Labyrinty dětských světů

Mlhavé vzpomínky na dětství v nás zanechávají stopy i dlouho poté, co dospějeme – útržky tohoto období se vynořují v nečekaných momentech a fragmenty minulosti na nás vykukují v kaleidoskopu barevných střípků. Známá vůně a chuť, mnohokrát navštívené místo, neměnný design obalů našich oblíbených produktů, povědomá hřiště a znenadání připomenutá pravidla hry, kterou jsme hrávali dlouhé hodiny.

Momentálně probíhající výstava Tvýma očima v Muzeu umění a designu Benešov prezentuje tvorbu dvou absolventek AVU – sochařky Anny Hulačové a malířky Klaudie Hlavaté. Díky kurátorskému podání Niny Moravcové je tu představeno téma dětské hry jako prostoru pro imaginaci, legraci a rozpustilost během poletování po venkově, stejně jako důvodu ke komunikační nejistotě, nevyřčeným rivalstvím nebo rozbitým kolenům. Ačkoli obě umělkyně volí ve své tvorbě rozdílná média, jejich vizuální jazyk se vzájemně propojuje. Hlavatá ve svých velkoformátových kolážích-malbách častokrát zobrazuje figury bez tváře podobné sochařským postavám Hulačové, která zase místo tváří kreslí labyrintové struktury viditelné i v tvorbě Hlavaté. Postavy, které se zhmotňují ve vytvořených situacích obou umělkyň, jako by obývaly svá vlastní universa, do nichž je zvenčí těžké proniknout.

V obrazech Hlavaté vidíme nekontrolovatelně se rozpínající rhizomatické struktury, proplétající se mezi jednotlivými kusy koláže. Zrcadlí tak možná členitost a útržkovitost imaginace, poletování a vyprávění smyšlených příběhů, typických pro dětskou hru, stejně jako vytváření si vlastních organismů a jejich prostředí. Hulačová pracuje spíše minimalisticky – mikrokosmy jednotlivých vlastních realit se promítají do hladkých povrchů tváří protagonistů a protagonistek z šedého betonu. Místo obličeje vidíme anonymní dítě bez výrazu, kdy je spletitost jeho přemýšlení pouze načrtnuta kresbou tužkou. Abstraktní tváře snad mohou značit možnost naplnění subjektivního potenciálu a postupné nacházení vlastní expresivity. Detailně vykreslené linie připomínají i jakési imaginární galaxie, soukromé světy, které si vytváříme.

Nejvýraznějším dílem výstavy je rozměrná instalace Sunshine Heritage for Sons and Daughters (Slunečné dědictví synům a dcerám, 2019) od Anny Hulačové. Jak napovídá samotný název, kotoučovitá forma objektu zároveň připomíná alternativní sluneční soustavu. Instalace představuje několik pro autorku typických rysů – práci s betonem, oblé tvary, abstrahovanost plochy tváří a kombinaci nesourodých materiálů. V kontrastu k hladkým šedým tělům sochařských figur, které stojí jak o samotě, tak ve dvojicích (podobně jako je tomu i na obrazech Hlavaté), z instalace září zeleno-žlutý kovový objekt připomínající dětské prolézačky. Zvolená kombinace kovu a betonu sugeruje modernistické materiály a socialistické sny budování sídlištních zástaveb a dětských hřišť, které byly ale často dlouhodobě zanedbávány, a staly se tak bohužel nevyužitelnými. Na jednu stranu je tedy hravá konstrukce připomínající kolotoč místem hry rozveselující betonová sídliště, pichlavé výrůstky lemující prstence objektu však naznačují i jeho nefunkčnost a iluzorní možnost využití.

Jednotlivé sochy a sousoší Hulačové často vstupují do interakce s přírodními živly – vidíme zde například dvojici dětí hledících vzhůru (možná směrem k oné sluneční soustavě), kdy každé z nich drží sošku motýla jako talisman. Gesto pevného sevření a potřeby doteku jiného tvora, ať již dětská představivost ohmatává živý organismus, či jeho plyšovou imitaci, symbolizuje základní lidskou potřebu navázání kontaktu, kterou si pěstujeme již od útlého věku. Hulačová se na výstavě prezentuje ještě sochou Boy with Microbe (Chlapec s měňavkou, 2020), kdy postava chlapce hledí na displej srostlý s jeho dlaní, na níž vidíme zastavený pohyb mikroorganismů. Chlapec se opírá o dřevěný skateboard – jako nástroj hry si místo sportovního náčiní zvolil digitální obrazovku, oba tyto interaktivní prvky ale poskytují možnost ponoru do odlišných světů a soustředěné činnosti.

Klaudie Hlavatá se zobrazování dětských postav ve své tvorbě věnuje dlouhodobě, výstavní výběr tak věrně reprezentuje její autorský rukopis. Pokud vpisovala Hulačová labyrinty přímo do tváří svých protagonistů a protagonistek, Hlavatá vytváří spletité cesty po celé šíři svých pláten. Na plexisklovém základě rozprostírá fotografie s malbou, kresbou a dřevěnými úlomky. Zvolená technika vhodně rozehrává vytyčený koncept výstavy – kolážovité vrstvení je samo o sobě dynamickou hrou. Metoda koláže odkazuje k tvorbě vzpomínek jako lepení jednotlivých momentů z minulosti do mozaiky, což dokresluje i využití fotografie jako inherentně vzpomínkového média. Snímky tak mohou zobrazovat povědomé momenty, i když nejsme schopni rozeznat, kdo byl autorem či fotografovaným subjektem.

Obrazy Hlavaté zároveň připomínají i vizuální kakofonii některých dětských obrázkových knih, kdy hrozí, že se člověk v přehršli informací na vyobrazených scénách ztratí. Jednotlivé prvky se vzájemně propojují a naznačují ony světy fungující dle vlastních pravidel, ať již v rámci přírodních procesů, či v naší imaginaci, jako spatřujeme u Hulačové. Vyobrazené kvetoucí plody a rozpínající se cesty tematizují potenciál růstu a rozvoje, který je vlastní jak přírodním procesům, tak dospívání člověka.

Autorkám se podařilo vstoupit do produktivního dialogu, kdy na sebe navzdory rozdílným médiím jednotlivé detaily v jejich dílech nenuceně navazují, a jejich souhra tak pomohla celistvému vyznění výstavy, kdy hladké a plynulé tvary soch kontrastují s barevnými a útržkovitými obrazy. Obě dvě autorky jemně pracují s odkazem surrealismu a jeho zálibou v maskách, propadu do světa snů a iluzí a s dadaistickým přístupem ke koláži. Z dnešního pohledu ale tyto metody – a tedy i výstava – občas sklouzávají k lehkému kýči, který se mimo jiné charakterizuje právě důrazem na introspektivní sentimentalitu či estetickou líbivost výrazných barev a hladkých tvarů.

Navíc, v rámci ústředního vytyčeného tématu dětské hry se výstavě příliš nepodařilo jejími výrazovými prostředky předat pohybovou a zvukovou dynamičnost spojenou právě s tímto námětem. Při přemýšlení o reprezentaci dětské hry v umění jsem si vzpomněla na výstavu Francise Alÿse v londýnském Barbican centre, kdy umělec natáčel krátké dokumentární snímky o různých hrách po celém světě. Projekt prezentoval na nespočtu pláten, jejichž obraz a zvuk se v prostoru překrývaly, a vznikla tak barvitá skrumáž odrážející rozmanité možnosti dětské hry. Ani on toto téma neprezentoval jako vždy pozitivní, radostnou aktivitu, ale skrze hořkosladké antropologické mapování vycházející z lokálních, materiálových a kulturních specifik, kdy některé děti cvrnkají kuličky, jiné nechávají zápasit brouky a další si hrají na vojáky hlídající hraniční přechody v konfliktních územích…

Výstava Tvýma očima tak namísto kritičtějšího zasazení do širšího kontextu načrtává pouze jednu z možností, jak můžeme o dětské hře uvažovat – tuto vytyčenou premisu ale zvládá s dostatečnou důstojností a líbivou formou.

Anna Hulačová a Klaudie Hlavatá / Tvýma očima / kurátorka: Nina Moravcová / Muzeum umění a designu Benešov / Benešov / 12. 3. – 8. 6. 2025

Foto: Radek Dětinský