miniaturními porcemi stále symbolizují exkluzivitu vybrané společnosti, vysokopříjmové jedince a globální architekturu, která je opakem místní specifičnosti. Celá budova se pak stává výkladní skříní těchto hodnot, svou vlastní značkou a reklamou na sny o hladkém bohatství. Tyto utopie se věrohodně vynořují v podrobných developerských vizualizacích, u kterých se skupina zastavuje a zkoumá iluzorní výjevy lidí v produktivním věku obývajících sterilní a idealizované prostory.

Během procházky performuje Oskar Helcel názorový protipól ke Kinterové. Dvojice se tak snaží vést jakousi moderovanou debatu, přičemž Helcel se zde označuje za „naivního postironického průvodce,” který Masaryčku vnímá jako zážitkovou architekturu. K projektu přistupuje bezprostředně, s dětskou zvídavostí a otevřeností, ale zároveň je z jeho performance znát ironický nadhled. V úvodu procházky si všímá, že vzhledem k množství ochranky se na místě mohou cítit absolutně bezpečně, komentuje zelený trávník s chodníčky vedoucími rovnou k zaparkovaným autům či uvažuje nad bodem „veřejného setkávání” – dnes již trochu ušmudlanou lavičkou. Oválná lavička je umístěna tak blízko budovy, že se jí můžeme doslova dotknout a podívat se na ni velmi zblízka – Masaryčka před námi tudíž „opravdu nic neskrývá,” jak Helcel s nadsázkou poznamenává. Jak je patrné z Helcelových předchozích projektů, autor často pracuje se spekulací a fiktivními narativy. I během této procházky tedy komentuje idealistické architektonicko-urbanistické vizualizace, které skrze platformu plnou zeleně slibují propojení Masaryčky se sousedním nádražím a tvorbu nových komunit. Helcelova performance graduje u pomyslného vrcholu budovy, kde se její měkké tvarosloví zužuje a padá k zemi přesně do výšky, aby se pod tuto výseč vešlo lidské tělo. „Současnou zážitkovou architekturu je potřeba okusit opravdu zblízka a ideálně z neobvyklých perspektiv,” komentuje Helcel vleže zpod tohoto architektonického unikátu. 

Zbývá mi se zamyslet, nakolik dává smysl prezentovat tento typ projektu v lokalitě české vesnice, která je tématům zkoumaným ve videu a autorské knize poměrně vzdálená. Dochází tak k určité kognitivní disonanci mezi místní specifičností galerie, uměleckým projektem a těmi, kteří galerii navštíví. Část návštěvnictva se tak může cítit ochuzena, že i regionální galerie se zabývají případovými studiemi vlastními centru. I ve venkovských oblastech totiž vznikají diskutabilní architektonické projekty různého měřítka, které se příliš neohlížejí na své okolí, i zde je veřejný prostor zanášen neregulovanou reklamou. Nabízí se tedy otázka, kdo je typický návštěvník a návštěvnice Galerie Sam83 a odkud pochází - komu je výstava vlastně určena? Případně, nebylo by vhodnější se zabývat developerskými, sociálními či urbanistickými projekty, které jsou blízké danému regionu – ať již je to vysídlování malých obcí, nerovnoměrné rozprostření služeb, blízkost bývalých sudetoněmeckých hranic či centralizace turismu soustředěného na historickou budovu Plzeňského prazdroje? Na tyto otázky není jednoduché odpovědět, ale určitě stojí za to se jimi, především v regionálních galeriích, zabývat. 

Markéta Kinterová / Vidíš tě / umělecká spolupráce: Oskar Helcel / kurátorstvo: Sráč Sam, Denisa Bytelová / Galerie Sam83 / Česká Bříza / 19. 4. – 3. 7. 2026

Foto: kolektiv Galerie Sam83